Svět pekelných ✅

XX.

Dlouhou dobu si všichni mezi sebou vyměňujeme tázavé pohledy a čekáme, kdo se ozve jako první. Je jasné, že bych měla říct něco já, ale vypustit z úst se mi nic nedaří.

„Dobrá," povzdechne si Agramon a stoupne si těsně přede mě. Raymond instinktivně natáhne ruku, ale hned mu ji přirazím k tělu zpět.

„Teď tě odtamtud dostal," syknu šeptem. Čaroděj naštvaně něco zamumlá.

„Říkal jsem ti, že se ještě setkáme," pokračuje démon jakoby nic. „Docela jsem přišel vhod."

„Lžeš."

Všichni se podíváme s úžasem na Annabel.

„Moc dobře jsi věděl, že je Loreen tady," pohlédne mu do očí. „Jen si říkám, co z toho budeš mít."

„Já?" řekne šokovaně Agramon a dá si ruku před ústa. „Takhle mě osočovat."

Zamračím se. „Annabel má pravdu. Přestaň nás tahat za nos a pověz mi, co od nás teda chceš?"

Démon se uculí. „Pouze chci, abys měla na paměti, že jsem ti pomohl."

„A na oplátku?"

„Na oplátku budu chtít to samé," sladce se usměje démon a ze stromů se snese hejno vran. Instinktivně si zakryjeme tváře a jak šustot křídel utichne, Agramon nikde.

„Tak tohle bylo hodně děsivý," prohlásí Bradley. Co ten tady ještě dělá?

„Co ty tu ještě děláš?" zeptá se nevěřícně Raymond.

„Však já už radši jdu. S tímhle nechci nic mít, a s váma už vůbec ne!" rozejde se k bráně. „Jste všichni prokletý!" zavřeští a zabouchne za sebou. Tak, a snad tohohle zrzavého Bradleyho z rodu Merlinovců vidím naposled.

 Po tom co se všichni nasoukáme do Raymondova auta, vyrazíme na společné shodě co nejdál od Londýna. Ocitneme se v menším městě, kde si rezervujeme místa na noc, protože do Lyncs by to byla dlouhá štreka natož do Devonu, a myslím si, že všichni si potřebujeme po dnešku odpočinout.

Na pokoji skončím s Annabel, která urychleně zabrala koupelnu. Popravdě se moc těším na horkou sprchu plné páry.

Mezitím co se Annabel sprchuje, já do sebe nasoukám čínskou polévku, aby kručící žaludek dal pokoj, a u toho koukám na béžové stěny místnosti, která by potřebovala hodně úprav a o vymalování ani nemluvně. Z mého rozjímání mě vyruší tiché zaklepání a do pokoje vstoupí Raymond.

„Russel se šel podívat do sámošky," zahlásí a hupsne do křesla, které nebezpečně zakvílí. „Docela na rozpadnutí."

„To jo," souhlasně přikývnu. Raymond začne žvatlat o jejich pokoji, ale já ho moc nevnímám. Zaujatě si prohlížím jeho tvář na které se rýsuje strniště. Nikdy jsem si nevšimla, že má tak dlouhé řasy a že-

„Lori?"

„Ano?" zahanbeně se zadívám na svoji ruku, která se nebezpečně natahuje k jeho vlasům.

"Jsi v pořádku?"

„Jasně," okamžitě zalžu. „jen máš tady smítko." Rychle mu pocuchám vlasy.

„Díky."

Nastane velmi trapné ticho. Srdce mi buší jako o závod a mám pocit, že mi snad vyskočí z těla. Chce se mi štěstím i brečet. Raymond je v pořádku. Stejně tak můj bratr. Jsme všichni spolu.

„Říkal jsem ti přece, abys za mnou nechodila."

„Ty bys udělal to samé."

„To máš pravdu."