Bojíš se smrti? ✔️

15. kapitola

Becca

Zjistila jsem, že nemám u Sylvaina dostatek věcí, takže jsem ho druhý den ráno požádala, jestli bychom po snídani nemohli sjet ke mně, abych si dobalila to, co potřebuji. Samozřejmě mi vyšel vstříc.

,,Mohl bys počkat tady? Bude to otázka maximálně pěti minut," slíbila jsem, když jsem spatřila jeho nespokojený výraz.

,,Klidně tu počkám i půl hodiny, ale myslíš si, že je dobrý nápad, abys tam šla sama?"

,,Pokud zůstaneš tady v autě, tak budeš mít aspoň přehled, co se děje okolo domu."

Sylvain se na mě shovívavě usmál. ,,Kdyby někdo chtěl jít dovnitř, určitě by byl dostatečně ostražitý na to, aby to neudělal za..."

,,...bílého dne?" doplnila jsem. ,,No, už se tak jednou stalo, takže si tím nejsem jistá. Prosím, zůstaň tady. Hned jsem zpátky."

,,Tak dobře, jdi."

Vystoupila jsem z auta a po cestě ke dveřím vylovila klíče z kabelky. Zámek byl zamčený na dva západy. Pokud neměl klíče kromě Adama a mě ještě někdo jiný, což se nezdálo jako nepravděpodobné, byla jsem v bezpečí. Vlastně mi došlo, že bych tu mohla zůstat, jenže se mi nechtělo. Hnusilo se mi to tu.

Rychle jsem naházela všechny věci, které jsem si sepsala na malý kus papíru, do volné cestovní tašky a snesla ji do přízemí. Už jsem se chtěla vrátit do auta, když můj pohled padl na dveře vedoucí do zahrady za domem. Každá buňka v mém těle kradla odpor, ale zvědavost mě najednou přemohla.

Když už nic jiného, třeba mi ten deník pomůže rozklíčovat, co se stalo s Anou.

Vzala jsem za kliku a váhavě dveře otevřela. Přešla jsem k místu, kde jsem deník posledně našla a chopila se rýče. Prošla jsem si pocitem úlevy i znepokojení zároveň, když se pod hlínou objevila žlutá barva. Odhodila jsem rýč a opatrně deník vytáhla. Bylo mi jasné, že ať už v něm stojí cokoliv, bude celkem náročné to přečíst. Čert vem, že to bylo napsané rukou, ale země byla vlhká a velká část inkoustu se musel rozpít. Otočila jsem na první stanu, kde stálo jen DENÍK AMY. Pomalu jsem oddělila dvě následující slepené strany od sebe a začetla se.

Je tak nevděčná! Adam pro ni dělá první poslední, žije si díky němu v přepychu, má teplou postel a každý den několik chodů ke snědení, a stejně jí to nepřijde dostatečné. Není to Adam, kdo je tu za krysu, je to ONA!

Hlasitě jsem polkla a na tvář mi dopadlo několik dešťových kapek naráz. Zavřela jsem deník, strčila si ho pod paži a zaběhla zpátky do domu, abych mohla popadnout tašku a vrátit se do auta.

Netušila jsem, co je ta Amy zač a o kom v tom deníku psala. Samozřejmě mě ihned napadlo, že je to o mně, jenže to nedávalo smysl. Žádnou Amy jsem neznala. Navíc nemohla vědět, co se pod střechou našeho domu děje. Nebo snad ano?

Amy

Před pěti lety

Běžela jsem po schodech do prvního patra a cítila, jak mi selhává síla v nohou i plicích. Chtělo se mi kašlat, ale nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Vpadla jsem do ložnice, otevřela dveře od prostorné skříně a schovala se za nejdelší šaty, které se nacházely úplně vzadu. A pak jsem ho uslyšela. Jeho těžké kroky. Schválně si dával záležet na tom, aby jeho chůze byla slyšet. Chtěl, abych věděla, že se blíží. Abych se bála.

,,Kde je moje květinka?" zeptal se hlubokým hlasem a já uslyšela, jak se jeho kroky zastavily přímo před skříní. ,,Vážně si to chceš dělat ještě horší?"

Roztřásla se mi brada. Srdce mi tlouklo jak o závod, strach mi svíral hrudník a měla jsem téměř neovladatelnou potřebu zakřičet.

Prosím, ne...

,,Inu, každý jsme svého štěstí strůjcem," řekl ledově klidným hlasem, prokřupl si klouby na prstech a otevřel dveře skříně.

,,NE, PROSÍM NE!!!!!"

**

Váhavě jsem si od Adam vzala ledový obklad a přiložila se ho k pravému oku. Mohla jsem si za to sama. Kdybych se nechovala takhle hloupě a jednu mu nevrazila, tak bych nebyla vystavená karmě v podobě nárazu do dveří.

,,Myslel jsem, že už je pryč."

Zvedla jsem k němu pohled. ,,Ale ona už je pryč, jen se občas znenadání vrátí. Ale já na tom pracuji, opravdu!"

,,Na, vypiš se z toho," řekl a podal mi deník. S poděkováním jsem si ho od něj vzala.

Nesnášela jsem své staré já! Stále mělo tendenci být neposlušné, porušovat pravidla, říkat si o tresty. Byl to začarovaný kruh. Adam byl hodný a myslel to se mnou dobře, takže jsem nechápala, proč vždycky nakonec ztratím rozum a pokusím se udělat nějakou hloupost.

Měla bych si vážit, že mám tento život - že mám Adama. Je to má životní láska, je bezchybný!