Bojíš se smrti? ✔️

Epilog

O dva roky později

Sylvain

Položil jsem kytici růží na hrob, který byl téměř celý zapadaný podzimních listím. Tchán trval na tom, že jí necháme udělat hrob tady v Belfastu, a jelikož jsem se krátce po její smrti rozhodl odstěhovat do Birmighamu, neměl jsem nic proti.

,,Je mi to moc líto, synku."

Otočil jsem se na tchyni a usmál se. ,,I mně. Ale to už je život."

,,Souhlasím. Nemáš hlad?"

,,Trošku."

,,Skočím něco udělat."

Hřbitov byl jen pár metrů od domu, takže jsem měl možnost navštěvovat ho denně, ale nedělal jsem to. Nechtěl jsem jí být pořád tak blízko, protože mi přišlo, že to není zdravé.

Došel jsem zpátky k domu a odebral se dozadu na zahradu. Byla docela zima, tak jsem si raději nechal bundu a došel k houpací síti, ze které se ozvalo odkašlání.

,,Ty jsi mi obsadila mé oblíbené místo?"

,,Není snad naše?" zeptala se a nadzvedla hlavu.

,,Becco, dáš si těstoviny?"

,,Ráda, mami, děkuju," řekla a posadila se. ,,Pojď ke mně."

Se značným nadšením jsem se vtěsnal za ní, a když jsem se položil, donutil jsem ji, aby si na mě lehla. Měla u sebe teplou deku a rozečtenou knížku, což vysvětlovalo, proč se po mně už dvě hodiny nesháněla. Byla až příliš ponořená do svého světa.

,,Byl jsi za Anou?"

,,Ano, byl. Přinesl jsem jí růže a zbavil hrob pavučin."

Pohladila mě po ruce. ,,To jsi hodný. Taky za ní pak zajdu. Však víš... promluvit si."

Becca si s Anou chodila povídat docela často. A co jsme spolu začali před patnácti měsíci oficiálně chodit, zašla za ní několikrát do týdne. Věděl jsem, že má potřebu jí pořád něco vysvětlovat, pořád si něco obhajovat, a i když jsem nesouhlasil s tím, že by měla mít výčitky svědomí, nechal jsem ji v tom. Věděl jsem, že si k tomu bude muset časem dojít sama, stejně jako jsem to udělal já.

Pořád si stojím za tím, že jsem Anu kdysi miloval a že se mi víc než líbila představa strávit s ní zbytek života, ale nehodlám si vyčítat, že jsem teď šťastný s její sestrou. Ana si kdysi sama vybrala, že mě zradí a že se ke mně bude chovat odtažitě. U Becci mi něco takové přišlo nemožné. Věděl jsem, že až se jednoho dne zbaví těch zbytečných výčitek, a ono se to nakonec snad stane, nebude nám ve štěstí stát vůbec nic.

,,Jen si spolu popovídejte."

,,Nepřijdu ti divná, že ne? Když si povídám s někým, kdo je na onom světě."

,,Ne, nepřijdeš mi divná. Je to pro tebe forma terapie a já to respektuji."

Pohlédla na mě koutkem oka a já si ji přitáhl k polibku.

O dva měsíce později

Rozhlédl jsem se po hale a odložil poslední stěhovací krabici na zem. Před víc jak rokem jsem se s Beccou dohodli, že postavíme dům a mezitím zůstaneme bydlet u jejích rodičů. Miloval jsem to tam, ale chtěl jsem, abychom byla co možná nejdřív ve svém. Samozřejmě to ale byl běh na dlouhou trať. Než jsme se k tomu rozhoupali, vybrali vhodné místo, vymysleli, jak bude dům vypadat a dali dohromady finance, uteklo několik měsíců.