Svět pekelných ✅

VI.

„Jídlo!"

Celá ochromená natočím hlavu doleva a zírám do černých očí s šedou duhovkou. Na stole klečí plešatý chlap, z obřích úst mu tečou sliny smíšené s krví. Ale nejvíc mě zaujme, ba co víc, vyděsí jeho hlava. Je kulatá, obří a protkaná tmavými žílami. Pojídač. Zrovna ten. 

„Tak jo," zamumlám, pomalu vstanu a začnu zdrhat. Na férovku, vezmu úprk jako první variantu, protože mám opravdu  strach! Jsem ráda, že nejsem jedna z těch lidí, co jim ztuhnou svaly a nepohnou se ani o píď.

Chlap za mnou něco zahuhlá, ale já se nepodívám. Svírá mě děs a mám za to, že za chvíli začnu brečet. Já vím, že mám být něco jako Raymond, ale krucinál! Za mnou běží něco nelidského, co mě chce sežrat, a to doslova. Nevím proč, ale najednou si vzpomenu na jeden žalm z Bible. Přesně tak. Hrůza a děs mě svírají a přemožen jsem úzkostí. Možná bych měla začít věřit v Boha.

Svým úprkem se dostanu do další místnosti, kde jsou na sobě poskládané zrezivělé barely. Nic lepšího mě nenapadne, takže se schovám za ně. V ruce potěžkám Glock. Musím ho použít. Nebo je nějaká možnost, že by mě ta stvůra nechala být? 

Jako ve zpomaleném filmu vyletí pár barelů těsně vedle mě do vzduchu. Je to strašná rychlost, a než se naději, Pojídač je u mě. Ocitnu se v pevném sevření a tváří tvář piraním zubům. Nějak vypáčím ruku a uhodím ho otevřenou dlaní do tváře, ale nezastaví ho to od toho, aby mi prokousl rameno. Zaječím bolestí, kopnu ho kolenem do podbřišku, a on k mé úlevě povolí ruce kolem mého trupu. Využiji jeho zmatenosti a znovu se dám na útěk. Zároveň se snažím dávat pozor na cestu, jelikož se po zemi povaluje spousta součástek a plachet. 

Znovu mě čapne. Jak se sakra tak rychle dokáže pohybovat? Tentokrát vyrazím proti němu pravým hákem. Dá si ruce před obličej, ale já mu zasadím ránu do stehna. Těžce vydechne, klekne si na zem a zůstane ležet. Zhluboka oddechuji, zatínám ruce v pěst a pozoruji stvoření, které se svíjí přede mnou. Démon. Tohle slovo ve mně vyvolá škálu negativních emocí. Pohltí mě zlost.

Popadnu démona za límec saka, vrazím mu ránu a pak z druhé strany. Složí se k zemi a já ho znovu vytáhnu. Nevím, kde se to ve mně bere, ale ten příšerný vztek zkrátka musí ven.

Dívám se, jak moje pěst dopadá do znetvořeného obličeje, jak mu krev stéká po bradě a... líbí se mi to. Líbí se mi ta převaha, líbí se mi, jak je bezmocný. Jenže ne na dlouho. Nečekaně vyrazí proti mně jeho obří rukou. Ta mě zasáhne do brady, až to zapraská a já se svalím několik metrů od něj. S očima upřenýma na pistoli opodál zaskučím. Až teď se ozve bolest vycházející mi od klíční kosti až po paži.

Démon se zvedne. Na nic nečekám, rychle se plazím ke zbrani, a mezitím co se na mně sápe, uchopím Glock do rukou. Čapne mě za nohy, ale to už se otáčím k němu a vystřelím. Minu. Doslova se mi zpomalí čas. Vystřelím znovu, ale pokaždé kulky letí jinam. Proč se nemůžu trefit?! Pojídač mi vyrazí pistoli z ruky. Dám se do hysterického pláče. Zuřivost je tatam. Tohle je můj konec. Celou mě sežere a zaživa.

„Lori?!" rozléhá se továrnou zoufalé volání. Hned na to se ozvou tři výstřely a po obličeji se mi rozprskne horká tekutina. Zírám na nehybné tělo ležící přede mnou. Na rozešklebenou tlamu a oči, které jsou teď úplně černé. Zkusím se postavit, ale nakonec to dopadne tak, že klečím na všech čtyřech a dávím se. Pojídačova hlava je mnohem větší, než předtím. Vypadá, jako kdyby měla prasknout.

„Lori!" Raymond zaklekne a plácá mě po zádech. „Kde tě zranil? Ukaž." Pomalu mě opře zády o stěnu a zkoumá zranění. Já se snažím znovu nehodit šavli. 

„Zřídil tě teda pěkně. Doma tě hned ošetřím, pojď," podepře mě a táhne ven. Chytím se Raymonda pevně za paži, snad jako kdyby měl zmizet. 

„Neříkal jsi, že je to malá ryba?" zamumlám napůl spící.

„Promiň."

Probudím se v posteli, přikrytá až ke krku. Známá žlutá místnost mě uklidní v tom, že už jsem v bezpečí. Odhrnu peřinu na stranu, abych se podívala, jak to se mnou vypadá. Celý hrudník mám obvázaný, ale nebolí. Naštěstí. Podívám se z okna ven, kde mám výhled na lesy. Obloha je černá. Vstanu a dojdu ke dveřím. Myslím, že jsem zcela v pořádku.

