WHIE 2

47

Ana Suze

„Hej, buď v klidu, to bude dobrý," vrátí mě Willova slova zpátky do reality. Já si tím tak jistá nejsem. Myslela jsem, že mi bude jedno, jak soud dopadne. Teď mi to ale rozhodně jedno není. Chci odsud vypadnout. Chci věřit, že mi Sebastian pomůže, že se sem nějak vloupá a dostane mě ven. Ale bojím se, že tohle je nad jeho síly. I mně už začínají docházet. „Jen si zopakujeme, čeho se budeme držet, dobře?" Vytáhne si ze svého kufříku štos papírů. Někdy mi přijde, že se mnou mluví, jakoby byl spíš můj terapeut. Právníci mají mluvit odborně, říkat výrazy, kterým nerozumíte, mají být bezcitní a rozhodně by vám neměli říkat, co si o vás myslí. Tak to alespoň bývá ve filmu. Will je však pravý opak toho všeho. „...hlavně nemluv, když tě nikdo nevyzve. Nech to celé na mě. Nejvíc na tebe budou tlačit, když ti budou klást otázky. Nenech se rozhodit, zůstaň v klidu..." „Jak mám sakra zůstat v klidu? Hrozí mi smrt, Williame," řeknu chvějícím se hlasem. „Já vím. Proto musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom je přesvědčili o tvé nevinně. Drž se plánu." „Je to kurva blbej plán," podívám se mu skrz slzy do očí. Nejednou si tady nepřijdu jako v pětihvězdičkovém hotelu. Veškerá ta publicita, pohledy ostatních, nálada a hlavně závažnost situace - to všechno mi připomíná, co jsem vlastně provedla. A co všechno jsem vlastně jako americký občan provést neměla. Na některé věci člověk nedokáže ani pomyslet. Jsou věci, se kterými se prostě nesrovnáte. Říkáte si, že to chce čas. Trvá to měsíce, roky, ale stále cítíte, jak vám kapičky teplé krve stékají po tvářích. Stále cítíte tu náhlou změnu, kdy se adrenalin promění v čiré zoufalství, stále vidíte toho člověka s dírou v hlavě, jak se vám prázdně dívá do očí. Nezapomenete na to. Nikdy. Myslíte na to, když spíte, myslíte na to, když jíte, myslíte na to, když si oblékáte červené tričko. A pak se z toho, na co myslíte každou vteřinu, stane něco, na co nedokážete ani pomyslet, aniž byste se začali třást, aniž by se vám zatemnilo před očima, aniž by se vám nechtělo zvracet. Začnete proklínat ty, kteří vás zachránili před smrtí, začnete nenávidět všechny, kteří vám dali falešnou naději na život. Všechny, kteří vám říkali, že to bude dobrý. Nikdy to nebude dobrý. Ani to nikdy dobrý nebylo. Tak proč by mělo teď?

„Slečno Whie, jaký byl váš vztah k Ericovi Baneovi?" Probudí mě slova zpátky do reality. Zvednu nervózně pohled. Sotva tuším, jak jsem se do této místnosti dostala. Sotva tuším, proč je tady tolik lidí a proč tady vlastně jsem. Strach zatemnil všechno. Strach o Tea, strach, že bude na všechno sám. Že ho najdou a dají do cizí rodiny. Strach o Sebastiana. Strach o sebe. Že se na mě všichni vykašlou a já tady na to zůstanu sama. „Byl to můj snoubenec..." zašeptám rozechvělým hlasem. Má slova se však rozlehnou celou místností. „Můžete nám popsat, jak jste se s Ericem seznámila?" Podívá se mi žena, zastupující stát, do očí. Vypadá jako pěkná mrcha. Z nás dvou, jsem ale ta mrcha určitě já. „Námitka!" Vykřikne William a postaví se. „Irrelevantní k projednávanému případu." Dodává. Právnička přede mnou se zdvořile otočí k soudci. „Pomůže nám to objasnit vztah obžalované k oběti," vysvětlí. Sklopím pohled. Ruka se mi chvěje. Konečky prstů mám ledové. Nedokážu však s prsty hnout. Připadám si jako v transu. „Otázka se připouští," ozve se místností. Pomalu zvedám opět pohled. Zřejmě bych měla odpovědět. „Pracovala jsem jako barmanka v jeho klubu," odpovím již pevnějším hlasem. „Můžete prosím zmínit jméno toho klubu?"
„Privilegium."
„Jak dlouho jste s Ericem Baneem měla vážný vztah?"
„Na to...nejde tak odpovědět. Bylo to komplikované," povzdechnu si.
