WHIE 2

7

Suze

Pomalu se nadechnu a nasaji čerstvý vzduch do plic. Cítím, jak se mi mírně napnou stehy na mém pravém boku, kde se pyšní stále nezahojená bodná rána. S Claiřinou pomocí se však zahojí rychleji, pevně v to alespoň věřím. Nakonec to vypadá, že měli s Willem přeci jen pravdu. Pomohli mi. A to hodně. Claire mě dokonce vybavila třemi sendviči, kdyby mě zachvátil hlad, dokonce i teplým čajem. Je výborný, z domácích sušených třešní. Kdybych mohla, vypila bych ho všechen zaráz. Nemůžu být však tak hloupá.
Pomalu beru do ruky telefon, který mi dali. Nechali si vysvětlit, jak je situace nebezpečná. Slíbila jsem jim, že Liamovi zavolám až patnáct minut poté, co odjedou. Myslím, že jim můžu věřit, že se nespojí s FBI. To proto si tady tak klidně sedím pod stromem, s nekrytým telefonem v ruce, třemi sendviči a teplým čajem z domácích sušených třešní. Pomalu se podívám na displej. Ještě dvě minuty. Kdybych nebyla takový perfekcionista, zavolala bych mu hned. Nesnáším to na sobě. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že mu zavolám o dvě minuty dříve, než jsem Willovi s Claire slíbila. Ale ne. Nedokážu to, je to pro mě nepřekonatelná překážka, nepřekonatelný diskomfort. Jen z pomyšlení na ten čin mám výčitky. Copak je to normální? Být až tak přehnaný perfekcionista? Kdy se to ze mě stalo? V čase mezi Teovými plínami a Cořinou domácí školou? Vždyť nedokonalost u dětí snáším dobře. Dokonce mi dělá radost. Nedokonalost u mě samotné však považuji za selhání. Proč?
Zbývá jedna minuta. Sama pro sebe se zářivě usměju. Nemůžu se dočkat, až mu zavolám. Jistě je celý strachy bez sebe. Jistě uklidňuje Tea tou jeho pohádkou o dinosaurech, to je totiž Liamův osvědčený způsob uklidňování. Stále u Tea očekávám to období vzdoru, kdy pohádka s dinosaurem Billem a jeho kamarádem krokodýlem bude nudná, kdy kreslení bude nudné, kdy čtení pohádek na dobrou noc bude moc krátké nebo naopak moc dlouhé, kdy každé mé slovo bude příkazem dělat opak. Třeba už to období má. A já u toho nejsem. Někdy bych si nafackovala za to, jak špatná matka jsem.
Neustále probouzím displej a sleduji hodiny. Netrpělivě vyčkávám, až bude o minutu víc. A ono stále nic. Kolik může zbývat, patnáct sekund? Na tyhle odhady jsem nikdy dobrá nebyla.
Ve stejnou chvíli, kdy se na displeji zobrazuje mé vysněné číslo, si uvědomuji, že vlastně ani nevím, co mám Liamovi říct. Jak bych měla začít? Volám z nekrytého čísla. Nemůžu mu říct, že jsem to já. Prozradila bych sebe, i jeho. Nás. Naši rodinu. Vše bych zkazila. Najednou místo štěstí a natěšení pociťuji obrovský tlak a nervozitu. Co když to zkazím? Co když mě nepochopí? Nesmí se nic pokazit. Musí mě pochopit. Jiná varianta neexistuje.
Dál se nerozmýšlím a ihned do telefonu naťukám jeho číslo. Zmáčknu tlačítko volání. Pevně zavírám oči a z hluboka se nadechnu. Prosím, lásko, zvedni to. Vím, že nebereš taková čísla, ale měl bys to vzít. A ty to víš. Vezmi to, prosím. A on hovor opravdu vezme. Prudce otvírám oči. Opravdu to zvedl? Na druhé straně telefonu zdá se být ticho. V pozadí slyším pár tlumených tónů nějaké melodie. Že by to byla znělka z Teovy oblíbené pohádky o dinosaurovi Billovi?
Liam ale nic. Mlčí.
„Haló?" Ozve se po chvíli. Mírně sebou škubnu, jak to nečekám. Tedy čekala jsem to, ale nevěřila tomu. Srdce se mi zběsile rozbuší. Co teď? Musím rychle reagovat, než Liam zavěsí. Musím rychle něco vymyslet. No tak, Suze, já vím, že to je vopruz, ale zapoj ten mozek.
