WHIE 2

4

Liam

Ještě nikdy jsme se se Suze nepohádali. Byla tohle hádka nebo ne? Sám si tím nejsem jistý. Mám z toho ale divný pocit. Možná proto jsem nechal sehnat kytici růží, možná proto jsem začal nad svým přáním, mít pořádnou rozlučku se svobodou, přemýšlet. Jasně, jsem chlap a takovou rozlučku si zasloužím. Má ji přece každý, no ne? Ale za cenu, že by to mělo Suze ublížit, za tu cenu bych do toho opravdu nešel. Už jen teď ta její reakce mě rozhodila natolik, že nejsem schopný dál pracovat. Přemýšlím jen nad tím, jakým způsobem se jí omluvit, aby mě pochopila. Chci ji dělat šťastnou. Ne smutnou. Smutku už měla v životě dost. Pomalu se z pracovny vydávám do obýváku. Tak, jak jsem čekal, Rosie zrovna chystá oběd. „Rosie? Můžu na chvilku?" Zeptám se opatrně tak, abych ji nevyděsil. Pomalu se na mě otočí. „Ano, pane Banee?" Povytáhne obočí.
„Nejdřív, říkej mi Liame, prosím...tak se jmenuju," usměju se na ni.
„Já vím, já jen...přišlo mi slušné-"
„Ja vím. Ale jsem Liam a byl bych velmi rád, kdybys mi tak říkala," usměju se znovu.
„Dobře pane Ba-...Liame..." zarazí se krátce. Pomalu přikývnu. „Co chystáš na večeři?"
„Máte nějaké speciální přání?" Povytáhne obočí.
„Vlastně ano...trošku jsem se se Suze nepohodl a chtěl bych jí připravit překvapení, až se vrátí...objednal jsem jí už květiny, chtěl bych s ní povečeřet sám v altánku...tak jsem tě chtěl poprosit o něco...něco romantického..." zamyslím se krátce. Jak vůbec takové romantické jídlo vypadá? Je to vůbec nějaký pojem? Vsadím se, že pro Suze by to hned byla pizza a večeře u televize. Ale tohle nechci. Nechci, aby se stále obětovala dětem. Zapřemýšlím proto nad jídlem, které by představovalo právě tu romantiku, kterou chci. Po chvíli mi však dochází, že vlastně ani nevím, co chci.
„Dobře," usměje se Rosie. „Něco vám vymyslím," mrkne na mě a vrátí se zpátky k plotýnce. Samotného mě překvapí, že s tím Rosie vlastně nemá problém. Já nejsem schopen to své zadání ani rozluštit a ona má v hlavě již připravený plán. Tak zřejmě tohle je ta věc, ve které se ženy od mužů liší. Vždyť já ani nerozliším, jestli je romantičtější večeřet v altánku nebo vevnitř v jídelně. Je v tom vůbec nějaký rozdíl? V altánku nám bude zima a bude tam všude lítat plno mušek. Ihned mi prolítne hlavou, že raději povečeříme vevnitř. Ve stejnou chvíli mi však silně zavibruje telefon a vytrhne mě z myšlenek. Pomalu se podívám na displej. Červenými písmeny se mi tam zobrazí upozornění, že Suze zmáčkla nouzové tlačítko. Na chvíli celý zamrznu. Zůstanu jen tupě zírat na ten nápis. Teprve když telefon opět zhasíná, uvědomuji si, co to vlastně znamená. Ihned vytáčím Suze na telefonu a rozeběhnu se ke dveřím. Měl bych dát někomu vědět, na to však není čas. „Haló?" Ozve se z druhé strany telefonu cizí ženský hlas.
„Kde je Suze?" Vyštěknu naštvaně a popadám klíče od auta. Rozeběhnu se do garáže. „Jee, ahoj Liame, to jsem já, Lautence!" Zasměje se do telefonu. Ihned její hlas poznávám.
„Lautence, kde je Suze?"
„Teď si odešla na záchod...proč, děje se něco?" Zeptá se ustaraně. Z jejího hlasu rozpoznám, že je vše v pořádku. Přestanu utíkat a zastavím se před autem. „Jo, vyslala mi nouzový signál."
„Aha...no tak to nevím...hele teď se zrovna vrací...!" Zvolá Lautence nadšeně do telefonu.
„Ahoj Li...!" Zaslechnu volat Suzin hlas. S úlevou hlasitě vydechnu a začnu se vracet zpátky do domu. „Pěkně mě vyděsila...vyřiď jí, ať je do večeře doma, prosím..." povzdechnu si znovu.
„Budu tam...!" Ozve se znovu Suzin hlas. Mírně se nad tím pousměju.
„Tak jo...tak si to užijte, holky," dojdu zpátky do domu.
„Čaukyy," ozve se Lautence naposled a hovor típne. Pokroutím naštvaně hlavou a odložím klíče od auta zpátky na poličku. Na chvíli zaváhám. Nakonec však začnu psát esemesku Mateovi.

Je všechno v pořádku?

Odešlu nervózně. Chvíli nehnutě čekám na odpověď. Pokud mi do pěti minut neodpoví, sedám do auta a vydám se za nimi. Jsem z toho stále nervózní.