„Tak ten vztah popište. Proč byl komplikovaný?" Dívá se mi žena přísně do očí. Protože Eric byl zkurvenej idiot. Proto. Protože jednu chvíli byl romantik, který vás vezme na Bahamy a požádá vás o ruku a druhou chvíli je to kretén, který vám zláme ruce. A taky srdce. „Eric byl...hrozný tajnůstkář. Byly chvíle, kdy mě dělal šťastnou a naopak zase chvíle, kdy nešťastnou. Dokázal mě pozvat na rande a do hodiny na něj zapomenout. Dokázal mi slíbit, že se další den staví, ale pak se měsíc neozval a když se vrátil, dělal, jakoby se nic nestalo," pokroutím hlavou nad tím, jaký blbec to vlastně byl. Proč mě tohle neodradilo? Proč jsem se nechala zlákat a zamilovala se do něj?
„A přesto jste s ním udržovala vážný vztah?"
„Nevím, jestli jsme vlastně někdy měli vážný vztah..."
„Před chvílí jste říkala, že to byl váš snoubenec."
„Chci říct - ano, chtěli jsme se vzít...ale já vlastně ani nevím proč," řeknu upřímně. Periferním viděním vidím, jak William kroutí hlavou. Má výpověď se mu nelíbí. Srát na něj. „Nikdy jsme spolu nestrávili víc než pár hodin... Nikdy jsme spolu nebyli třeba den, dva v kuse."
„Proč jste si ho tedy chtěla vzít?" Podívá se na mě upřímně. Odpověď na tuto otázku bych také ráda znala. Teď, zpětně, mi všechny mé činy připadají jako ty největší hlouposti, co jsem mohla provést. Proč mi tedy tehdy přišly jako to nejrozumnější řešení? Nejspíš to tak má každý.
„Myslela jsem si, že ho miluji..."
„Myslela jste si to? Takže jste ho doopravdy nemilovala?"
„Milovala."
„Teď jste ale řekla něco jiného."
„Ne, jen... si tím teď zpětně nejsem tak jistá..."
„A tehdy jste si jistá byla?" Povytáhne obočí. Z hluboka se nadechnu. Snaží se mě jen vykolejit a nachytat na nějaké chybě. Musím se uklidnit. Musím postupovat podle plánu. Nebo alespoň začít dle něj postupovat.
„Jistě, že ano. Proč bych se s ním jinak zasnoubila?" Svraštím obočí. Žena přede mnou se pousměje.
„Mluvila jste o tom, že jste pro něj pracovala v baru. Víte, jaká byla skutečná práce pana Erica Banea?" Začne se procházet sem a tam. Znervózní mě to. Já se sotva můžu poškrábat na nose a ona se tady prochází jak na molu.
„Myslíte práci ve zdravotním středisku...?" Zeptám se nejistě. Tentokrát se žena zastaví a pomalu se na mě zadívá. „Tak jinak... Věděla jste, co pan Bane provádí, když jste nebyli v kontaktu?"
„Jak jsem to měla vědět, když jsme nebyli v kontaktu?" Uchechtnu se mírně.
„Možná jste to zjistila později? Možná jste zjistila něco, co se vám nelíbilo a proto jste dala výpověď."
„Nezjistila jsem nic. Nikdy mi nic neřekl. Jednou jsem zjistila že jel do Itálie, ale to bylo všechno. Dával si na své soukromí velký pozor."
„A proto jste s ním ukončila kontakt a dala jste výpověď? Protože se vám nesvěřoval? Nebo se snad událo něco víc?"
„Já nedala výpověď..."
„Slečno Whie, stalo se vám v tom baru...v Privilegiu, někdy něco nepříjemného?"
Myslí něco ve smyslu diktátorského šéfa? Něco ve smyslu znásilnění na baru, kterej jsem měla následně uklidit? Nebo snad něco jako sex s vlastním otcem, aby nepoznal, kdo jsem?
„Unesli mě, když jsem byla v práci. Něco takového máte na mysli?" Zašklebím se mírně. Všichni v místnosti si začnou šuškat. Žena se krátce zarazí, snaží se však stále udržet svou roli.
„Mohu se zeptat, kdo vás unesl?"
„Můj bratr. Tom Pott. Nebo ho možná znáte jako Thomase Weina, co já vím..."
„Měl s tím Eric Bane co k dočinění?"
„Ano. Tvářil se, že mě zachraňuje... a potom mě posadil do letadla s mým otcem, který mě odvezl domů."
„Za to jste nebyla vděčná?"
„Bože, samozřejmě, že ne. Radši bych tam chcípla, radši bych si tam nechala vypreparovat celej svůj mozek než být zase... s ním..."
„S ním...myslíte...?"
„Mého otce. "
„Takže jste to Ericovi vyčítala..."
„Ano. Nechtěla jsem ho potom už vidět. Proto jsem s ním přerušila kontakt a nějakou dobu jsme se neviděli. Otec by to ani nedovolil."
„Kdy jste po tady tom incidentu obnovila kontakt s panem Ericem Baneem?"
„Asi to zřejmě bylo... až když jsem... utekla znovu od otce a navázala vztah s Ericovým bratrem."
„Kontaktoval vás on?"