„Haló? Tady Theresa Anderson, dovolala jsem se správně na odtahovou službu?" Vyhrknu první věc, která mě napadne. Skvělý. Měla jsem zapojit mozek a místo toho se do toho zaplétám. Proč zrovna odtahová služba, sakra? To jsem nemohla říct nic lepšího? Na druhé straně se však rozhostí dlouhé ticho. Liam nejspíš přemýšlí.
„Haló?" Ozvu se do telefonu znovu. Možná jde z mého hlasu slyšet prosba, zoufalství, a taky trochu beznaděj.
„Ano, samozřejmě. Co si přejete?" Hraje se mnou mou hru. Takže to pochopil. Od ucha k uchu se usměju. Mírně se uvolním, nervozita při poslouchání jeho hlasu pomalu odstoupila.
„Á, díky bohu. Nemůžu nikoho sehnat. Píchla jsem a potřebovala bych odtah...měli byste, prosím, teď čas? Vážně spěchám, můj snoubenec bude mít narozeniny a jistě chápete, že to nemůžu prošvihnout. Samozřejmě zaplatím penále, express službu, cokoliv, jen potřebuji pomoct..." Nahrnou se mi slzy štěstí do očí. Ani nevím, jak to ze mě všechno vypadlo. Ale vypadlo. Dokázala jsem tam dokonce zaklíčovat indicii o Liamových narozeninách. Má je za dva dny, pokud se nemílím. Jsem ráda, že to na ně domů stihnu.
„Jistě, určitě někoho pošleme...jste v pořádku? Nepotřebujete zavolat pomoc?" Stará se. On se vždycky stará.
„Nene, já jsem celá, díky. Wisten Road 349, západní křídlo staré továrny Westminster. Znáte to tam?"
„Ne, ale...určitě to najdeme..."
„Za jak dlouho si myslíte, že tady budete?" Zachvěje se mi hlas. Prosím, ať je to blízko domů.
„Moment, slečno, zeptám se," odpoví a na dlouhou chvíli se odmlčí. Hmm, tak slečna. V životě mě tak ještě Liam neoslovil. Zářivě se nad tím usměju. Cítím se, jak kdybych opět prožívala svá pubertální léta a měla potřebu zamilovat se do každého kluka v mém okolí. S tím rozdílem, že ten kluk by byl pokaždé Liam. Zamilovala bych se do něj znova a znova a znova. Tak jako tenkrát, spontánně. Nečekaně. V nejmíň vhodnou chvíli. Když si teď zpětně tak uvědomuji všechny ty souvislosti, zřejmě jsem mu moc radost nedělala. Nejdříve můj románek s Ericem. Nedalo se to nazvat vztahem, i když nás k sobě vždy pojilo neskutečné pouto. Poté musel přihlížet mému vztahu s Johnem. To už vztahem nazvat můžu. Bylo to tak krásný a upřímný. Ale taky bolestivý. Teprve ve vztahu jsem pochopila, že je to vlastně jen dobrý kamarád. Možná, kdyby se choval jinak, možná, kdyby tehdy se mnou býval více, možná, že bych netrávila tolik času s Liamem. Ale co by to změnilo? To já ho tehdy přesvědčila k té krásné noci, k tomu krásnému činu na Johnově kapotě auta. Do dnes vlastně nevím, proč jsem to udělala, proč jsem po tom tak toužila. Možná jsem byla popletená z těch drog? Kdo ví. V tu chvíli mi to přišlo správné. A možná i díky té noci teď máme Tea.
„Slečno, slyšíte mě?" Vyhrkne najednou Liam do telefonu. Z jeho hlasu cítím strach. Mírně mě to vyděsí, celá ztuhnu.
„Ano, slyším, děje se něco?" Zeptám se hned. Na druhé straně telefonu se však ozve šumění.
„Haló!" Zakřičím do telefonu mírně. Srdce se mi znovu nanovo rozbuší. Je Liam s Teem v pořádku? Stalo se tam něco? Co se děje? Začíná mě pohlcovat panika. Rychle se podívám na telefon. K pár zbylým procentům baterie se přidává žádný signál. Teď ne, sakra teď ne. Namířím telefon rychle k nebi. Netuším, zda to funguje, ale ve všech filmech to tak dělají. Můžu tedy jen doufat, že je na tom alespoň trošička pravdy.
