Svět pekelných ✅

XII.

Naštěstí nás po třech hodinách propustili a poslali do svých pokojů. Raymondův plán celý ztroskotal tím, že já mám pokoj ve druhém patře a on v prvním. A nesmíme se vídat. Prý má na mě špatný vliv.

Zrovna sedím v jedné společenské místnosti u okna a sleduji dva postarší pány, jak venku pobíhají okolo plotu a za nima běží tři doktoři, snažíc se je chytit. Neúspěšně. Ale vážně, tohle je ten nejhorší případ, jaký jsem kdy měla. S Raymondem jsem si stačili říct, že ho zvládneme dneska, aby jsme co nejdřív odsud vypadli.

Zatím jsem nic nenašla ani nezjistila. Nikdo tady nic kloudného nepoví. A nikdo nemá šajna, že se tu někdo vůbec pohřešuje, což je problém, protože nemám žádnou stopu, sakra!

Přijde ke mně sestra kolem čtyřiceti let.

„Léky," oznámí chladně, chytne mě za ruku a vrazí mi do ní dva barevné prášky.

„Před půl hodinou jsem jedny dostala," přihmouřím oči.

„Jen to polkni, bude ti lépe." A udělám to, protože ona se ode mě nehne ani na krok, dokud je opravdu nespolknu. Hodnou chvíli na mě zírá, ještě si prohlédne mou pusu a pak odejde k někomu jinému.

Očima bloudím po místnosti, snažíc se najít někoho normálního. Jenže jeden chlap si tu hraje s maňáskem, druhý má na hlavě... podivnou čepici ve tvaru kuřete a jedna žena naráží do zdi. Vjedu si prsty do vlasů. A do očí mě udeří ta žena z odpoledne, od které jsem tak zbaběle utekla.

Nejistě vstanu od stolu a rozejdu se směrem k ní. Tahle vypadá, že něco ví, i když to předtím moc nedávalo smysl.

„Můžu?" zeptám se, když odtáhnu židli. Podívá se na ni, pak na mě a přikývne. Posadím se, složím ruce do klína. Nastane trapné ticho, při němž se několikrát ošiju, protože cítím na sobě její pohled. Nakonec k ní zvednu zrak, otevřu ústa, ale hned je zase zavřu. Proč se cítím tak nesvá?

„Jen se ptej," pobídne mě. Překvapeně zamrkám.

„Chtěla jsem se zeptat...". Právě teď tu přede mnou sedí jiný člověk. „Co mělo znamena to na začátku? Koho mám zabít?"

„Démony, přece."

„Jak vy víte..."

„V téhle sféře jsem byla zběhlá, má milá. Myslím, že po tom všem je ještě dokážu rozeznat." Spojí ruce do stříšky. „Jsou tu rozesetý jako švábi."

„Tak moment," stopnu ji. „Jak dlouho jste tady?"

„Sama nevím."

„Cože?"

„Měla jsem dva parťáky, které jsem již nikdy nespatřila."

„Tím chcete říct, že jsou... po smrti?"

„Správně," rozhlédne se. „Všude jsou oči a uši. V jedenáct se sejdeme v hale. Všechno ti povím."

„Ale je to tu hlídaný," namítnu. „Ke všemu..."

„Agramon." Zatvářím se nechápavě. „Tihle démoni pracují pro Agramona. Říkám ti to proto, kdyby se něco zvrtlo, abys alespoň měla jméno. Teď už vážně budu muset jít." Pomalu vstane, a když už vychází z místnosti, ještě se na mě otočí a usměje.

Půl hodiny zůstanu sedět v místnosti. Pozoruji lidi, jestli bych nedokázala rozpoznat démona, ale žádný úspěch nepřichází. Nakonec to vzdám a jdu hledat Raymonda, což mi dá zabrat. Tahle budova je směsice chodeb, které jsou všechny stejné. Třikrát zabloudím, a ani nevím jak, ale dostanu se zpátky na recepci. Nezapomínám nakukovat do všech pokojů, jestli tam někde není Raymond. Není.