Svět pekelných ✅

IV.

O tři hodiny později se nacházíme v suterénu pod domem, kde započne můj výcvik, jak jsem pochopila. Zprvu jsem se bála, kam to vůbec jdeme, protože pořád nevím, co si o Raymondovi mám myslet. A co je vůbec zač. Zabil mi Coru, i když byla démon nebo co... je to na hlavu.

Vejdeme do místnosti, kde se hned podél pravé strany táhne obrovská knihovna plná knih. Od tlustých až po ty nejtenčí. Pro knihomoly hotový ráj. Některé štosy knih jsou nahromaděné na stolech připravené k listování. Nechybí tam tmavě modrá pohovka a tři křesla, u nichž se nacházejí malé konferenční stolky opět z tmavého dřeva. Všechen nábytek je masivní a tmavý. Na šedých stěnách visí různé střelné zbraně a ostré nože. Neodolám a natáhnu se po jedné z nich.

„Bacha," ozve se ze schodů. „všechny jsou nabitý." Raymond za sebou zavře železné dveře a dojde ke stolu. Stáhnu ruku zpět. Vezme ze stolu dlouhý, stříbrný nůž, otočí ho mezi prsty a podívá se na mě. Jeho zlaté oči se ve světle žárovek zatřpytí, ústa se mu zvlní do úsměvu.

„Na," hodí mi nůž. Zachytím ho ve vzduchu a prohlédnu si ho. Má na sobě vyryté nějaké symboly.  „Je tvůj."

„Co? Ne, to nejde," zavrtím hlavou.

„Ale můžeš." Raymond vytáhne ze svého stehenního pouzdra kudlu, kterou zabil Coru. „Démona nejde zabít obyčejným nožem nebo kulkou. Působí na ně jedině magie. Jelikož jsi člověk, tak ti všechny zbraně, které budeš používat, očaruji." Já mlčím a pozorně poslouchám Raymonda, který doslova hýří nadšením.

„Jakou magii?" zeptám se po chvíli, protože mi najednou docvaknou jeho slova. Raymond si zřejmě uvědomí, že řekl něco, co nechtěl. Podrbe se ve vlasech.

„Nejsem obyčejný člověk," začne opatrně. „umím trochu magii, ale moc ji nevyužívám." Hned se mi vybaví Harry Potter, ale než se stačím zeptat, přejde k lekci, kdy mi ukazuje úhybné manévry.

„Dobře. To by mělo stačit, pocem," ukáže před sebe.

„Jdeme bojovat?" zděsím se. Karate jsem naposledy provozovala v devíti letech.

„Samozřejmě beze zbraní. Nejdřív mi ukážeš, jak jsi dobrá v pěstním souboji," zašklebí se. „Facky dáváš slušný."

Postavíme se naproti sobě, jako v ringu.

„Začni," pobídne mě. Povzdechnu si. Vyrazím k němu, napřáhnu pravačku a pak se zarazím.

„Co je?"

„Já jen... ani jsem si nevšimla, že už je uzdravená." Rozevřu zkusmo prsty.

„Myslím, že ruku dali do pořádku jako první. A teď se soustřeď."

Znovu se napřáhnu, ale těsně se zastavím u Raymondova obličeje.

„Co zas?"

„Já tě ale nechci uhodit. Teda, teď nemám žádný důvod, takže by to-" Můj další příval slov se změní v jedno veliké zaskučení, když mi do tváře přistane pěst.

„Až budeš proti malý holce, která je démon, tak taky neuhodíš?! Tady si nemůžeš rozmýšlet nic, musíš jednat. Okamžitě."

Držím se za nos. „Jak chceš," zahuhlám. Tentokrát se po něm oženu, ale vykryje můj úder. Chytí mě za loket a zkroutí mi ruku za záda.

„Pereš se jak holka."

„Já jsem holka!"

„To je fuk. Jak jsi sakra mohla přežít? Musela jsi se nějak bránit, ne? A nebo..." nakloní se k mému uchu. „jsi jenom brečela a schovávala se ve skříni?" V ten moment vidím rudě. Dám mu hlavou ránu do brady, a když svůj stisk uvolní, prudce se k němu obrátím a dám mu znovu hlavičku. Klopýtne do zadu a já to do něj naperu plnou silou. Spadneme na stůl, který náš nápor nevydrží, takže hlasitě zaúpí a rozpadne se. Dopadneme na zem v pevném uzlu ve snaze přeprat toho druhého. Nakonec to skončí tak, že se oba odkutálíme na druhou stranu místnosti a vydýcháváme se.