Svět pekelných ✅

IX.

Raymond vyrazí časně ráno. Nezapomene mi sepsat stručný seznam, co mám a nemám dělat, ale nejdůležitější lísteček nechá přilíplej na lednici. Je na něm číslo, že kdyby jsem něco potřebovala a on nebyl na telefonu, mám zavolat na tohle číslo. Nějaký týpek poblíž Wonfordu.

Otevřu lednici a přejedu po jejím obsahu. V nejbližší době musíme udělat útok na obchoďák. 

Do trouby šoupnu pizzu a zatímco se mi jídlo peče, dojdu pro bichle, které odnesu do suterénu pod domem, kde začal můj první výcvik. Položím je na stůl a rozhlédnu se. Raymond sem umístil nové pečetě před nezvanými hosty. 

Posadím se na chladnou zem, ale nakonec to po čtvrt hodině vzdám, dojdu si nahoru pro polštář a taky zkontrolovat pizzu.

V suterénu si udělám pohodlí a pustím se do učení. Zpočátku mě to baví, jenže pak se mi všechno plete dohromady, takže se přemístím k jiné knize. Když ji otevřu, hledí na mě strana, která se zabývá evokací démona. Když vidím ten seznam rizik, tak nevím, jestli je dobrý nápad přivolat démona zrovna sem.

Listuji dál. Po chvíli mi po čele začnou stékat čůrky potu, které se vehementně snažím setřít. Svléknu ze sebe svetr a odhodím ho.

„Naše setkání jsem si takhle nepředstavoval." Ztuhnu uprostřed pohybu. Rychle se vyškrábu na nohy a vrhnu se ke stolu. Hledím do těch hnusných, černých očí s ocelovou duhovkou, které vídávám ve svých nejhorších nočních můrách.

Nahmatám za sebou nůž.

„Myslel jsem, že mě ráda uvidíš, Lorie." Démon se zle zašklebí a pomalu přistupuje blíž. Po zdech začne stékat krev, která se slévá do jedné velké kaluže.

„Prosím," zamumlám. „Nech mě." Píchne mě u srdce, protože bych nejraději Russela objala, ale nemůžu.

„Nezdá se mi, že by to ta opice zvládala," ozve se odněkud neznámý hlas, ale nikoho nevidím. Jsem tu jen já a Russel. Nikdo jiný.

„Ne, Loreen, potřebujeme tě," natáhne ke mně ruku a rozevře ji. „Pojď." Podívám se na nabídnutou dlaň. Zavrtím hlavou. Russel mě čapne za zápěstí, začnu křičet, ať mě pustí, že ho zabiju, že ho nenávidím a další věci, co mě v tu chvíli napadnou. Rozmáchnu se proti němu nožem. Vyhne se, narazí mě na stůl. 

„Loreen!" Zapřu se mu o hruď ve snaze ho odstrčit. „Loreen, tohle není skutečnost." Pohlédnu Russelovi do očí, které nejsou černé, ale modré, jako vymetené nebe.

Rázem jsem v suterénu. V čistě bílém suterénu, nikde ani stopy po krvi a hlavně ne po Russelovi. Křečovitě chytím Darela za klopy kabátu. 

„Co... co to bylo?"

„Jenom halucinace. Jsme tu pouze my, nikdo jiný." Jeho hlas je uklidňující, andělský. Úlevně si vydechnu. Zabořím obličej do Darelovi hrudi. V tuhle chvíli je mi všechno jedno. Jsem v bezpečí.

„Zdá se, že tě tvůj lidský miláček moc neposlouchá." Zase ten hlas, který nikam nedovedu zařadit. Až po chvíli si všimnu, že u dveří stojí vysoká žena okolo čtyřiceti let, která si mě přeměřuje pohledem, ale nijak zvlášť příjemným. Kdo to ksakru je?

„Prosím, Barakiel, přestaň ji tak nazývat," podívá se Darel na přítomnou. Nenechám ho, aby mě pustil. Ještě teď rozdýchávám šok. Všimnu si, že jsem mu nožem udělala krvavé šrámy na rukou.

„Tohle jsem nechtěla, vážně ne," odtáhnu se od něj.

„Nemůžeš za to. Koho jsi viděla?"

„Tohle není naše starost, Darele," nenechá mě promluvit žena a dojde za námi. Prohlédnu si ji. Dlouhé tmavé blonďaté vlasy má stažené do vysokého culíku a v čokoládových očí se jí zráčí nepřátelství. Na sobě má to samé, co Darel, akorát černé kalhoty doplňuje dlouhá sukně, ve které je zastrčená bílá košile. Kabát má léžerně přehozený přes ramena. Také si všimnu, že má více zlatých serepetiček, než Darel.