WHIE 2

35

Suze

„...kdo to byl?" Řekne důrazněji. Mírně zaváhám. Stojím v koupelně za dveřmi a přemýšlím, zda Sebastiana v rozhovoru vyrušovat či ne. Zní to důležitě. Zní to jako něco, co bych měla vědět. „Ne, to nejde. Dojedeme jak to půjde, nejdříve tři dny od jejich posledního výskytu v oblasti." Řekne rázně. Srdce se mi rozbuší. Kapky vody se mi pomalu z mokrých vlasů vsakují do Sebastianova trička, které mi dal na spaní. Ani chladná tkanina na mém těle mě však nedokáže odtrhnout od poslouchání cizího rozhovoru.
„V bezpečí." Odpoví Sebastian podrážděně. Chvíli mi přijde, že jeho mozek generuje náhodná slova, která se jeho ústa rozhodla vyřknout. „Vpravo, dole. Třetí šuplík od spoda." Krátce se odmlčí. Generování náhodných slov však pokračuje. „Ne, posralo se to. Myslíš? Dobrá. A děti? Fajn." Následuje hlasitá rána a zlostné klení. Odhodlaně sahám po klice a otvírám dveře. Sebastian přechází po místnosti sem a tam, v pravé ruce svírá, spíš drtí, svůj telefon a levou se tahá za vlasy. „Co se děje?" Ptám se hned. Prudce se zastaví a téměř vyděšeně se na mě podívá. Nečekal mě tu. A já tady nečekala jeho. „Nic," štěkne mírně a praští s telefonem o stůl. Možná víc, než si přál. Mírně sebou cuknu. Hlasitá rána mě rozhodí. Jeho nervózní pohyby rozhodně nenasvědčují o tom, že se nic neděje. Pravý opak. „Sebastiane, co se sakra děje?" Řeknu tentokrát přísně já. Pokud jde o Tea, nesmí mi to tajit. A jestli tají, tak u mě skončil. Podívá se mi důležitě do očí. „Musíme tu zůstat o pár dní dýl. Kousek od tvého domu se pohybuje několik mužů..."
„C-cože? A děti?" Vyhrknu hned. Vím, co si myslí. Celou tu dobu, co jsem je měla zavřené spolu v mém domě, přímo pod zadkem, jsem si na ně ani jednou nevzpomněla. A teď předstírám, jaký strach o ně mám. I když ten strach mám doopravdy. Hlavně o Tea. „Jsou v pořádku, jsou s Andrewem v úkrytu. K domu se nikdo zatím razantně nepřiblížil..." snaží se říct klidným hlasem. Chvíli přemýšlím, jestli se snaží uklidnit mě nebo sebe. „Co to je za lidi?" Šeptnu a rovnou se proklínám. Nenávidím se za to, že děti musí vyrůstat v takových podmínkách. V podmínkách, do kterých jsem je sama zatáhla. Nás všechny. „Nevíme, ale počítej s nejhorším..." pokrčí rameny. Pomalu dojdu k posteli a zoufale se na ni posadím. Zabořím hlavu do dlaní. Nezmůžu nic. Můžu tady jen tak sedět a modlit se k Bohu, ať na děti za mě dohlídne. Když jsme z domu odjížděli, byla jsem přesvědčená, že se do pár hodin vrátíme. Vše se zvrátilo do absurdní situace. „Zbytečně se tím netrap, Suze. Nic se neděje, jen procházeli kolem..."
„Můžou to být třeba...houbaři. Normální lidi," snažím se uklidnit samu sebe. Sebastian ke mně pomalu popojde. „To asi ne...houby se s AK-47 nesbírají..." řekne konejšivě, i když to vlastně vůbec konejšivé není. Spíš naopak. „Ty používá Opozice..." šeptnu a podívám se mu do očí.
„Ty používá kde kdo...nic nám to neřekne..."
„Je důvod se bát? Upřímně, prosím..."
Dlouze se odmlčí. Tak přeci jen důvod je.
