Bojíš se smrti? ✔️

21. kapitola

Amy

Před čtyřmi lety

Usadila jsem se ve svém novém bytě placeným Adamem a pohlédla na telefon. Věděla jsem, že mě chce mít pořád pod kontrolou a že pokud nebudu poslušná, budu v nebezpečí. Měla jsem teď možnost začít žít normálněji, ale to nic neměnilo na tom, že jsem pořád musela být Amy a nenechat své staré já vyplavat na povrch, protože to by bylo destruktivní.

Věděla jsem, že mě čekají těžké časy, ale musela jsem se postavit na nohy a začít se sebou něco dělat. Musela jsem si dát život dohromady. Byla jsem si jistá, že o tom nedokážu nikomu povědět. Bála jsem se o tom mluvit nahlas, protože by mě tím zasáhla tíha reality, kterou jsem v sobě alespoň částečně s úspěchem potlačila. Musela jsem se držet toho, že jsem teď v podstatě volná a že to je to nejdůležitější.

Byla jsem v té manželské pasti jenom rok, ale stačilo to. Musela jsem si pořád připomínat, že si Adam určitě pojistil, aby měl nade mnou dohled, ale nic mi nezakázal, takže jsem byla připravena najít si práci a začít odznova.

Řekla jsem si, že by nebylo od věci, kdybych se zkusila víc začlenit mezi lidi, a tak jsem se rozhodla, že se půjdu projít někam, kde bude živěji, a proto jsem se vydala do centra.

Vzala jsem si na sebe ležérní šaty a malé crossbody, do kterého se mi vešel pouze telefon, klíče a sluneční brýle. Čím víc lidí jsem míjela, tím víc zvláštní pocit jsem měla. Možná jsem už vážně přicházela o rozum, ale měla jsem pocit, že mám Adama ustavičně za zády. Několikrát jsem se dokonce ohlédla přes rameno a setkala se s nechápavými pohledy cizích lidí, kteří byli zmatení z toho, proč na něj tak vyděšeně hledím. Ten pouhý rok mě nenávratně změnil a já si teď připadala, jako bych neměla právo na volnost. Byla jsem součástí společnosti, ale vůbec jsem se tak necítila. Ve zdech Adamova domu jsem měla jakousi oporu, kterou jsem nedokázala vysvětlit. Žila jsem oddělená od ostatních, a i když jsem dlouhé týdny snila o tom, jak se dostanu na svobodu, jediné, co jsem si teď přála, bylo utéct někam do kouta, abych se nemusela potýkat se sociální úzkostí, kterou jsem si v sobě evidentně vypěstovala.

Došla jsem k volné lavičce, usadila se na ni, složila si hlavu do dlaní a začala brečet. Bylo mi jedno, že na mě lidé nejspíš koukají. Věděla jsem, že kdybych se nerozbrečela, ten tlak by mi roztrhl hrudník. Připadala jsem si tak vyděšená, tak zranitelná...

Co jsem komu udělala?

Proč si vybral mě?

,,Stalo se vám něco?" ozvalo se mi nad hlavou a já sebou trhla. Díkybohu jsem nezaslechla mužský hlas.

,,Potřebujete pomoct?"

,,Ne, děkuju," řekla jsem a přinutila se k úsměvu, protože ty dvě ženy, které nade mnou stály, se tvářily velmi starostlivě.

,,Tady máte kapesník," řekla pohledná blondýna a poprosila o nic méně atraktivní zrzku, aby jí přidržela kabelku, zatímco v ní hledala kapesníky. ,,Ne, vemte si ho. Já jsem Ana a tohle je má kamarádka Keira."

,,Děkuju vám," řekla jsem jen, protože se mi vůbec nechtělo mluvit.

,,Nemáte zač. Nevadí, když si k vám na chvíli sedneme? Jiná lavice není volná."

Rozhlédla jsem se kolem sebe a shledala, že mluví pravdu. ,,Jistě, posaďte se. A ještě jednou děkuju za ten kapesník. Nezlobte se, jestli na vás převádím špatnou náladu, ale mám dneska náročný den."

,,To bude v pořádku," usmála se na mě Keira a povzbudivě mi stiskla rameno. ,,Chodíte ráda do divadla?"

Zvedla jsem k ní hlavu. ,,Ano, moc."

Dříve jsem do divadla chodila pravidelně se svou tetou, která byla celá má rodina. Když v mých osmnácti zemřela na rakovinu, už se mi nechtělo na žádné představení chodit, protože mi jí to až příliš připomínalo a trvalo velmi dlouho, než mě to přestalo bolet.

,,V tom případě byste dnes večer měla přijít. Tady je pozvánka na dnešní představení a mé číslo. Kdybyste si pak chtěla skočit na skleničku nebo tak, půjdeme moc rády."

Věnovala jsem Aně ostýchavý úsměv. ,,To nemohu přijmout."

,,Ale jistě, že můžete. Člověku se musí pomoct, když je smutný," řekla Keira a strčila mi lístek do ruky i s vizitkou.

**

Na baletu jsem byla podruhé v životě a Ana i Keira mi vyrazily dech! Vlastně všichni účinkující mě zanechali dobrých několik minut beze slov.

Ana mě odchytila u baru. Už uběhla hodina od konce představení, takže za mnou přišla v konzervativních šatech a balerínách. Ani jsem se nedivila, že si nevzala podpatky. O baletu jsem nevěděla nic, ale předpokládala jsem, že po vystoupení jsou baleríny lepší nápad než lodičky.

,,Líbilo se vám to?"

,,Velmi. Moc vás obdivuji, že něco takového dovedete."

Ledabyle mávla rukou. ,,Balet dělám už od kolíbky, není to zas tak těžké."

,,Jste příliš skromná."

Zasmála se a upila si vína. ,,Nechcete si tykat?"

,,Ano, klidně můžeme. Ahoj."

,,Ahoj," řekla a změřila se mě neidetifikovatelným pohledem. ,,Neber to špatně, ale nemůžu si vzpomenout na tvé jméno."

Bodl mě pocit viny, když mi došlo, že jsem se v parku zapomněla představit, ale vlastně to nebylo nic překvapivého. Podvědomě jsem tušila, že bych si tady venku nejraději vytvořila novou identitu, ale věděla jsem, že by to nebylo spávné.

Jako by nestačilo, že jsem si vymyslela novou identitu v manželství s Adamem...

Už jsem nechtěla předstírat, že jsem Amy.

,,Omlouvám se, odpoledne jsem byla tak mimo, že jsem zapomněla na slušné vychování," zasmála jsem se rozpačitě a napřáhla k ní dlaň. ,,Jsem Wicky."