„Ne... já jeho."
„Proč jste ho kontaktovala?"
Držet se plánu. Držet se pitomýho plánu. O nic jiného mi teď zřejmě ani nejde.
„Myslel si, že je jeho bratr mrtvý... tak jsem ho kontaktovala, aby přijel a setkal se s ním."
„A přijel?"
„Ano."
„Jaká byla jeho reakce?"
„No... byl šťastný. Chci říct... byl šťastný, že byl Liam naživu. Když se ale dozvěděl, že spolu s Liamem žijeme, zas tak šťastný nebyl... Dost se ho to dotklo."
„Pohádali jste se?"
„Ne... On prostě odešel a opět jsme ztratili na nějakou dobu kontakt."
„Kdy přesně vás tedy Eric Bane požádal o ruku, když jste nebyli téměř vůbec v kontaktu?"
„Byli jsme v kontaktu, ale až později. Začali jsme se potom po nějaké době vídat..."
„I jeho bratr Liam...?"
„Ne... ten o tom nevěděl..."
„Takže jste se stýkali za jeho zády? Proč?"
„Nebyl by z toho zrovna nadšený... chci říct... Mezi mnou a Ericem bylo zvláštní pouto, které by Liam nikdy nepochopil. Nikdo by ho nikdy nepochopil..."
„Takže jste Liama Banea podváděla s jeho bratrem Ericem?"
„Ano."
„A v tu dobu vás požádal o ruku?"
„Ano."
„Slečno Whie, co jste podnikali s panem Ericem Baneem, když jste spolu trávili čas?"
„Nic zvláštního," svraštím mírně obočí. Co má sakra na mysli?
„Můžete být, prosím, konkrétní?" Podívá se mi do očí. Pokrčím mírně rameny.
„Já nevím... Pili jsme, smáli se... Učil mě řídit auto. Občas mě učil střílet. Většinu času jsme ale trávili...v autě, spolu...jestli chápete, jak to myslím..."
„Takže jste se většinu času oddávali sexuálnímu aktu?" Zeptá se mě narovinu. Mírně vykulím oči. Je mi to dost nepříjemné. Cítím, jak mi zrudnou tváře. Nikdy jsem o tom takhle veřejně nemluvila.
„Ano..."
„A řešil s vámi v této době pan Eric Bane byznys? Nebo jeho pracovní život?"
„Ne. Byl stále stejný tajnůstkář jako vždycky. Snažil se pracovní život oddělovat od svého soukromí a to se mu dařilo..."
„Jistě. Doličný předmět číslo 17, ctihodnosti." Položí mi fotku na stůl přede mnou. „Slečno Whie, popište prosím, co vidíte na fotografii," pronese přísně. Okamžitě mi ztuhne veškerá krev v žilách. Cítím, jak se ze mně vytrácí život a opět se do mě navrací. „Co tam vidíte?" Zeptá se znovu. Nahrnou se mi slzy do očí. „J-jsem...jsem tam já s Ericem," šeptnu, zlomí se mi však v půlce věty hlas. „Nahlas, prosím."
„Na fotografii jsem já s Ericem," řeknu hlasitěji, hlas se mi však stále chvěje.
„Popište mi, co na fotografii děláte."
Je to od Mexika poprvé, co se můžu Ericovi podívat do očí. Alespoň na fotce. V mých vzpomínkách nebyl tak přísný. V mých vzpomínkách to byl smíšek s láskyplnou povahou. Tady je to ale úplně někdo jiný, a přesto je to on. Srdce mi při pohledu na něj poskočí.
„Odpovězte."
„Mířím na Erica zbraní..." zachvěje se mi hlas. Steče mi slza po tváři.
„Je pan Eric Bane na fotce ozbrojený?"
„Ne...jeho zbraň leží na zemi..."
„Vysvětlete mi tedy prosím, proč jste na neozbrojeného Erica Banea mířila zbraní."
Pomalu zvednu pohled. Z zhluboka se nadechnu. „Já nevím..." řeknu upřímně.
„Řekněte mi důvod, proč míříte zbraní na člověka, který vás neohrožuje."
„J-já...to nevím..."
„Chtěla jste ho zabít už tehdy, ale nedokázala jste to viďte? Chtěla jste ho zabít, ale nesebrala jste odvahu."
„Námitka! Spekulace," ozve se William po dlouhé době.
„Přijímá se," ozve se hluboký mužský hlas soudce. Cítím, jak mi slzy stékají po tvářích.
„Proč jste na něj mířila zbraní? Odpovězte."
„J-já si to nepamatuju..!" Vyhrknu vystresovaně. Začnu zrychleně dýchat. Snažím se marně uklidnit, mám však pocit, jakoby se vše kolem mě smršťovalo. Jakoby mi nic nedalo prostor se nadechnout. Jako kdybych ztrácela jedinou svobodu, která mi zbyla. Rozhodovat o svém těle.