„Měli bychom být opatrní, ale strachovat se zatím nemusíme...zvládli jsme spoustu horších situací, teď jednáme hlavně z prevence, kvůli dětem. Není důvod mít obavy," pousměje se. Na to mírně přikývnu. Snad má pravdu. Z hlavy to však vypustit nedokážu. „Vlastně pro tebe něco mám," zazubí se. Povytáhnu okamžitě obočí. „Ty? Pro mě?" Podivím se. Přikývne. Copak je to tak zarážející, že musím hned reagovat takhle? V následujících vteřinách si však otázku sama zodpovím. Ano, je. „Počkej tady, hned přijdu," vytratí se z místnosti. Dveře z ložnice nechává otevřené, slyším však, jak sebíhá dřevěné schody o patro níž. Usměju se pro sebe. Těší mě, že už spolu tolik nebojujeme. Jo, občas to zaskřípá, ale to jen kvůli tomu, že je věčný tajnůstkář. Přijde mi, že jeho tajemství často neví ani on sám. Rychle se zvednu a popojdu k zrcadlu. Prohrábnu si mokré vlasy a rychle si je začnu upravovat. Chci se alespoň trošku líbit. I když jsem v jeho obnošeném triku, které mi jen tak tak sahá pod zadek, i když jsem bez make upu a vypadám jako částečná mrtvola. I tak toužím po tom, abych se mu zalíbila a v určité části mě, je to extrémně důležité přání. Líbit se mu. Zaslechnu kroky na chodbě. Jak je možné, že jsem ho neslyšela přijít zpátky? Mé vnitřní já mírně zpanikaří. Teď mě uvidí, jak se tady snažím marně zkrášlit před zrcadlem. A to je trapas. Další trapas. Ozve se však klepání na dveře a já stanu tváří v tvář jeho otci. „Sebastian?" Zeptá se podrážděně. Úsměv se mi z koutků úst ihned vytratí. „Šel pro něco dolů..." řeknu hned. Možná z mého hlasu jde slyšet mírné naštvání. Tomu chlápkovi se absolutně nedá věřit. Jde mu to vidět z očí. Škoda, že to vidím až teď, po tom, co mi pořezal ruku. „Fajn. Dej mu pak tohle." Odsekne zabručeně a okamžitě mi podává potrhanou papírovou tašku. Je na ní ještě pár pavučin, evidentně ležela dlouho na místě, kde ji nikdo nechtěl. Pomalu si ji od něj převezmu. Změří si mě pohledem a otočí se na patě. „Proč jste stále takový?" Vyletí ze mě. Nemůže někdy má nevymáchaná huba aspoň chvíli nic neříkat? „Neustále se k Sebastianovi chováte, jak kdyby pro vás byl nikdo..."
„Jiné chování si nezaslouží," odsekne naštvaně.
„Mrzí ho to...nic neříká, ale v sobě dusí neskutečnou bolest..."
„Co ty víš o bolesti?" Zavrčí a probodne mě pohledem. Pokroutí hlavou a vydá se rychlým krokem pryč. Ve stejnou chvíli se ve dveřích objeví překvapený Sebastian. „Jsi v pořádku?" Řekne spěšně. Pomalu přikývnu. „Tohle ti donesl..." řeknu smutně a položím papírovou tašku na stůl. Dojdu pomalu k posteli a posadím se na ni. Sebastian se na chvíli zarazí. Stojí v otevřených dveřích jak kdyby byl zaseklý v čase. V jedné ruce drží dvě whiskovky a v druhé celou láhev whisky. Vypadá, jak kdyby se chystal něco oslavovat. V půlce příprav však zapomněl co. Stojí tam jako prázdná schránka a bez výrazu, bez jediného pohybu, hledí na papírovou tašku na stole. Teprve po několika dlouhých vteřinách nervózně polkne. Podívá se mi krátce do očí. Pokusí se o úsměv. „Hele, co jsem našel," pousměje se a zvedne láhev whisky do vzduchu. Nohou kope jemně do dveří a ty se následně zavírají. „Tvá oblíbená...pokud si dobře pamatuji." Položí sklenice na stůl a postupně každému z nás naleje. „Jo, tuhle mám nejradši..." pousměju se. Sebastian ke mně pomalu dojde a předá mi sklenici s whisky. Okamžitě pocítím její vůni. Neměla jsem ji tak dlouho. Zvednu k Sebastianovi pohled a podívám se mu do očí. Stojí blízko. Zatraceně blízko. „Na život," řekne a přiťukne si se mnou. Mírně mě jeho slova zarazí, uvědomím si však, jak velký význam na tomhle místě mají. „Na život," šeptnu pro sebe a napiju se. Je to jako připíjet si na štěstí. Slepě sázíte do loterie cenu nejvyšší