Najdu Raymonda sedícího v pracovně, jak popijí mléko a u toho něco naťukává do notebooku. Jediné tlumené světlo vydává lampa na stole. Raymond zavře notebook, promne si unaveně oči a pak zavřeští, když si mě všimne, jak stojím ve dveřích.

„Chceš, abych dostal infarkt? Chceš?!" Praští se do hrudi.

„Jak dlouho jsem ležela?"

„Čtyři dny." Opře se do židle, ruce si překříží na hrudi a sjede mě pohledem. „Jak se cítíš?"

„Jako bych se srazila se sloupem," odpovím. Zasměje se a pak zvážní.

„Říkal jsem si, kde je ten tvůj anděl." Přešlápnu z nohy na nohu. „Víš, proč by si dal takovou práci s tím, aby tě zachránil, když teď málem přijdeš o život? Tak kde byl?"

„Jak to mám sakra vědět?" odseknu. Kde jsi byl ty, Raymonde? To bych spíš ráda věděla.

„Nelíbí se mi. Až se příště objeví, napálím mu kulku mezi oči." Před očima se mi mihnou záblesky na Pojídače. Zamrkám, abych to rozehnala.

„Hej, fakt seš v pohodě?" vstane Raymond.

„Proč jsi mě tam nechal?" vypadne ze mě a hned toho zalituji. Je na něm vidět, že nespal možná celé ty čtyři dny. Kruhy pod očima, špinavé triko s dlouhým rukávem a propadlé tváře. Je jasné, že si o mě dělal starosti a zřejmě si to i vyčítá.

„Já-"

„Půjdu se umýt," přeruším ho a rychle se otočím na patě. Panebože, právě se cítím provinile.

„Zvládneš to? Nechceš pomoct?"

„Oceňuju tvoji starost, ale tohle zvládnu sama," zašklebím se a zamířím do koupelny. Zavřu za sebou a opřu se o studenou zeď. Drama.

Když vylézám ze sprchy, vidím mlhavě. Hlava mi třeští a je mi strašné horko. S námahou se ocitnu na chladné chodbě. Dívám se před sebe, snažím se rozehnat mžitky před očima. Moje tělo mě neposlouchá, začíná mě táhnout dolů a pak už nic nevidím.

Probudí mě hlasy. První přiřadím k Raymondovi, ale druhý nepoznávám.

„Máš trochu zpoždění, nemyslíš?" Zní naštvaně. „Co tu chceš?"

„Zavolala mne." Druhý hlas je tichý, rezervovaný.

„Ne, nezavolala."

„Ale ano. Ve snu."

„Jdi se vycpat," oboří se Raymond. Jeho obličej se objeví nad tím mým. „Jak je ti?" Ani nevím, kdy jsem otevřela oči.

„Divně," zachraptím. „Proč furt omdlívám?"

„Protože jsi naše princeznička," ušklíbne se Raymond.

„Jdi do háje." Málem sebou praštím z postele, když si všimnu postavy u dveří. Dost povědomé postavy podle držení těla.

„Klid! Je to ten týpek s neviditelnými křídly," pronese Raymond ironicky a zle se podívá na Darela. Ten to přejde bez povšimnutí a obrátí svou pozornost ke mně.

„Zdravím, Loreen." Neodpovím. Provrtávám ho pohledem a sleduji, jak přejde k posteli. „Jak divně se cítíš?"

„Jako by mě dvakrát přejeli parním válcem."

„To nechápu," zatváří se zmateně anděl a podívá se na Raymonda.

„Prostě jí je tak zle, že nemůže ani chodit," vysvětlí mu. Darel natáhne ruku, ucuknu a Raymond mu ji pohotově zachytí ve vzduchu.

Anděl se na něj podívá. „Chci ji vyléčit."

Střetnu se se zlatýma očima. Kývnu. Raymond pustí anděla, ale nezapomene být poblíž. Darel mi přiloží dlaň na čelo, oslepí mě zlatavá záře. Po těle se mi rozlije příjemný pocit. Náhle jsem uvolněná a nic mě nebolí. Odtáhne ruku pryč.

„Tak to bylo dobrý," ozve se Raymond. „To chci taky umět."

Posadím se a promnu si pravé rameno. Kouknu pod obvaz. Žádné stopy po zranění.

„Máš štěstí, Loreen," přitáhne mou pozornost Darel. „jed už se pomalu šířil."

„Jed?" vyjeknu nevěřícně. „Raymonde, jako vážně? Co byly ty řeči o malý rybě?"

„Promiň! Trochu jsem se spletl," podrbe se ve vlasech. „Alespoň tu máš svýho andělíčka strážníčka," poplácá Darela po zádech. Ten se výhružně nahrbí, takže Raymond o kousek odstoupí.

„Nejsem žádný anděl strážný. Jsem bojovník." Jeho oči se ze světle modré změní na modročerné. 

„Bojovník? Jako fakt?" Když se k němu Darel otočí, sklapne. Anděl nasadí pohled, z kterého mě zamrazí. Sice je tam vidět směska uraženosti, ale zároveň i nebezpečnosti.

„Tvá představa sedících andělů na růžových obláčcích, ódujících pod Nebeskou bránou, je zcela mylná."

„Ale tohle jsem si nem-" Ozve se svist křídel a po Darelovy ani stopy.

„Zřejmě jsi ho naštval," zkonstatuji.

„Ty křídla asi má."