Svět pekelných ✅

I.

8. března, Velká Británie, Cornwall 1:15

Tahle tma, kterou jsem obklopena je příjemná, tak příjemná, že nechci ani otevřít oči, ale musím. Slyším někoho, jak na mě mluví. A další hlasy kolem sebe, až mě rozbolí hlava, která každou chvíli snad vybuchne. Celé tělo mám jako v ohni, žebra mě při každém nádechu bolí a v ústech mám vyprahlo. Pootevřu oči. Udělá se mi špatně, jak hledím do světel nade mnou, která se pohybují a silně svítí. Ale proč se pohybují?

„Probrala se!" Ženský hlas, plný strachu a obav.

„Slyšíte mě?" objeví se mi ve výhledu hlava muže v bílém plášti. Má hlubokou rýhu na čele, jak se mračí a unavené hnědé oči.

Aha, to já se pohybuji. Nemocnice? Tohle není noční můra? Periferním vidění uvidím svoji levou ruku, jak je zkroucená v podivném úhlu a celá od krve.

Samovolně se mi zavřou oči.

„Musíme ji hospitalizovat."

Pak už neslyším, ani nevidím nic než jen tu příjemnou tmu.

7. března, Velká Británie, Cornwall 22:35

Půlnočně tmavé nebe je poseto tisíci hvězd, které jasně září, jako vánoční světýlka, co každé Vánoce máme na stromečku. Vážně mi přijdou, jakoby svítily barevně.

„Lori?"

Někdy bych si přála být jako ta hvězda. Ukazovat cestu ztraceným lidem, dávat naději. Jenom si lebedit tam nahoře a čekat, až nadejde den, kdy dopadnu na zem.

„Loreen!"

Stromy po stranách silnice se zachvějí a pár listí spadá dolů.

„Lori, tak tady jsi," dopadne mi na rameno ruka. Prudce otočím hlavu.

„Tati, neděs mě!"

„Nemáš čistý svědomí," poškádlí mě. „Promiň, ale několikrát jsem na tebe volal."

„A co se děje?"

„Je už pozdě, běž spát. Ráno brzo vstáváš kvůli těm zkouškám." Sám se rozejde ke dvířkám a slízá po schodech dolů. Ještě jednou se zadívám na nebe, pak na ulici, kde poblikává jedno světlo u našeho domu. Procházející sousedka se svým psem se podívá k nám a zamává. Oplatím jí to a vydám se z půdy dolů. Pomalu lezu po schůdkách, které by potřebovaly upevnit. Zítra je můj den s velkým D! Dělám zkoušky na mou vysněnou vysokou školu. Učila jsem se celé tři měsíce v kuse, takže nervózní ani moc nejsem.

Procházím béžovou chodbou plnou rodinných fotek. U jedné se zastavím. Je z dovolené, byli jsme v Turecku. Já, táta a Russel. Stojíme na pláži, usmíváme se do objektivu a za námi se leskne azurové moře. Táta má sluneční brýle a my s Russelem obrovskou zmrzlinu v rukou. Přijde mi to, jako by to byla strašná doba, co jsme tam byli. A to jsou teprve tři roky. 

„Na co zíráš?" vyruší mě můj starší brácha. Objeví se za mnou. „No ne. Nezačneš brečet?"

„Blbečku," utrousím a rozejdu se pryč. Nevím, co se stalo. Russel se poslední dva roky chová divně. Je odtažitý, většinu času tráví v pokoji a s tátou jsou pořád v sobě. Strašně se změnil a na pubertu to svádět nemůžeme, jelikož mu je dvacet jedna. I když kluci jsou s vývinem tak trochu pozadu.

Dojdu do koupelny, kde si dám rychlou sprchu. Při čištění zubů zabliká světlo nade mnou. Doufám, že nevypadnou pojistky. Vypláchnu si ústa a vezmu hřeben. Moje vlasy jsou mahagonové, kde některé prameny jsou až rumělkové. Zajímalo by mě, kdo měl v naší rodině takové vlasy.