Svět pekelných ✅

XVII.

„Nech toho," pleskne mě Raymond přes ruku, kterou si hryžu dobrých pět minut. Jsem strašně nervózní. Bratr spí už třetí den, jak nějaké zvíře v kutlochu, které se snaží přečkat zimu.

„Co když už se neprobere?"

„Co to plácáš? Vždyť dýchá a to je hlavní. Jen odpočívá, takže zbytečně neplaš."

„Máš pravdu," zamumlám a cítím se o něco klidněji. Mám o něj hrozný strach. Nesnesla bych, kdyby jsem o něj měla přijít po druhé. Jenom ta představa je příšerná.

Když se pořádně zadívám na Raymonda, najednou si vybavím tu noc v jezeře.

„Pověz mi o sobě, Ray."

„Cože?"

Přimhouřím oči. „Chci slyšet, co jsi vlastně zač. I Darel tě zná lépe, než já."

„Prosím tě," mávne rukou a dělá, že si něco čte v novinách. „Andělé jsou čmuchalové. Ti vědí všechno o všech." Jo, to má pravdu.

Vstanu a vytrhnu mu noviny z rukou, které hodím někam za sebe a dám si ruce v bok. „Vím, že máš nějakou zvláštní moc," pokračuju. „zřejmě tu magii. To jsi se s tím narodil nebo jsi se ji učil? A proč ji nevyužíváš častěji?"

Raymond mě chvíli pozoruje těma jeho zlatavýma očima a zřejmě hledá slova.

„Narodil jsem se jako čaroděj. Celá má rodina využívala po staletí magii, která nám byla dána jako dar či co. Je to dlouhá a stará historie, stejně jako jiných světů a bytostí."

„Myslíš stejně stará, jako jsou andělé a démoni?" zeptám se pro jistotu.

„Přesně tak. Někdy ti půjčím knihu, která se tímhle zabývá, aby jsi byla ve větším obraze. Každopádně..." Raymond najednou vstane a položí mi ruce na ramena. „Jestli se teď něco podělá, nechoď za mnou." Jeho naléhavý hlas mi nažene husí kůži, jelikož jsem ho nikdy takto nezažila.

„Můžeš mi říct, co by se mělo podělat?"

„Mám jen špatný tušení," zavrtí Raymond hlavou. „Nemám právo používat magii, Lori. Už ne."

Nadechnu se k další otázce, ale všimnu si pohybu v hale.

„Russele?" Bleskurychle vyběhnu z obývacího pokoje. Pohled se mi naskytne na bratra, která stojí u velkého zrcadla a zírá do něj. Rukou si pohladí levou tvář a začne se prohlížet.

„Russele?" zopakuji s obavou. Mám z něj hodně špatný pocit.

Chvíli se nic neděje, ale pak se pomalu otočí a široce se usměje. Jeho oči září nabitou energií. Následně jsem vtažena do silného objetí, jenž mu opatrně oplatím.

„Ani nevíš, jak jsem si odpočinul!" 

„Už je ti lépe?"

„O hodně, věř mi," zazubí se na mě bratr a odtáhne se. Protáhne své ztuhlé svaly. „Jak dlouho jsem spal?"

„Tohle je třetí den."

„Všechno v pohodě?" zavolá Raymond z obýváku.

„Jo!" křiknu zpět. „Russel se probral."

„Super!"

A najednou se ozve příšerná rána, kterou si vybavuji, když se poprvé zjevil Darel. Rychle zalétnu zpět do kuchyně k zadním dveřím, ale Raymond mě předběhne a praští rukou do dveří, které jsem už už otevírala.

„Počkejte tady."

„To nemyslíš váž-"

„Poslechni mě!"