Svět pekelných ✅

III.

K večeru to tady žije. Přivážejí nové pacienty, snaží se uvolnit co nejvíce pokojů a já nevím, co se tu vlastně děje. Vypadá to jako nějaká pandemie. Furt slyším z rozhlasu, ať se tento doktor a tamten doktor objeví na sále a tak dále. Doslova blázinec.

Začnu si hrát s infuzí, kterou mám pořád při sobě. Dívám se, jak bublinky v plastovém pytlíku létají vzhůru a pak zase mizí. A náhle zabliká světlo. Nejdřív mám pocit, že jsem jen rychle zamrkala, ale světlo zhasne úplně. Ocitnu se v naprosté tmě. Měsíc, jenž vykoukne zpoza mračen, dodává do místnosti svit. Přeběhne mi mráz po zádech. Pomalu vstanu, všechny smysly v pohotovosti.

Vrátí se, zazní mi tyhle dvě slova, co řekl Raymond. Okamžitě chytnu za kliku, jenže dveře nejdou otevřít. Pořádně se do nich zapřu, ale nic.

„No tak! Dělej!" Žádná odezva. Najednou, jako by se všechno ponořilo do ticha. Slyším jen svůj přerývavý dech a hlasitý tlukot svého srdce. Něco zabublá. Podívám se k plastovému pytlíku, který visí na tyči. Bublá v něm několik bublinek a já jako ve snu pozoruji, jak se průzračná voda barví do temné. Nevím jak je to možné, ale ucítím závan krve. Dál už na to kašlu. Vyrvu si jehlu z dlaně, narazím do dveří plnou silou a ty se konečně otevřou. Vpadnu na chodbu, kde blikají všechny světla. Doktoři tomu nevěnují žádnou pozornost, natož mně, a věnují se své činnosti, takže já se v klidu můžu promenádovat po chodbách a nikdo mě nezastaví. Teda... možná kromě těch dvou chlápků v černých kvádrech, co se derou mezi lidmi a míří rovnou ke mně.

Zabočím za roh a po schodech běžím do přízemí. Neřekla bych tomu běh, ale spíš rychlé ploužení, jelikož se vážně zadýchávám a nohy mě sotva unesou.

„Lori!" zašeptá ten, koho bych tu vůbec nečekala.

„Coro? Co ty tu děláš?" zeptám se zadýchaně. Na čele se mi perlí pot.

„Spíš, co ty tu děláš," zamračí se na mě. „To tě nehlídaj nebo co?"

„Teď není čas," nadechnu se. „Musíme jít."

„Co? Kam? Loreen, musíš odpočívat," chytí mě jemně za zápěstí.

„Ne! Musíme utéct, hned!"

„Máš zase halucinace," povzdechne si a začne mě táhnout zpět nahoru. „Nejdřív se uzdravíš a pak můžeš jít, kam budeš chtít."

„Pusť ji," ozve se pod námi. Cora zpevní svůj stisk a pomalu se otočí směrem k dolnímu patru. Pod schody stojí Raymond s takovým výrazem, díky kterému mě zamrazí.

„Ty ho znáš?" otočí se na mě Cora se zájmem. Proč jsou její oči tak chladné a nepřátelské?

„Tak trochu," připustím.

„To mě mohlo napadnout, že se tu bude někdo jako on ochomýtat," vyprskne znechuceně. Odvrátí se ode mě.

„Co tím myslíš?" zeptám se zmateně, ale žádné odpovědi se mi nedostane.

„Měla bys zmizet dřív, než ti ublížím," ušklíbne se Raymond. Všimnu si, že v jedné ruce svírá dlouhou kudlu. „I když já ti stejně ublížím, takže to vyjde nastejno."

"Silný řeči," odfrkne si Cora a vrhne se na Raymonda, který se po ní ožene kudlou.

„Co to děláš?!" zakřičím vyděšeně. Musím se zachytit zábradlí, abych neztratila rovnováhu. Ocel se hrozivě zaleskne a zasáhne Coru do ramene. A místo toho, aby krvácela, vychází z ní pára. Zamrkám. Pak ještě jednou, ale nic se nezmění. Zase mám halucinace? Možná se právě teď nacházím ve druhém patře na lůžku a tvrdě spím.