Zběsile začínám pobíhat po kraji lesa. Na prostorný plac před továrnou se bojím vyjít. Oči upoutané k displeji telefonu, pravá ruka vztyčená k nebi, nohy rychle přeskakující překážky na zemi. Nic z toho nebylo připravené na ránu silnou větví do hlavy, která následovala. Instinktivně zavírám oči. Telefon vylétává z ruky bůh ví kam, nohy zavadí o pařez stromu a já se skutálím do spadaného listí na zem. Rychle se přetočím na záda držíc se za hlavu. Snažím se zorientovat se, odkud na mě asi mohla větev spadnout. Odpověď je nejspíš metr osmdesát vysoká, má černé vlasy a temně hnědé oči. Je celý v černém a natahuje se pro zbraň u pasu. Pohotově mu podrazím nohy a vykopnu zbraň z ruky. Snažím se ji rychle pohledem najít, ztrácí se však v listí. Dám se kvapně na útěk. Zvládnu utéct však sotva tři metry. Muž mě chytá silně za kotník a já padám obličejem přímo na zem. Zaskučím. Přetáčím se na záda ve stejnou chvíli, kdy dostávám pěstí. Oháním se loktem a podaří se mi muže silně zasáhnout do hlavy. Zřejmě ho to ale moc neomráčí, jelikož ve svém útoku pokračuje dál. Přichází další rána pěstí - tentokrát se k mému překvapení vyhýbám. Záhadným způsobem se mi podaří muže mírně odstrčit a dostat se na kolena. Nahmatám cosi ostrého. Podívám se do své dlaně. Hranatý kámen akorát padnoucí do ruky. Rychle se postavím. Napřáhnu se a - přichází ostrá rána do mého spánku. Kámen mi z ruky vypadává. Nohy udělají několik vrávoravých kroků ústup. Poslední krok se však setkává s prázdnem. Propadám se do neznáma. Letím dlouho, alespoň mi to tak přijde. Ten strach z očekávaného nárazu je možná horší než samotná smrt, kterou po pádu očekávám. Ve skutečnosti však dopadám na zem téměř okamžitě a mé tělo se začne nekontrolovatelně kutálet ze svahu. Vidím rozmazaně. Úplně stejně, když jsem jako dítě zkoušela válet sudy. Táta mě pak seřezal, že vymýšlím hlouposti. Teď by se mi nácvik těch hloupostí hodil, ať dokážu své tělo při kutálení alespoň trochu ovládat. Jenže já nedokážu. Cítím, jak se mi do vlasů zamotávají malinké větvičky, cítím, jak se celá postupně obaluji listím. Také cítím, jak se mé tělo pomalinku zastaví. Hlava se mi točí. Vidím černo, ve kterém se mi z nevolnosti zobrazují podivuhodné červené a žluté zrnité mapy. V uších mi šumí. Nebo to ten okolní les?
Chci se postavit, můj mozek však odmítá vydávat tělu rozkazy. Právě jsem se skutálela z několika metrového svahu. Jediné, co potřebuji, je hluboký nádech. Vzduch do plic. Začne mě to pomalu dostávat k sobě. Mírně zamrkám a zasténám bolestí. Spíš rozlámaností. Pootevřu oči. To, co vidím, mě vyděsí více, než pád s očekávanou smrtí. Zrak se mi začíná zaostřovat stejně rychle, jako se bílé polobotky blíží ke mně. Zvednu prudce pohled.
„Ty nevděčná kurvo!" Kopne mě pravá polobotka do břicha. Zakňučím a převalím se na bok. Snažím se rychle přimět tělo k pohybu. Tohle je malér, velkej malér. Dokonce průser. Takovej, ze kterého se jen tak nevylížu.
„Děvko!" Vykřikne James znovu a vlepí mi silnou facku. Chytnu se ihned za tvář.
