Bojíš se smrti? ✔️

4. kapitola

Becca

Před rokem a půl

,,Bylo to výborné, ale stova se hnu," zafuněla má sestra s úsměvem a dopila sklenici vína.

,,Kdy máš další vystoupení?" zeptal se Adam, a zatímco Ana básnila o připravované choreografii, já se snažila co nejrychleji posbírat talíře, aby se nikdo nestihl zaměřit na mé rozklepané ruce.

Adam mi teprve dneska odpoledne oznámil, že pozval Anu a Sylvaina na večeři, takže jsem měla zhruba tři hodiny na promyšlení jídla, jeho následnou přípravu, prostření stolu a zvolení vhodného oděvu. Bylo mi jasné, že naši návštěvníci by mi tolerovali i tepláky a vytahané tričko, ovšem tady nešlo o jejich názor, natož o můj. Můj názor ani neexistoval.

Když Adam kolem páté došel k hlavním dveřím a pozval Anu a Sylvaina dovnitř, měla jsem svou sestru v mžiku za zády.

,,No konečně! Neviděla jsem tě snad tisíc let."

S pohledem upřeným na rozpálenou plotnu jsem potlačila vzlyk a rychle se otočila, abych ji pevně objala. S Anou jsme se vídaly čím dál méně a já si tolik přála, aby to bylo jinak. Oficiálně jsem měla neustále plné ruce práce, neoficiálně jsem byla v pasti, o které tam venku neměl nikdo sebemenší tušení.

Věděla jsem, že v kuchyni nemůžu zdržet dlouho, takže jsem si dopřála hluboký nádech a vrátila se zpátky ke stolu i s dezerty.

,,Becco, já nežertovala, když jsem říkala, že se do mě už vůbec nic nevejde."

,,To nevadí, já sním i ten tvůj," uklidnil ji Sylvain a při pohledu na moučník mu zasvítily oči. Bylo zvláštní, jak normálně se člověk ve společnosti ostatních lidí cítil. Mé tělo stále vykazovalo napětí, ale mysl ho dovedla alespoň na chvíli ukočírovat tak moc, abych se dostala do stavu normálu.

,,Jak ti vůbec jde práce z domova?" zeptal se mě Sylvain s plnou pusou a zaculil se. Vždycky na mě působil trošku jako suchar, ale když si dal pár skleniček, byla s ním zábava. Navíc byl tak hezký, až mi to bralo dech. I když mám svou sestru ráda, někdy jsem si říkala, jestli s ním náhodou není jen kvůli jeho atraktivitě a penězům. Ana byla odjakživa temperamentní živel. Navíc byla hodně zahleděná do sebe, což byl problém, protože jestli někdo mohl poznat, že je v tomhle domě podivně dusná atmosféra, byla to právě Ana. Sylvain mě neznal tak dobře, aby poznal, jak se projevuji, když se necítím ve své kůži.

,,Jde to."

,,Neříkáš to moc nadšeně," zkonstatovala Ana a já se bezděky zadívala na Adama, který si mě měřil takovým tím nijakým pohledem, který v ostatních lidech nemohl vyvolávat žádné obavy. Já ale věděla, že to není dobré znamení, a proto jsem se pohotově snažila přimět k lepší reakci.

,,Musela jsem si na to ze začátku zvyknout. Mám pocit, že takhle doma toho udělám trochu méně, než kdybych byla v práci, ale zase tu mám daleko větší klid."

Adam se lehce usmál a dopil zbytek skleničky. ,,Jen si nemyslete, zvykla si velmi rychle. Asi jen nechce působit tak dokonale, i když je."

,,Něco tak hezkého jsem od tebe nikdy neslyšela," zamračila se Ana na svého muže. ,,Co kdybychom se prohodili?"

Tomuto chabému vtípku se zasmála jen jeho autorka a Adam, zatímco já a Sylvain jsme mlčky seděli a jedli dezert. Cítila jsem na sobě Sylvainův pohled, ale neměla jsem odvahu mu ho oplatit. Kdybych ji měla, třeba by mu začalo něco docházet. Třeba by to všechno pochopil. Jenže Adam mě měl natolik vytrénovanou, že jsem to zkrátka nedovedla. Musela jsem být poslušná, protože jsem už dávno zjistila, že Adam nemá sebemenší problém podpořit své vyhrožování činy.

**

Rozloučili jsme se s naší návštěvou a já se rychle odebrala do kuchyně, abych umyla nádobí.

