Bojíš se smrti? ✔️

25. kapitola

O dva měsíce později
Sylvain

Nedalo se říct, že by se věci vracely do normálu, ale aspoň jsme už všichni začali trochu fungovat. Já se vrátil do kanceláře, Wicky zvládla dvě obchodní cesty a Becca strávila posledních šest týdnů doma u rodičů, aby si byli navzájem oporou. V Každou volnou chvíli jsme se sešli u video chatu a povídali si o tom, jaký jsme měli den a jak to zvládáme. Nechtěl jsem jim říct, že Edward Hockley je nejspíš jen nějaký pobuda, který si všechno vymyslel. Chtěl jsem je aspoň chvíli udržet v přesvědčení, že je za mřížemi správný člověk. Vlastně jsem začal postupem času sám sobě nalhávat, že to možná opravdu udělal on. Ano, stále jsem měl velké pochybnosti, ale jako spoustu dalších věcí za posledních pár týdnů, ani tohle jsem nemohl vyloučit.

Když se Becca rozhodla vrátit domů, jel jsem ji vyzvednout na letiště. Přiměl jsem ji, aby šla ke mně, protože bylo víc než evidentní, že se jí pořád nechce domů. Nalil jsem nám skleničku vína a usadil se společně s ní na gauči. Becca se mi svěřila, že si chce sehnat nové bydlení, ideálně kousek od rodičů, což mě zaskočilo, ale nechtěl jsem jí stát v cestě. Vlastně to bylo dobře. Pokud vrah či vrahové pobíhali pořád venku, což bylo pravděpodobné, protože zkrátka žádná z puzzlí nezapadala na své místo, bylo ideální, aby se Becca odstěhovala z Birminghamu.

,,Mám na tohle město až příliš mnoho nehezkých vzpomínek."

Přikývl jsem. ,,Tomu rozumím. Nejraději bych odsud taky odjel. Někam..."

,,Kam?" zeptala se tiše a já sklopil pohled k jejím rtům.

To nemůžeš.

,,Někam, kde se budu moct zbavit všech těch démonů," řekl jsem a znovu se napil vína, protože jsem měl vyprahlo.

,,Můžeš odjet se mnou, pokud budeš chtít. Pracovat můžeš i na dálku, ne?"

,,Asi by se to dalo zvládnout, ale nevím, jestli to není moc ukvapené. Na jednu stranu se mi tu nechce být, ale na druhou stranu..."

,,Já vím, je to složité," vydechla a dlouze na mě pohlédla. Věděla jsem, že mě chce políbit a ona zcela určitě věděla, že i já chci políbit ji, jenže překročit tuhle hranici nebylo snadné. Ana byla prohlášena za mrtvou osm týdnů zpátky. Bylo to až příliš čerstvé.

,,To nejde, Becco."

,,Já vím, omlouvám se."

,,Ne, za nic se neomlouvej. Já jen... pořád musím myslet na tvou sestru."

,,Přirozeně," usmála se a stiskla mi stehno. Pak se zvedla a došla ke dveřím, aby se ujistila, že jsou zamčené na dva západy.

,,Jdeš si lehnout?" zeptal jsem se a ona se zarazila na kraji schodů. ,,Asi by bylo lepší, kdybych se vyspala na gauči, abys-"

,,Ne, to je v pořádku, vyspi se v posteli. Já si tu poradím."

,,Nechci tě nějak omezovat."

,,Jak už jsem řekl, to je v pořádku, Becco, hezky se vyspi."

,,Děkuji ti, taky se hezky vyspi. Mimochodem, budeš chtít jít na ten večírek?"

Pomalu jsem vydechl. ,,Divadlo ho uspořádalo pro Anu. Sice se mi nechce, ale půjdu. A chci, abys šla se mnou."

,,Dobře, půjdu."

Usmál jsem se na ni a vypnul televizi. Začínal jsem být taky unavený.

Něco mě probudilo. V místnosti panovala tma a já byl zmatený. Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře a mě vyskočilo srdce až do krku. S rozmotanou hlavou jsem došel ke dveřím a bezmyšlenkovitě je otevřel. Nikde nikdo. Zachvěl jsem se zimou a vstoupil na verandu, abych se mohl rozhlédnout po okolí. Byl jsem ještě v polospánku, takže jsem si v tu chvíli neuvědomil, jakému nebezpečí se můžu vystavit.

Už jsem se chtěl vrátit zpátky do tepla, když jsem zaznamenal, že je na dveřích nalepený vzkaz.

VÁŽNĚ JSTE SI MYSLELI, ŽE SE TO VŠECHNO TAK SNADNO VYŘEŠÍ?

Strhl jsem ho a zamkl za sebou dveře. Měl se u mě dostavit pocit překvapení, ale v duchu jsem to celou dobu očekával, takže překvapený jsem rozhodně nebyl. Zato zděšený ano. Se vzkazem v ruce jsem došel ke gauči a roztřesenou rukou se chopil mobilu.

,,Sylvaine?" zakřičela Wicky přes hlasitou hudbu.

,,Ahoj,kde jsi?"

,,Dneska večer jsem přiletěla z Londýna a kolegyně mě zatáhly do baru, abych nebyla doma se svými myšlenkami, ale upřímně, možná bych se raději prospala. Co ty? Nemůžeš spát?"

,,Spal jsem, ale... Poslyš, takhle do telefonu ti to říkat nechci. V jakém jsi baru? Přijedu pro tebe."

**

,,Mrzí mě, že jsem tě budil, ale nechtěl jsem tě tam nechat samotnou."

,,Co se to děje, Sylvaine? Vždyť se Hockley k té vraždě přiznal. Byl s Anou tu noc, kdy zmizela. Jak je možné, že jsme se všichni spletli?"

,,Já nevím," řekl jsem a zastavil před klubem, před kterém už Wicky čekala na náš příjezd.

,,Ale ať už za Aninou vraždou stojí kdokoliv, Hockleyho přiznání k činu, který evidentně nespáchal, se mu muselo náramně hodit do krámu."

,,Ahoj," řekla Wicky zadýchaně a usadila se na zadní sedadlo. ,,Tak co se děje?"

Moji milí, v pátek vyjde poslední kapitola, tak si to ještě užijte😊