Svět pekelných ✅

VII.

Hned druhý den, časně ráno, vyrazíme na další akci. Já na tom trvala, protože bych nesnesla ležet v posteli a nic nedělat. Raymond to šťastně uvítal. Musím se naučit, jak nechat zmizet svůj strach z těch příšer. Jedinou šancí je praxe. 

Projíždíme okolo statků, polí, až se dostaneme do stínu lesů. Cítím se příjemně. Slunce je na svém vrcholu a nebe je celé vymetené.

„Poslyš..."

„No?"

„Kdy jsi začal tohle všechno?" zeptám se, ale pohled upírám na silnici. Že by správná chvíle na důležitý rozhovor? 

„Hmm, od mala. Narodil jsem se do toho, takže jsem tyhlety pachty s démony měl skoro na denním pořádku."

„A co tvoji rodiče?"

„Hele, už jsme tady," upře Raymond pohled před sebe a já ho nechám. Je mi jasné, že tohle téma asi nebude v pořádku.

„Jasně."

Dojedeme do malé vesnice jménem Lonne, která má tak pětačtyřicet obyvatel. Domy tu jsou staré, malé a omšelé. Celkově tohle místo vypadá, jako kdyby se tu zastavil čas. Klasický anglický venkov. Nevím, co nás tady čeká, ale Raymond dostal nějaký tip, že tahle vesnice není v pořádku z toho nadpřirozeného hlediska. 

„Vypadá to tu jak z hororu," poznamenám, když si všimnu, jak pár lidí vykukuje z oken a pak rychle zalézají, jen co se na ně podívám.

„Proč jak?" uchechtne se Raymond a zatočí doprava okolo kamenné fontány, ze které netryská. Zaparkujeme u dvoupatrového domu z tmavého kamene. Vystoupím z auta, protáhnu se a pořádně rozhlédnu. Až na jednu starou paní, která přechází silnici, je tu mrtvo. Všechno tady je zahaleno do ponuré atmosféry, a ani počasí tomu moc nepřidává. Počasí  v Anglii je vážně proměnlivé. Hřejivé slunce se schovalo za naduclé temné mraky a krásně vymetenou oblohu nahradila šeď.

„V pohodě?" přejde ke mně Raymond a zaostří do dálky.

„Jo."

„Já jen, omlouvám se za tamto. Za toho Pojídače," položí mi ruku na rameno.

„V pohodě, Ray."

Dojdeme k tmavě hnědým dveřím, které mají starodávné klepadlo ve tvaru lví hlavy. Myslím, že je pouze na dekoraci, ale Raymond se zakření a vezme za něj. Klepadlo se trochu zakymácí a Raymonda hned přejde smích. Panebože.

 Tento dům patří rodině Cooperových, která se nám zřejmě ozvala. Prý se tedy pohřešuje pět lidí, z toho osm blázní a tři se našli mrtví. Jestli to bude další Pojídač, tak se jdu zastřelit. 

Otevře nám muž ve středních letech s plavými vlasy a hnědýma očima. Zkoumavě si nás přeměřuje pohledem. Na sobě má kostkovanou košili a hnědé kalhoty.

„Pan Cooper?" zeptá se Raymond projistotu a podá mu papírek.

„Ano." Mužova tvář se rozjasní. „Vy jste ti vymítači! Pojďte dál, rychle." Jsme vtáhnuti do malé chodbičky a následně do kuchyně. U stolu sedí snědá žena, v ruce drží sklenku červeného a nepřítomně hledí z okna ven. Kuchyň je opravdu maličká, takže se Raymond nacpe přede mě a já skoro nejsem vidět.

„Dobrý den," pozdravíme sborově.

Žena odtrhne pohled od okna a na tváři se jí vyrýsuje úsměv. Všimnu si jejích dlouhých rudých nehtů. „Jsem ráda, že jste přijeli. Posaďte se." Sedneme si naproti ní. Pan Cooper položí před nás dva šálky čaje. 

„Mléko? Med?" Dáme si obojí.

Raymond se nadechne k otázkám, ale paní Cooperová ho předběhne. Její manžel se usadí vedle ní a chytí ji za ruku. Přijde mi, že hlavní slovo v téhle domácnosti má očividně žena.

„Nejdříve se pořádně občerstvěte." Posune k nám talíř se zákusky. „Jak dlouhou jste měli cestu?"

„Ani ne hodinku," odpoví Raymond a hned sáhne po moučníku. Klasika. On a jídlo.

„Pokoj pro hosty je ve druhém patře. Je to jediná volná místnost, protože z dětského pokoje máme kumbál. To víte, děti jsou už na vysoké," rozpovídá se pro změnu pan Cooper. Proč mám pocit, že paní Cooperová na mě zírá? „Až dojíte, můžete si vybalit věci nebo se chcete hned vrhnout do práce? Co takový vymítači vlastně dělají?" 

„Asi si nejdřív vybalíme a pak se půjdeme porozhlédnout po okolí. Všechno nechte na nás, ano?" usměje se Raymond a pan Cooper nadšeně přikyvuje. Jeho žena konečně odtrhne ode mě zrak a začne si prohlížet své nehty. Na ruce jí zacinkají zlaté náramky.