Bojíš se smrti? ✔️

3. kapitola

Sylvain

Seděl jsem na jedné z mnoha volných židlí v letištní hale a netrpělivě podupával nohou. Ze soboty na neděli jsem naspal tři hodiny. Můj strach začal nabývat na intenzitě, takže jsem byl hodně překvapený, že se mi vůbec povedlo usnout. Byla to jediná pozitivní věc za posledních několik hodin, protože kdybych zůstal ještě chvíli vzhůru, nejspíš bych zkolaboval.

,,Tak takové přivítání si snad ani nezasloužím," ozvalo se mi nad hlavou a já vzhlédl do vysmátého obličeje. Wicky se konečně vrátila z obchodní cesty domů.

,,Promiň," vydechl jsem a zvedl se na zesláblé nohy, abych ji objal.

,,Dej mi ten kufr, povezu ho."

,,Díky. Když jsi napsal, že mě vyzvedneš, myslela jsem, že se mě tím jednotným číslem snažíš jenom zmást, abys s sebou mohl vzít Anu jako překvápko."

Nechtěl jsem to na ni vybalit takhle na letišti. Ana a Wicky jsou jako pokrevní sestry. Ana ji poznala, když za mě byla čerstvě vdaná. Vždycky jsem byl rád, že ji poznala, protože Wicky ji dokázala usměrnit a potlačit její temperament. Možná je to tím věkovým rozdílem pěti let, který je od sebe dělí. Ti starší jsou v mnoha ohledech zkrátka rozumnější a u žen to možná platí dvojnásobně.

,,Musela dneska do divadla."

,,Takže už se smiřuje se svou situací?"

To rozhodně ne.

,,Asi ano. Musí mít tu nohu v klidu."

,,Hlavně musí zachovat klid tady," řekla a ukázala si na hlavu.

**

,,Jsem tak ráda, že jsem doma," zapěla a zmizela v kuchyni. ,,Nemáš tušení, na jak nepohodlné posteli jsem spala! I v tom letadle se člověk vyspí líp."

,,Wicky..."

,,Dáš si něco?"

,,Nic nepotřebuji."

Přimhouřila na mě oči. ,,Určitě kecáš, jinak bys pro mě přijel autem a nemusel platit za taxíka. Takže co to bude? Mám tu nějakou whisku, rum, bílé víno a-"

,,Ana zmizela."

Bylo k vzteku, jak moc jsem si tuhle větu už stihl osvojit.

,,Cože? Zmizela?"

Dopřál jsem si hluboký nádech a vylíčil jí všechno, co jsem sdělil i Becce. Když jsem skončil, nemohl jsem si nevšimnout, jak Wicky pobledla.

,,Prokrista, Ano!" zavrčela hlasitě a vylovila z kabelky mobil. ,,Co to vyvádíš?"

,,Wicky, já tě nechci stresovat, ale nehodlal jsem ti nic tajit, protože tím bych si moc nepomohl."

,,Na Messengeru byla online před třemi hodinami."

V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem vážně mimo, když mě ani nenapadlo zkontrolovat Messenger. Navzdory svému zaměstnání jsem nikdy moc nebyl na moderní technologie a většinu času jsem si vystačil s pagerem. Když ale dám tohle stranou, ulevilo se mi, že byla Ana před pár hodinami připojená, protože to znamenalo, že má přístup k telefonu, a tím pádem nebude v zajetí nějakého psychopata.

Ať jsem se se svými emocemi snažil bojovat sebevíc, ucítil jsem, jak se mi spontánně nahnaly slzy do očí.

,,Ach, Sylvaine," řekla Wicky a pevně kolem mě utáhla paže. ,,Omlouvám se, že jsem se chovala panovačně."

,,To nic," ujistil jsem ji sevřeným hlasem.

,,Neboj, udělám všechno proto, abych se s ní dostala do kontaktu. Všechno bude zase v pohodě," chlácholila mě už zase klidným hlasem a povzbudivě mi tiskla ramena.

V pondělí vás bude čekat delší kapitola. Jinak, i když jste to už nejspíš postřehli, nové kapitoly budu vždycky vydávat v 19:30, jako jsem to dělala u posledního příběhu. Kdyby vám vyhovoval jiný čas, ozvěte se mi.

Mimochodem, máte už nějaké teorie?😊