„Copak jsem ti toho dal málo, hmm?! Copak ti tvůj drahocenej život nestačí?! Staral jsem se o tebe, když se tvá drahocenná matka rozhodla zemřít! A takhle se mi odměňuješ?! To, že se snažíš vlastního otce zníčit a ukrýváš se před ním?!" Zasadí mi další facku, tentokrát hřbetem jeho ruky. Cítím, jak se mi jeho prsten zasekává za ret. Ihned se za pusu chytám. Samozřejmě, že mám dlaň od krve, proč jsem se jen na ni musela já kráva dívat? Zatočí se mi hlava.
Vidím však jasně, co James dělá. Ten, kterého jsem dříve nazývala otcem, vytahuje zbraň a přikládá mi ji k hlavě. Zvednu pohled a podívám se mu do očí. Můj život má zcela ve svých rukách. Vždycky měl.
„Tak mě zabij...no tak...udělej to samé, co jsi provedl mámě." Pobídnu ho. Ihned si ke mně prudce čupá a chytne mě silně pod krkem. Zalapám po dechu, který se mi nedostává.
„Tvá matka byla zbytečná děvka. Stejně tak, jako ty," sykne mi do tváře. Zadívá se mi dlouze do očí. Prsty nahmatám jeho ruku na mém hrdlu. Zdá se mi to, nebo za těch několik let nabyl ohromné síly? Prsty se snažím dostat pod ty jeho, jediné, co se mi však daří, je, že si rozdrápávám kůži na krku. „Ty máš jen jediné štěstí, že v sobě máš i kousek mě. Jinak bych tě už dávno zabil," vyštěkne a odstrčí mě. Zalapám nahlas po dechu a rozkašlu se. Zavřu oči. Jediné, co vnímám, je vzduch dostávající se do mých plic. Strach mám zřejmě až tak velký, že si jej odmítám přiznat. „Odveď ji do auta." Rozkáže James přísně. Muž, který na mě dříve zaútočil, mě rychle vytáhne na nohy a tahá mě k bílé limuzíně.
„Zasvinila jsi mi sako," zakleje James při pohledu na krev na jeho bílém saku. Jeho poznámku ignoruju. Jsem natlačená do luxusního interiéru limuzíny. Ihned se namačkám k oknu. Můj útočník však dveře ihned zamyká a sedá si naproti mně. „Nemysli si, tak jednoduché to nebude," mrkne na mě. Už jen z jeho nepříjemného hlasu se mi zježí všechny chloupky po celém těle. James se pomalu za námi posadí. Za ním si sednou další dva muži a zavírají dveře limuzíny. James si nalije skleničku šampaňského a ihned se napije. Nahlas si povzdechne.
„Mrzí mě, že musíš neustále všechno tak komplikovat..." podívá se na mě krátce. „Hledá té FBI, víš to?" Povytáhne obočí.
„To kvůli tobě."
„Kvůli mně? Nee...to ta jejich mladá holka, ta jejich novinářka. Mě tohle vůbec nezajímá."
„Uděláš s tím něco?"
„Proč bych měl? Pokud vím, má vlastní dcera nemá zájem o to, aby se se mnou stýkala, takže nevidím důvod, proč bych měl do tohoto procesu zasahovat." Uzavře to.
Mírně přikývnu. Poradím si sama, stejně tak, jako vždycky. Muž naproti mně mi najednou podává kapesník. Povytáhnu mírně obočí a přijmu ho. Táta zřejmě nechce zasvinit i interiér jeho vozu. Potrpí si na čistotu. Pomalu si přiložím kapesník k rozervanému rtu a podívám se z okna. Ránu na hlavě prozatím ignoruji, i když cítím pulzující bolest.
„Jakto, že jsi tady sama? Rodina tě už nechce?" Uchechtne se táta najednou. Povytáhnu obočí a podívám se na něj znovu. „Rodina? Nemám žádnou rodinu, a to jen díky tobě." Vyštěknu přesvědčivě.
„Vážně? A co to dítě? Kluk, viď?" Zazáří mu jiskra naděje v očích. Musím se ovládat. Nesmím dát najevo, že vůbec Teo existuje. Musím ho i Liama ochránit. „Potratila jsem...opět díky tobě," zašeptám a podívám se z okna.
„Takže žádné dítě není?"
„Ne..." povzdechnu si mírně a podívám se na kapesník, který je během chvilky celý od krve. Proč to zase dělám? Tu chybu? Proč se na tu krev neustále dívám? Cítím, jak blednu v obličeji, jak se mi znovu zatočí celý svět. Podívám se z okna ven a snažím se to rozdýchat.
