Svět pekelných ✅

II.

Vzbudím se někdy zřejmě k večeru, jelikož se za okny stmívá. Cítím se strašně malátně. Kéž by mi toho dali ještě víc, abych se už neprobudila.

„Loreen!"

Zaraženě se podívám na dívku sedící vedle mě. „Cori?" Jak je možné, že jsem si jí nevšimla?

„Konečně jsi se probudila!" Dostanu pevné obejmutí, při němž se ozvou zraněná žebra. „Omlouvám se," pustí mě Cora, když si všimne mé bolestivé grimasy.

„V pohodě."

„Nechtěli mě k tobě pustit, tak jsem tu tajně. Prej máš halucinace nebo co."

Vzpomenu si na to, co se stalo předtím. Píchne mě u srdce.

„Spala jsi další dva dny."

„Ježíši," zamumlám. A pak znovu. „Táta." Složím hlavu do dlaní.

„Já vím," pohladí mě po vlasech. „Je mi to líto, Lori. Pořád zjišťují, co se vůbec stalo, ale nic zatím nemají."

Skousnu si ret. Určitě mě taky budou vyslýchat. Co jim řeknu? Pravdu určitě ne. Poslali by mě rovnou do blázince.

„Co se tam stalo, Lori?" Podívám se na Coru, na moji nejlepší kamarádku už od základky. Hnědé vlasy po ramena má rozcuchané. Nikdy jsem jí nelhala.

„Nevím. Nic si nepamatuju."

„Vím, že na to nechceš myslet, ale-"

„Říkám, že nevím," namítnu o něco hlasitěji, abych dala důraz na to, že se mě prostě nic nedostane.

„Dobře. Tak... se uzdrav co nejdřív, jo?"

„Ty už jdeš?" 

„Budu muset. Každou půlhodinu to tu kontrolují, ale zítra určitě přijdu. Měli by mě za tebou už pustit," usměje se povzbudivě. Úsměv jí oplatím. Je hezké vidět známou tvář.

Když odejde, pocítím silnou prázdnotu. Nikoho nemám. Máma umřela při porodu, táta... a Russel, ježíši. Co já budu dělat?

Další dny jsou nudné a plné obav. Kdykoliv potkám sestru, kterou jsem napadla, objeví se silná výčitka. Vážně mi je líto, co jsem udělala. Sice jsem se omluvila, ale i tak si na mě dává pozor a pořád po mně hází pohledy.

A pak je tu Cora. Ráda bych ji řekla pravdu, ale nemůžu. Co bych jí asi tak měla říct? Že mě napadl... ani nevím, co to bylo, ale mělo to tělo Russela! Bratr by nikdy nic takového neudělal. Nebo snad ano?

Včera se stavila policie. Snažili se ze mě všechno vytáhnout, ale udělalo se mi nevolno, takže byli nuceni odejít. Bude jen otázkou času, kdy přijdou znovu a já už nemůžu dělat, že mi je špatně. Určitě skončím v léčebně.

Všechno jde do prdele.

Vyhlížím z okna mého pokoje. Sice už mám povolené vycházky, ale já jsem radši zalezlá tady. Mám krásný výhled na zahradu, která slouží právě pro pacienty. Možná bych se mohla dokopat ke krátké procházce mezi tújemi. Počasí je na to jak dělané.

„Loreen Myers?" protne mé myšlenky mužský hlas. Znervózním. Ještě jsem si nepřipravila, co budu vypovídat.

Otočím se ke dveřím a zůstanu překvapeně zírat. Stojí tam kluk tak v mém věku. Má hnědé, rozčepýřené vlasy a zvláštně zbarvené oči. Jakoby zlaté. Nepřijde mi jako policajt, ale možná je to někdo v přestrojení.

„Ano?"

„Bezva, jsi to ty," vykoukne ze dveří a pak za sebou zavře. Hodím pohledem po lampě.