Svět pekelných ✅

XVIII.

Londýn jsem naposledy navštívila před dvěma lety s Corou. Ještě teď mi běhá mráz po zádech, že má nejlepší kamarádka byla démon, který mě sledoval už od malička. Raymond mě před ní zachránil. A potom zase a zase. Nyní je řada na mně.

Řízení auta jsem nechala na Annabel, jelikož v londýnských ulicích se nevyznám a v dopravní špičce metropole bych fakt skončit nechtěla. Nebo spíš - nikdo by v ní nechtěl skončit se mnou za volantem.

„Co uděláme až je najdeme?" zeptám se, protože nemám absolutního šajna, jak jednat s čaroději.

„Tohle zatím neřeš. Důležité je, aby se nám vůbec ukázali." Když si Annabel všimne mého natvrdlého obličeje, vyprskne smíchy. „Copak si myslíš, že najdeme jejich sídlo tak lehce?"

„Doufala jsem v to," zabrblám a zadívám se raději z okénka na jasně modrou oblohu.

Právě děláme okružní jízdu kolem Queensdale Road a Princes, protože Annabel zapomněla na kruháku, co je to levá strana. Projedeme ulicí Addison Ave, kde jsou nádherné řadové domy a přímo před námi se objeví majestátní kostel St. Jamese. Je obklopen náměstíčkem s krásnými kaštany a lípami. Je vidět, že se podzim začíná blížit, jelikož zářivá zeleň se již vytrácí.

Zaparkujeme poblíž a vystoupíme z auta. Podívám se na svého bratra, který bez mrknutí oka zírá na kostel.

„Jsi v pohodě?" Nic. „Hej, Russele!" Zamávám mu před obličejem a konečně upoutám jeho pozornost.

„Krásná stavba," řekne a rozejde se ke hlavnímu vchodu. Následuji ho.

„Jsme tu správně?" zeptám se Annabel, která zrovna zkoumá cedule, kdy má veřejnost dovoleno vstoupit do areálu.

„Určitě jo." 

„Není mi moc dobře," drcne do mě Russel. „Mám mžitky před očima."

„A nechceš počkat v autě?" navrhnu a zároveň se cítím špatně, protože v tuhle chvíli myslím pouze na Raymonda a jeho záchranu.

Russel mě sjede pohledem a mlčky přikývne. Mezitím se Annabel opatrně dotkne mojí ruky a druhou přiloží na zavřené dveře. Pocítím, jak se mi zvedají jemné chloupky na pažích, když mnou pronikne zvláštní energie. Najednou se dveře kostela prudce otevřou a v nich stane starý pán v černém hábitu, takže žádné magické otevření dveří se opravdu nekoná.

„Kříženci," zavrčí výhrůžně a zaleze zpátky. S Annabel se na sebe nechápavě podíváme a obezřetně následujeme moc milého kněze.

Kostel mě uvnitř překvapí. Stěny jsou vymalované bílou barvou a visí zde pramálo obrazů. Na podlaze je rudý koberec a pár kostelních lavic z tmavého dřeva. Čekala jsem něco jiného. 

Kněz otevře masivní dveře s klepadlem ve tvaru kříže a naskytne se nám pohled točitých schodů směřujících dolů do tmy. V hlavě se mi vybaví všemožné horory a rázem mě hrdinství opustí.

„Běžte," poručí stařík a přidrží nám dveře. Annabel mě musí chytit za ruku, abych se dala vůbec do pohybu.

Jen co překročíme práh, dveře se za námi silně zabouchnou. Už chci ječet, že nemáme světlo, ale Annabel se zřejmě zapomněla zmínit, že další její povolání je baterka. V ruce se jí objeví světle modrá kulička velikostí hrášku, ale i tak vydává obrovské světlo.

„To jsi se naučila?" vyvalím oči na ten nový dodatek. Tenkrát mě dostala do kolen, jak nechala zmizet Darela s Barakiel. A teď tohle.

„Snažím se poznávat andělské schopnosti," zazubí se a začne mě za sebou táhnout do útrob temných zákoutí.