Bojíš se smrti? ✔️

10. kapitola

Sylvain

Vrátil jsem se domů, kde jsem to nemohl ani vidět. Vlastně na mě tohle místo už vůbec nepůsobilo jako domov. Co když láska, kterou jsme si tu s Anou vytvořili, byla jen iluze? Co když nic z toho nebyla pravda a já si jen nalhával, že žiju v harmonickém manželství, které nikdo a nic neohrozí?

Unaveným krokem jsem došel do kuchyně a nalil si sklenici vody, kterou jsem vypil na ex. Cítil jsem, jak mě bolí žaludek od hladu, ale neměl jsem na jídlo ani pomyšlení. Usadil jsem se ke stolu a něco zaujalo mou pozornost - malý předmět v barvě našeho stolu, který ležel na jeho povrchu. Váhavě jsem ho vzal do ruky a zjistil, že je to mobil s tmavě hnědým krytem. S úlevou mi došlo, že je to jen Becci mobil, který tady zapomněla, že nejde o žádné hrůzostrašné znamení, nebo důkaz, že se sem někdo vloupal.

Už jsem se chystal vylovit z kapsy od kalhot svůj telefon, abych o tom dal Becce vědět, když mě najednou popadla silná touha zabrousit jí trochu do soukromí. Chtěl jsem vědět, jestli přede mnou něco netají. Jestli si s Anou před jejím zmizením třeba nepsala, protože pokud ano, měl bych konečně nějaký odrazový můstek.

Naštěstí na mě nevyjela výzva pro zadání a hesla, takže jsem najel rovnou do Messengeru a klikl na Any jméno. Naposled spolu vedly konverzaci v době, kdy došlo k autonehodě a Ana jí psala, jestli něco nepotřebuje. Přejel jsem na kontakty a zpozorněl, když jsem zahlédl záznam o hovoru z noci, během které Ana zmizela. Ana volala Becce ve 3:18, kdy já spal jako zabitý.

Co to má být?

S hlasitým nádechem a ještě hlasitějším výdechem jsem najel do zpráv a našel tam od Any vzkaz ve 3:20 tu samou noc.

BECCO, VEZMI TO! MUSÍME TO VYŘEŠIT!

Vyřešíme, přijeď.

Možná bylo příliš brzo na dělání závěrů, ale mě to v tu chvíli vytočilo doběla. Se zaťatými zuby jsem se i s mobilem zvedl a z nějakého důvodu se ani neobtěžoval nasednout do auta. Zřejmě jsem podvědomě tušil, že v tomhle stavu není řízení nejlepší nápad.

Šel jsem tak rychle, že jsem byl v ulici jejího bydliště pomalu rychleji, než kdybych si sedl za volant, jenže jakmile jsem vyšel zpoza rohu, zarazil jsem se. Becca zrovna vycházela ven a zamykala za sebou. Přes rameno měla přehozenou prázdnou látkovou tašku a zpod dlouhého kabátu já koukaly šedé tepláky. Nezdálo se, že se někde zdrží, takže mi bylo jasné, že musím jednat rychle. Když mi zmizela z dohledu, poklidným krokem jsem přešel k jejímu domu a zkusil nahmatat klíč pod rohožkou. Dělal jsem pomalé pohyby, abych v nikom nevzbudil podezření, ale měl jsem neblahé tušení, že kdyby mě někdo viděl, zřejmě mu nebudu připadat jako kamarád, který jde zrovna na návštěvu.

,,Sakra, tak kde je?" zašeptal jsem a nadzvedl těžký květináč, pod kterým jsem klíč konečně našel. U nás neexistovalo, že by člověk našel náhradní klíč někde před domem, na to jsem byl až moc opatrný, nicméně věděl jsem, že hodně lidí to tak dělá.

