Bojíš se smrti? ✔️

22. kapitola

Sylvain

Seděl jsem s Beccou ve vyšetřovací místnosti a snažil se vysvětlit, že se zmizením Any nemáme nic společného, jenže to nebylo jen tak, protože jsme neměli Alibi.

,,Tu noc, kdy má sestra zmizela, se u mě stavila," řekla najednou Becca.

,,Proč?" zeptal se muž s vysokým čelem, který seděl proti nám s tím nejvíc autoritativním výrazem, kterého byl patrně schopen.

Poslouchal jsem, jak mu Becca pověděla všechno, co se stalo. Se zatajeným dechem jsem čekal, jestli se třeba přede mnou pod vlivem tlaku neprořekne a já se nedozvím něco nového, na co nejsem připraven. K ničemu takovému ale nedošlo.

Detektiv nám položil ještě několik otázek a pak nás pustil. Bylo jasné, že si nás tu nenechá, protože na nás nic neměl. Bohužel to ale neznamenalo, že nám důvěřuje. Bylo vidět, že je dost skeptický.

Když jsme se vrátili domů, zahlédl jsem u vchodových dveří Wicky, která neklidně přešlapovala.

,,Co tady děláš?"

Věnovala mi váhavý pohled. ,,Koukala jsem na zprávy. Bylo nalezené ženské tělo."

,,Já vím."

,,A...?"

Nepatrně jsem přikývl a Wicky se v slzách svezla na zem. ,,Je mi tak líto, jak jsem se chovala!"

Chytil jsem ji pod paží a pomohl jí na nohy. ,,Pojď dovnitř, než nastydneš."

,,Dobře," řekla vyčerpaně a došla ke gauči.

,,Můžu ti přinést vodu?" zeptala se jí Becca a Wicky beze slov přikývla, takže se Becca odebrala do kuchyně. Když mě míjela, řekla: ,,Taky ti naleju."

,,Mně přines něco tvrdšího."

Becca

,,Je to pro ni šok," řekl Sylvain, když za Wicky zavřel dveře. Byla tu zhruba dvě hodiny, během kterých v podstatě nezavřela pusu. Vždycky se snažila zavést hovor k nějakému banálnímu tématu, a stejně ho nakonec zakončila větou To přece nemůže být pravda.

,,A pro koho ne? Budeme to muset nějak zpracovat."

,,Přesně tak. Ale obávám se, že to bude běh na dlouhou trať. Děsí mě, že se tohle děje."

,,Já vím... Sylvaine?"

,,Ano?"

,,Já ti musím něco říct."

Posadil se vedle mě a hlasitě vydechl, protože z mého tónu už nejspíš pochopil, že mu nepovím nic hezkého.

S přiškrceným hlasem jsem mu řekla o tom vzkazu a o údajné štěnici v Adamově autě. Přiznala jsem mu i ten deník.

,,Vydrž," řekla jsem a došla pro něj. ,,To je on. Klidně si něco přečti."

Sylvain ho mlčky otevřel a já měla pocit, že snad ještě víc pobledl, pokud to bylo vůbec možné.

,,Myslím, že to psal někdo, kdo tu byl přede mnou," řekla jsem, abych přerušila tíživé ticho.

,,Před tebou? Jak to myslíš?"

Chtěla jsem mluvit, ale jako bych najednou kolem krku ucítila Adamovy ruce, které mě začaly přiškrcovat, abych nemohla říct ani slovo.

,,Myslíš, že to psala nějaká jeho bývalá?"

,,Jo. A evidentně není v pořádku," řekla jsem a odkašlala si.

,,Taky bych řekl," přitakal a zvedl ke mně vyděšený pohled, když si to dal dohromady. ,,A ty si myslíš, že ona by...?"

,,Nevím, kdo to je, a tím pádem to nemůžu vyloučit."

,,Třeba se jí Adam snažil pomoct. Mohl jí ten deník darovat jako formu terapie."

Proti vůli jsem se hlasitě zasmála. ,,Ano, až tak velkorysý partner to byl."

,,Co se děje, Becco?" zašeptal a hleděl na mě s velkými obavami. Musela jsem vypadat ještě hůř, než jsem se cítila.

,,Asi jsme se ti vždycky jevili jako dokonalý pár že? Až příliš dokonalý pár."

,,Dalo by se to tak říct," připustil.

Usmála jsem se a přešla k oknu, které mi poskytovalo výhled na malý dvorek. ,,Aby taky ne. Pod lampou je vždycky největší tma."

,,Nerozuměli jste si?" ozvalo se po chvíli a já se na něj otočila přes rameno. ,,Ne, to opravdu ne. A divím se, že mě taky nedonutil k psaní nějakého přiblblého deníku. Jako bys držel v ruce postupně se rozvíjející mentální poruchu."

,,Obávám se, že to není jen jako. Ať už to psal kdokoliv, může být nebezpečný. Musíme to ukázat vyšetřovatelům."

,,Kéž by to bylo tak jednoduché..."

Sylvain si povzdechl a položil deník na stůl. Pak se na mě zadíval. ,,Becco, a dost. Pokud víš něco, co by mohlo pomoct k vyřešení toho, co se Aně stalo, tak mluv. Já tě nebudu soudit, ale potřebuju vědět, jak to celé-"

,,Týral mě," skočila jsem mu do řeči a sotva poznávala vlastní hlas. ,,Vyžíval se v psychickém mučení a používal i fyzické tresty."

Sylvainova pleť teď získala barvu stěny.

,,Věděla jsem, že se z toho dostanu jen v případě, že se jednomu z nás něco stane. Když mě pak jednoho dne po večeři s našima pustil za volant, využila jsem situace a stočila auto proti stromu. Chtěla jsem ho zabít a už jsem byla ve fázi takového zoufalství, že mi vůbec nevadilo, pokud taky zemřu."

Jen se na mě díval, v očích čiré zděšení a náznak slz.

Vstala jsem a pomalu chodila po obývacím pokoji. ,,Pokud tu byla nějaká chuděrka přede mnou a měla třeba jen o trochu méně odolnou psychiku, mohl ji zdevastovat. A pokud je teď někde venku a potenciálně si dovedla dát dohromady, co se onehdy stalo, mohla by se mi chtít přes Anu pomstít. Chtěla mi taky někoho vzít, protože já jí vzala Adama."

Sylvain se rychle zvedl a došel až ke mně. Chvíli jsem si myslela, že mě třeba praští, protože mě bude považovat za hlavní příčinu Aniny smrti, ale místo toho kolem mě utáhl paže a pevně mě k sobě přitiskl. Omotala jsem mu ruce okolo pasu a schovala si obličej do jeho košile.

,,Je mi tak líto, že sis celou tu dobu musela procházet takovým peklem," zašeptal mi do vlasů  a mně ujel vzlyk. Ne proto, že jsem převyprávěla, co se dělo v minulosti, ale protože na mě až příliš silně dolehla realita toho, co se dělo teď.

Možná že Ana opravdu zemřela mou vinou.