Svět pekelných ✅

VIII.

„Večeře!" ozve se ze zdola.

„Co budeme dělat?" syknu. Už se neválím v peřinách, ale házím si batoh přes ramena.

„Hlavně se uklidni! Nesmíme na sobě nechat nic znát," vstane rychle Raymond - snad abych neprovedla hysterickou scénu, a serve mi batoh ze zad. „Zhluboka se nadechni."

Čumím na něj. „Co prosím? Ty chceš jít dolů?" Skoro se mi rozklepe hlas.

„Jen mi věř, ano? Potřebujeme zjistit, o co tady vůbec jde." 


A závěrem je, že sedíme v malé kuchyni a já nestačím zírat. Před námi je hotová hostina, která se skládá z klobásek s kaší a cibulovou omáčkou, na malém talířku věnečky z litého těsta, ve dvou miskách syrová a naložená zelenina s hořčicí. Ještě více slin se mi nahrne, když paní Cooperová přinese podnos na kterém je hovězí roštěná obalená v těstíčku. 

„Ještě přinesu koláč," zacvrliká paní Cooperová a já ji nepoznávám. Na sobě má rudé šaty a přes ně bílou zástěru s barevnými květy. Při prvním dojmu jsem si myslela, že i pan Cooper bude dělat poskoka v kuchyni.

Mezitím co se paní Cooperová otáčí u plotny, pan Cooper vypráví nějaké historky z rybaření a náramně se u toho chechtá. Mně do smíchu teda není. Nechce se mi ani věřit, že by oni mohli být démoni. A co mají znamenat tyhle hody?

„Vím přesně, co tím myslíte!" přidá se do konverzace Raymond. „Co ty, Lori? Rybařilas někdy?"

Zavrtím hlavou. „Ne. Já spíš ryby sleduju, než je chytám." Proč mě do toho zatahuje!

„Tady Lori chce být mořskou bioložkou," rozkecá se Raymond. Naštvaně po něm střelím pohledem, ale mlčím. Co tím sleduje? „Já osobně mám z moře hrůzu."

„To jsme na tom stejně, synku. Obdivuji lidi, kteří jsou ochotni jen tak skočit do hlubiny, aniž by věděli, co se tam skrývá."

Otráveně si naberu zeleninu na talíř. A když paní Cooperová zasedne ke stolu, pustíme se do jídla. 

Kupodivu se večeře nese v dobré atmosféře. Poslechla jsem Raymonda a chovala se přirozeně. Kvůli dobrému jídlu se dá zapomenout téměř na všechno. I na dva démony, kteří vás zřejmě každou chvíli zabijí.



V pokoji pro hosty dobrá atmosféra rázem opadne. Oblečení sedíme na postelích a přemýšlíme, co dál. Podle mě by bylo nejlepší vypadnout, ale Raymond o tom nechce ani slyšet. Já vím, že teď jsem v tom s ním, ale možná bych to radši přežila i zavřená v léčebně, než podstupovat tyhle nervy. 

S povzdechem si lehnu, ale oči nezavřu. Zírám do temného stropu a přehrávám si v hlavě strašidelné scénáře. Co asi dělají? Chystají na nás vlítnout a zamordovat nás ve spánku? O co jim jde? Proč si s námi hrají? Blbá otázka, jsou to přece démoni. Milují hry s bezbrannými lidskými oběťmi.

Trhnu sebou a uvědomím si, že už neležím. Všude kolem je tma a já pomalu začnu panikařit.

„Buď v klidu," ozve se vedle mě. „Jen jsi se sama přesunula."

Sedím vedle Raymonda, zabalená v peřině, a opřená o jeho rameno. Ani nevím, kdy jsem to udělala, ale patrně jsem se snažila vsáknout do rohu zdi, jak tak na to koukám. 

„Usnula jsem?" 

„Na pár minut asi jo."

„Co budeme dělat, Ray?" 

„Všude je ticho. Půjdu se podívat."

Úzkostlivě hledím, jak Rymond po špičkách vyjde ze dveří. Blázen. Copak si snad myslí, že ho v tom nechám samotného? 

Odhodím peřinu stranou, z batohu vytáhnu Glock a napodobuji Raymonda. Po schodech jdu opatrně, ale předposlední schod nepříjemně zavrže a já zadržím dech. Jsou slyšet jenom starodávné hodiny ve druhém patře. Natisknu se na stěnu a opatrně nakukuji do všech otevřených zákoutích. Nikde nikdo. Ani Raymond.

V tom se ozve nechutný řev a plnou silou do mě něco vrazí. Ještě cítím, když padám, jak s sebou beru věšák s kabáty.

„Přestaň, Anaïs!"

„Nemůžu si alespoň nechat její prst?"

„Pokud chceš, aby ti náš pán uřízl obě ruce, tak proč ne."