„To mě upřímně mrzí, Ano..." řekne James po chvíli. A dokonce to i vypadá, že to myslí upřímně. Ozve se cvaknutí. Můj pohled z okna se ihned změní. Veškerá skla na limuzíně se promění ve vnitřní zrcadla. Mírně sebou škubnu, jak místo přírody zahlédnu svůj odraz. Ani jeden náznak obrysu stromu, ani jeden náznak obrysu čehokoliv tam venku. Podívám se na Jamese. Toho očividně pobaví mé zaražení. Auto se dá pomalu do pohybu.
„Je to skvělý, viď? Teď vůbec nevidíš na cestu...a můžeme si klidně povídat," zazubí se. Pokroutím nad tím hlavou.
„Hej! Ty nevíš, jaké se sluší chování v přítomnosti tvého pana otce?" Vyjede na mě muž naproti mně. Mírně se na něj podívám. Snažím se zadržet smích. Tak prý pan otec. To je mi novinka. Samozřejmě, že vím, jaké chování se v jeho přítomnosti sluší. Ale momentálně po ruce zbraň nemám. V jeho případě bych udělala výjimku, vystřelila bych.
„To je v pořádku, Danieli. Je stejně tak drzá, jako já," zasměje se tomu James. Ostatní však hrobově mlčí.
„Co po mně chceš?" Probodnu ho pohledem. Vždy se musí objevit v tu nejméně vhodnou chvíli.
„Já? Po tobě nic nechci. Chtěl jsem jen jednu věc, abychom byli rodina. Ale to už jsem dávno vzdal..."
„To sis měl promyslet dřív, než jsi zabil mámu." Vyštěknu naštvaně.
„Tvá matka si to zasloužila." Zvýší mírně hlas a vztyčí ukazováček. „Provinila se. Víš vůbec, co provedla?" Odsekne naštvaně. Vím. To samé, co já. Vyspala se s jiným, měla s ním dítě a zamilovala se do něj. V tomhle jsem nejspíš opravdu po ní.
„Vím..." zašeptám po chvíli a odvrátím hlavu k oknu. Když místo výhledu ven z auta zahlédnu v zrcadle svůj vlastní odraz, zadívám se znovu na Jamese.
„Tak. Ten člověk, kterého zplodila, ti teď ničí život. Jak se vůbec opovažuješ ji tady zmiňovat, když je zodpovědná za toho, který tě dohnal k elektrickému křeslu?"
„Slíbil jsi, že ho zastavíš." Podívám se mu do očí.
„Slíbil, slíbil...copak se dá někomu jako já věřit?" Vyštěkne. Nikdy jsem ho o sobě neslyšela mluvit tak pravdivě. Proto se mírně zarážím. Auto pomalu zastaví.
„Ty tady teď v klidu počkáš a potom se domluvíme, co dál. Provedeš jednu jedinou blbost a slibuju, že ti kulka proletí hlavou. Danieli, kdyby se o cokoliv snažila, máš mé svolení ji zastřelit." Podívá se na muže, který mě v lese naháněl. Ten okamžitě přikývne. Za celou cestu ze mě nesundal oči. Znervózňuje mě to. Člověk aby se bál nadechnout. Ostatní muži z auta vystoupí a čekají, až z auta vystoupí také James. Mírně se podívám otevřenými dveřmi ven. Vypadá to, že se zřejmě nacházíme před továrnou, kde jsem se ještě před chvílí ukrývala. Ozve se výstřel. Prudce sebou škubnu a vyděsím se. „Říkám na kolena!!" Ozve se vzdálený hlas z nádvoří. Co se tam jen může dít? Dveře do limuzíny se zavírají a my se znovu ocitáme v tichu. Daniel si mě bedlivě prohlíží. Vytáhne si zbraň a nechá si ji volně ležet připravenou v ruce, kdyby bylo potřeba zasáhnout.
„Nebudu se o nic pokoušet," ujistím ho a podívám se na svůj odraz v zrcadle. Nezbývá mi jiná aktivita, než odpočítávání vteřin a jizev na mé tváři. Zasoustředím se na svůj odraz v zrcadle.
„Nedá se ti věřit." Odvětí zlostně.
„Jo...to tomu, koho jsem dřív nazývala otcem, taky ne..."