,,To maso umíš i lépe," ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla, zatímco jsem oplachovala nože. Už si ani nepamatuju, kolikrát jsem chtěla jeden z nich zapíchnout Adamovi přímo do srdce.

,,Byla by slušnost odpovědět, když s tebou mluvím. Nebo ty dneska nehodláš být slušná, hm?"

,,Uznávám, že ho umím i lépe, ale měla jsem málo času na přípravu. A hlavně jsem nedělala jenom maso."

,,Byla to všehovšudy jediná povinnost, kterou jsi dnes měla, a ani tu neumíš zvládnout pořádně."

,,Já umím zvládnout věci pořádně, vždyť to víš. Proč bys jinak říkal, že jsem dokonalá? Nebo jsi snad lhář?"

Zeširoka se na mě usmál. ,,Nechceš si dát ještě jednu skleničku, abys mi předvedla trochu víc? Zdá se, že dnešek bude ještě zábavný."

,,Nechci. A půjdu si dnes brzy lehnout."

,,Večerku máš dnes na jedenáctou."

,,Prosím tě, abych si mohla jít lehnout už v půl jedenácté."

Zamračil se, ale v očích měl patrné vzrušení. ,,Víš, že si tím vysloužíš půl hodiny trestu?"

,,Jsem unavená."

,,A já jsem unavený z toho, jak jsi nudná," zasyčel jako had a natáhl se pro korek od lahve téměř vypitého vína.

,,Stáhni si kalhotky, zapři se o linku a předkloň se."

Automaticky jsem udělala, co mi řekl, a snažila se uvolnit, jak nejvíc to šlo. Tohle byl jeden z jeho trestů, když jsem se rozhodla hýbat mu časem v jeho do detailů naplánovaném rozvrhu.

Stiskla jsem víčka pevně k sobě a kousla se zevnitř do tváře, zatímco mi Adam zaváděl korek do konečníku. Byla jsem ráda, že jsme otevřeli láhev s tak úzkým hrdlem, protože kdyby ten korek byl širší, nezadržela bych pláč.

,,Pokud takhle vydržíš půl hodiny, budeš moct do postele dřív."

Tyhle zvrácený tresty měly v podstatě něco do sebe. Fyzická bolest otupovala emoční a mně začal v těchto chvílích z nějakého důvodu lépe fungovat mozek, takže jsem teď před sebou měla půl hodiny přemýšlení nad tím, jak se z tohoto vězení dostat. Musela jsem něco vymyslet. I kdyby ne dnes, tak co nejdřív, než bude pozdě.

**

Když jsem si v půl jedenácté s vděkem lehla do postele, bála jsem se, že bude chtít Adam sex, ale naštěstí se mé obavy nenaplnily. Vlastně jsem začínala být přesvědčená, že se mu náš sex hnusí. Což byla mimochodem snad jediná věc, na které jsme se v našem "vztahu" shodli.

Už jsem skoro spala, když jsem ucítila Adamův dech na šíji. Marně jsem doufala, že bude třeba ještě něco dělat do práce, ale on se evidentně rozhodl, že mě raději ještě trochu potrápí.

,,Bojíš se smrti, Becco?"

Nepatrně jsem přikývla a Adam mi zaryl nehty do stehna. Zatnula jsem zuby.

,,Odpověz mi."

,,Bojím se smrti."

,,Tak bych ti poradil, abys při další návštěvě uvařila něco, co se dá jíst. Přeju ti sladké sny."

,,Já tobě taky," odvětila jsem přiškrceným hlasem.

,,Dej mi pusu."

Otočila jsem se, nechala ho, ať mi promáčkne tváře a s odporem spojila svůj jazyk s jeho.

Těžko uvěřit, že mi někdo tak pohledný může připadat tak nechutný.

Lehla jsem si zpátky na bok a Adam kolem mě utáhl paže.

,,Jsi si jistá, že se bojíš smrti?"

,,Naprosto."

,,Tak se koukej uvolnit. Nechci usínat s pocitem, že objímám nějakou frigidu, které vadí manželův dotek."

Zavřela jsem oči a usínala s představou, že do naší ložnice sestoupí skrz střechu nějaká vyšší síla, vezme si Adamův život a dá mi šanci, abych se už nemusela bát smrti. Abych to brala jako něco vzdáleného a neškodného, nikoliv jako něco, co mě může potkat zítra.