Svět pekelných ✅

XIII.

Stojím mezi dveřmi a s doširoka otevřenýma očima hledím na náš obývák, který oblizujou rudé plameny.

Okna praskají, zdi černají a uprostřed toho všeho sedí žena, otočená ke mně zády. Medové vlnité vlasy ji spadají do půli zad. Chci něco říct, ale nemůžu mluvit, nejde to. Jako bych neměla hlasivky.

Žena pomalu natočí hlavu a já se tak střetnu s ořískovýma očima. Zalapám po dechu. Přesně takovou si ji pamatuji na fotce, kterou mám pod polštářem. Máma.

Natáhne ke mně ruce, na tváři se jí vytvoří mírný úsměv. Začínám ji vidět rozmazaně kvůli slzám, které se mi hromadí v očích. Snažím se je potlačit, snažím se, aby jediná nevytekla, ale nemůžu. Moje hruď se každou chvíli rozprskne. Bolí mě vidět její tvář, i když se zdá uvolněná, a bolí mě, že je tohle pouhá iluze.

Zavřu oči, snažím se zhluboka dýchat. Není to skutečné, není to... Zachvěju se, když se moje tvář ocitne v jejích dlaní. Podívám se. Máma se rozplyne jako duch a její místo zaujme ten, kterého bych nejradši smetla ze zemského povrchu, ale zároveň ho pevně objala a už nikdy nepustila.

„Smíšené pocity," ozve se jako v rozhlase. „Zbožňuji je."

Až teď si uvědomím důležitý fakt. Russelovy oči nejsou černé, jsou oříškově hnědé po mámě. A ten jeho úsměv, který vás zahřeje u srdce. Je to pravý Russel. 

„Přestaň," odtáhnu Russelovy ruce. „přestaň!" Oheň zmizí a zbydou jen ohořelé kusy nábytku. Za bratrem se vynoří démon. Máchne rukou a Russel se rozplyne stejně, jako máma.

„Co se ti nelíbí? Ještě měl přijít tvůj otec."

„Čerpáš sílu ze strachu," připomenu mu. „ale já strach nemám, tak proč tohle?"

Přistoupí ke mně blíž, dotkne se tam, kde mám srdce. „Protože mi zatím stačí tvůj žal nad ztrátou všech, kteří pro tebe něco znamenali. Pak měla přijít moje maličkost a všechny pozabíjet, ale tys to zkazila!" Sevře mezi prsty moje triko. „Tolik tvého vzteku a bezmoci bych měl."

„Jo? Já mám vztek pořád!" Dám mu pěstí a další schytá z druhé strany. Ani to s ním nehne. MÍsto toho mě chytípod krkem a nadzvedne ze země. A hned jsem zase dole, když se Raymond z ničeho nic objeví za démonem a plnou silou ho udeří lampou do hlavy. Démon mě sice pustí, zavrávorá tak, že se musí opřít o zeď, ale nijak ho to neochromí. Spíš víc naštve.

„Dělej," zvedá mě Raymond ze země. Ani nevím, kdy jsem spadla. Ale jedno vím jistě. Lampy jsou zatraceně dobrá zbraň!

„Co budeme dělat, Ray? Co?" upírám oči za sebe, kde se démon vzpamatovává. Z týlu mu stéká krev.

„Panebože," zalapá Raymond po dechu.

„Co je?" podívám se na něj. Zírá před sebe. Jeho oči zoufale volají o pomoc a proto ho donutím obrátit jeho pozornost na mě. „Je to jenom iluze, Ray. Není to skutečný, rozumíš? Jdeme."

Raymond se sice trochu uklidní, ale já jasně cítím, že by se tu nejraději složil na zem a zůstal.

Dostaneme se do prosklené haly. Naštěstí tu nikdo z pacientů, ani doktorů není. Spěšně se rozhlédnu a hned mě trknout tři nápady, jak se zbavit pana Wilsona. Druhý se mi zalíbí nejvíc. Opřu Raymonda o stěnu.

„Teď mě dobře poslouchej, Raymonde. Stáhneš jeho pozornost na sebe, jo?" Přikývne. „Jestli to nevyjde, zbiju tě!" Nasměruju ho ke jednomu stolu, blíž k oknu a já se schovám.

Za necelou minutu se objeví démon v hale, zpozoruje Raymonda, jenž se sotva drží na nohou - nevím sice, co vidí, ale zřejmě osobu jménem Elly, a rozejde se k němu s nepřirozeným úsměvem ve tváři.