Svět pekelných ✅

XIX.

Když nás doprovázejí jako zajatce, tak nám nezavážou oči a ani se nesnaží zakrýt, kudy vůbec jdeme. Skoro to vypadá, jakoby si užívali chvíle své slávy a bohatství v podobě luxusu, ve kterém si čarodějové hoví, protože tolik drahého kovu, látek a obrazů snad nemají ani v těch nejslavnějších galerií světa.

Mágové nás provedou jejich značně bohatým sídlem, až se dostaneme do změti dalších chodeb v podzemí. Úplné katakomby. Ze začátku jsem se snažila zapamatovat si cestu, ale v půlce jsem to vzdala. Pak už tedy vím, proč se nám nesnažili skrýt cestu. 

Zkoumám Simonův zátylek. Raymond se mi nezmínil, že má bratra. Vlastně o Raymondovi nevím zhola nic, jak tak koukám. Strašně mě to mrzí, protože Ray toho o mně ví až dost. Vlastně každý toho o mně ví víc, než já sama, což je docela paradox.

Těsně vedle mě se objeví zeď, takže mi odpinkne rameno. Ta tam určitě před chvílí nebyla!

„Pozor," ozve se Bradley za mnou. „nic nezůstává na stejným místě." Jeho tichý chechot slyším za zády dobrých pět minut. Mám neskutečnou chuť se otočit a pořádně ho praštit do nosu, ale Annabelin varovný pohled mě hned zklidní.

Za pár minut staneme před dvoukřídlými dveřmi ze světlého dřeva. Ozve se lusknutí prstů a dveře se rozlétnou dokořán.

Srdce mi zaplesá radostí, když spatřím rozčepýřené hnědé vlasy a následně zlaté oči plné překvapení. Raymond vypadá, že se na té židli snad překotí, když mě uvidí.

Odstrčím Bradleyho bokem a rozběhnu se k Raymondovi. Hned se zarazím, protože se Raymond nachází v rohu místnosti, která je ohraničena nějakou clonou. Určitě magickou, soudě podle jejího záření.

„Co má tohle znamenat?!" vyštěkne popuzeně Raymond a zabodne pohled na svého bratra. Poprvé vidím Raymonda až takhle nepříčetného. „Ona s tím nemá nic společnýho!"

Simon se zašklebí a ležérně přejde ke svému zuřícímu bratrovi. „Mně je úplně fuk, jestli má nebo nemá." Prst mi zabodne do čela. „Přišla sem zcela sama."

Myslím, že Raymond za chvíli omdlí - zřejmě z mé blbosti, protože jeho výraz mluví za vše. Nejradši by mě uškrtil a k tomu umlátil lopatou. A já se mu vůbec nedivím.

Blonďatý mág luskne prsty a před bariérou se zjeví dvě průhledné židle, v nichž pulzuje namodralá magie. „Sednout," řekne nekompromisně a zpraží nás ledovým pohledem svých zlatých očí. Ani nevím jak, ale už sedím jako přikovaná a Annabel mě napodobí. Tohle už není žádná legrace. Vůbec nemám tušení, jak chce Annabel z toho vybruslit.

Simon se sám ležérně usadí do polstrovaného křesla s blaženým úsměvem ve tváři. Určitě si chce svého bratra pořádně vychutnat soudě podle toho, co všechno se stalo. Bradley zůstane stát u dveří.

„Ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost," dá se blonďatý čaroděj do řeči. „Celé ty roky jsem čekal, až uděláš nějakou hloupost, ale držel jsi se dost obstojně."

„Sklapni," zavrčí Raymond nebezpečně.

„Věděl jsem, že jsi pitomec, ale až takový? Co tě to napadlo táhnout se s poskvrněnými? To jsi se dočista zbláznil?"

„O čem to sakra mluvíš?" zeptá se Raymond. Vztek nahradila zmatenost, která nakazila i Simona, jelikož na svého bratra čumí jak tele na nová vrata.

„Děláš si legraci?" Simonova ruka vystřelí směrem k Annabel. „Co třeba tenhle andělský vyvrhel?"

„No dovol?" ozvu se. Annabel mlčí.