Zavřel jsem za sebou dveře a rozhlédl se po prostoru. Tohle místo bylo pro dva, vlastně už jen pro jednoho, až směšně velké. Několikrát jsem se sám sebe zeptal, jak si tu Becca ještě může dovolit bydlet, když je Adam po smrti, ale vždycky existovala možnost, že nedošlo na svatební smlouvu a veškerý Adamův majetek připadl Becce. Byl jsem zvědavý, ale ne tak moc, abych se jí na to zeptal. Nic mi do toho nebylo. Ovšem do té noční komunikace mi bylo hodně! Fakt, že se o tom Becca ani slůvkem nezmínila, mě rozhořčil tak moc, že jsem si teď ani nepřipadal provinile, když jsem se vloupal do jejího domu.

Došel jsem ke gauči a prohledal každý jeho záhyb, pak jsem se odebral k vitríně z masivu, která byla hned vedle jídelního stolu. Pod policemi s vystavenými skleničkami bylo několik šuplíků, které mi ale žádné vodítko neposkytly. Napadlo mě, že bych se podíval do ložnice, jenže to už mi přišlo přes čáru, a tak jsem jen zavrtěl hlavou a rozhodl se zase odejít, jako by se nic nestalo.

Beccu si podám až potom.

Když jsem se ale dostal ke dveřím, můj pohled padl na pár klíčů, které evidentně nebyly od hlavních dveří, když je tu Becca nechala. Sundal jsem je s háčku a zaměřil se na ten největší, který měl na silikonovém obalu malý štítek s nápisem SKLEP. Věděl jsem, kde je. Stačilo se zastavit u vchodu do kuchyně a sejít zatočené schody. Kdysi jsme tam s Adamem tahali gril, ale přímo do sklepa jsem se nedostal, jen k jeho dveřím.

Vykašli se na to! Je to blbost!

Jenže to nešlo. Nešlo odolat pokušení, když mi neřekla celou pravdu. Měla mi rovnou říct, že spolu něco řešily.

Rychle jsem seběhl schody a dvakrát otočil klíčem v zámku. Pak jsem poslepu nahmatal světlo a rozhlédl se po překvapivě velkém prostoru. Tenhle sklep byl jak vytažený z hororu! Sešel jsem po dalších schodech a doufal, že žádný z nich není natolik shnilý, aby pod mou vahou praskl.

Všude bylo spoustu plachet, které patrně zakrývaly harampádí a já pořád tak úplně netušil, co tu vlastně hledám. Přiznávám, že mi proběhla hlavou šílená teorie o nalezení Aniny mrtvoly v zatuchlém sklepě její sestry, ale hned jsem ji zaplašil.

Váhavě jsem odhrnul několik plachet, pod kterými byla nepoužívaná kola, brusle, nějaké hokejky a pak hromada blbostí, které jsem ani nedokázal identifikovat. Už jsem to chtěl vážně vzdát a vypadnout odsud, když po cestě ke schodům upoutalo mou pozornost něco růžového, co bylo přehozené přes další bílou plachtu. Přešel jsem blíž a podržel to před sebou na délku paží.

Do hajzlu.

**

,,Jsou mi malé. To není možné, vždyť je to velikost S!" zaběduje Ana a já ji chytnu za drobná ramena.

,,Vždyť o nic nejde, zlato, máš několik šatů, tak tyhle můžeš poslat zpátky."

Ana se na mě otočí přes rameno s dotčeným výrazem. ,,Jenže tady nejde o to, kolik mám šatů! Jde o to, že kvůli té pitomé noze nabírám na váze!"

,,Ale no tak, vždyť jsi nádherná."

**

,,To nemůže být pravda," zašeptal jsem. V tu chvíli zhaslo světlo a ozval se zvuk otáčejícího se klíče. S šaty v ruce jsem vyběhl po těch dosluhujících schodech a zatahal za kliku.

No to snad...

,,Becco, no tak! Otevři mi a promluvíme si. Becco!"

Co říkáte na vývoj příběhu? Co si myslíte o tom konci?😊