„O tobě ani nemluvím," odfrkne si čaroděj a vzápětí odhalí opět svůj bílý chrup. „Jestli tady pak slečinka ví, jaký jsi neschopa?"

„Drž hubu."

„Říká ti něco Elly?" zeptá se mě Simon a já pohledem střelím k Raymondovi. Takhle mě oslovoval v té psychiatrické léčebně. „Zdá se, že ne. Tak já ti povyprávím menší příběh."

„Přestaň!"

„Naše rodina byla velmi silná a uznávaná, abys věděla. A jen jednou jedinkrát jsme s otcem nebyli doma a hádej kdo toho využil? Nechutná stvoření, která se živí dušemi. Elly..." Jeho oči doslova potemní. „Elly byla naše malá sestra a tenhle..." Vztekle ukáže na Raymonda. „nedokázal ochránit vlastní rodinu! Nedostal ze sebe ani jedno podělaný kouzlo! Jen se díval, jak naše matka se sestrou umírají v bolestech, zatímco on si zachránil svůj zbabělý život!"

„Tak to nebylo!" zařve Raymond a prudce vstane. Židle dopadne s hlasitým třesknutím na zem. „Tak to nebylo."

Simon rychle vstane a přiskočí ke cloně. Kdyby tam nebyla, jisto jistě by se do sebe pustili.

„Nejnadanější a nejsilnější z rodiny!" zasměje se ironicky Simon. „To o tobě každý říkal a skutek utek. Jsi ostudou kouzelnického světa, Raymonde."

„To už by stačilo!" přeruší hádku nově příchozí.

Všechny pohledy se stočí ke dveřím, kde Bradley již není sám. Stojí tam vousatý muž, který vypadá jako kouzelný dědeček z pohádek. Na sobě má opravdový plášť, jenž připomíná vesmírnou mlhovinu.

„Simone, zklidni se," promluví znovu muž a pak pohlédne na nás s Annabel. Přeměří si nás hodnotícím pohledem, něco si zamumlá pod vousy a přejde ke cloně, která rázem zmizí.

„Co to děláš?" zajíkne se Simon.

„Tohle se nás netýká, hochu. Tvému bratrovi se prohřešek odpouští."

„Cože?" řeknou unisono oba bratři.

Stařec přejde k Raymondovi, aby ho zbavil magických pout. „Do tohohle je lepší se neplést, Simone, věř mi." Pak se otočí na Raymonda. „Máš imunitu, chlapče."

„Imunitu? Od koho?"

„Tvá kamarádka má, hm, zajímavé známé," odpoví stařec a významně se na mě zadívá.

„Já?" Stařec přikývne. „A koho?"

„Čeká na vás venku. Bradley? Vyprovoď je."

Zrzek se vyděšeně na nás podívá, ale poslechne. Tentokrát ho smích přešel. Ale já na tom nejsem o nic líp, jelikož mi vrtá hlavou, kdo na nás čeká.

Asi za půl hodiny stojíme před kostelem. Podzimní slunce pomalu začíná padat za obzor a studený vítr převzal otěže do svých rukou. Zahlédnu Raymondovo auto, které jsme zaparkovali a v něm naštěstí sedí Russel. Je rovný jako svíčka a ruce má složené v klíně. Vyčkávavě něco pozoruje. Následuji bratrův pohled a musím několikrát zamrkat, jestli mě nešálí zrak.

„Překvápko," protne kvílivý vítr hlas, který je mi velmi povědomí.

Zůstanu koukat na muže, kterého jsem měla možnost vidět před pár měsícema.

Na muže, který má nádherné dlouhé vlasy po pás. Černé jako havraní peří.

Na muže, který si říká Agramon.

____________________________________________________________

Zdravím!

V první řadě se omlouvám za delší pauzu, ale vtipné je, že můj blok zničilo nadcházející zkouškové období, kdy člověk dělá vše proto, aby se nemusel šprtat a dodělávat věci :D Svým způsobem je to osvěžující a jsem ráda, že vám sem můžu hodit konečně kapitolu. 
V nadcházejících dnech bude má aktivita kolem 5%, jelikož celý leden mám přetížený.
Přeji příjemné čtení ^.^