a tajně doufáte, že budete těmi šťastlivci, kterým neproletí kulka hlavou. Zavřu pevně oči. Obrátím do sebe veškerý obsah skleničky. Takhle myslet nesmím nebo se tu brzy zblázním. „Výborná..." řeknu spokojeně. Sebastian se mírně zasměje a odloží obě skleničky na stůl. „Neboj, je jí dost. Dáš si?" Vytáhne krabičku cigaret. Mírně zaváhám. Po whisky mám na cigaretu větší chuť než obvykle. „Nebude to tvému tátovi vadit? Že kouříme uvnitř..." řeknu opatrně. Sebastian si mezitím vkládá cigaretu do úst a zapálí si. Vydechne kouř. „Seru na to, co mu vadí," řekne klidně a podá mi mou cigaretu. To jsem až tak moc čitelná? Pomalu si ji vložím mezi rty. Sebastian mi ji zapálí. Mám chuť ho obejmout, schoulit se mu na hruď a jen tak v objetí spát celou noc. Vydechnu kouř a spolu s ním i zbytek mých přání, o kterých si mohu nechat jen zdát. Nic z toho se nikdy nestane. „Nepodíváš se, co je uvnitř?" Kývnu k papírové tašce od jeho otce. Dlouze si potáhne. „Vím, co tam je," řekne jen a uhne pohledem. Povytáhnu mírně obočí. „Jó...? A co teda?" Zeptám se kuriózně. Sebastian mezitím dochází k oknu a otvírá ho. Zůstane u něj chvíli stát. Dnes bude chladná noc. Již teď cítím chladný vánek, jak se tajně plíží za námi do místnosti. Okamžitě mi naskočí husí kůže. Sebastian si vloží cigaretu mezi rty. Pomalu dojde ke stolu a sáhne do papírové tašky. Srdce mi mírně poskočí. Přichází takový ten starý známý pocit, když se chystá odhalení něčeho, co vám doposud bylo utajováno. Nebo alespoň já pociťuji ten známý pocit. To tajemství, které mám na dosah. Sebastian pomalu věc vytáhne. Je to nějaká...dřevěná krabička? S tlačítky? S anténou? „Rádio?" Podivím se. Okamžitě za Sebastianem dojdu. V takovém provedení jsem ho snad ještě nikdy neviděla. „Patřilo mámě." Řekne chladně. Moc dobře si povšimnu minulého času ve větě. Podívám se mu mírně do očí. Myslela jsem si to, ale teď se teprve smrt jeho mámy potvrdila. Že bych nebyla sama, kdo by vyrůstal bez mámy? Že by konečně nějaké pochopení jak těžké to bylo? Uhnu ihned pohledem. „To je...celkem pěkný dárek, ne? Na to, že je od tvého otce..." řeknu opatrně. Touto větou jsem však pokazila snad vše, co se dalo. Hned si to uvědomím. Víc nevhodné to být ani nemohlo. „Ne. Táta moc dobře věděl, co mi dal. Nic pěkného v tom není. Je to trest." Řekne chladně a rádio znovu do tašky schová. Tu následně ihned schovává pod stůl. „Proč?" Zeptám se hned. „To je fuk," potáhne si prudce z cigarety a chce odejít. Tentokrát ho však odejít nenechám. Chytnu ho jemně za zápěstí, tak, jak on vždy chytá mně. Podívám se mu pomalu do očí. Mají neskutečnou hloubku.
„Proč jednou nemůžeš říct prostě pravdu...?" Zašeptám. Přála bych si, aby byl ke mně jednou upřímný. Jednou, jedinkrát. „Zajímá tě to vůbec? Jsem jen člověk, kterého platíš, aby ti zachránil prdel." Řekne jen. Pomalu jeho ruku pustím. „Tak takhle to vidíš? Že tě beru jen jako...nějakého bezvýznamného pěšáka?" Ublíženě se mu podívám do očí. Opravdu musíme ze všeho neustále vynechávat city? I když by to bylo v některých situacích lepší, to musím sama uznat. „A jak bys mě jinak měla brát?" Povytáhne obočí. Srdce mi hlasitě buší. Celá tahle konverzace mi dere mou vnitřní nervozitu na povrch. Již teď pociťuji, jak se mi ruce mírně rozechvějí. Stoupnu si pomalu na špičky. Pokud teď není ta správná chvíle, tak už nebude nikdy. Jemně se k němu nakloním. Jen co však mé rty zavadí o ty jeho, prudce mě od sebe odtáhne. „Už to nikdy nezkoušej." Potáhne si naštvaně z cigarety a odejde zpátky ke stolu. Napije se rovnou z hrdla láhve. „Proč?" Vyletí ze mě nesmyslně. Opravdu bych nejdřív měla přemýšlet nad tím, co se chystám říct. „Proč? Znám hned několik důvodů." Pomalu se na mě otočí. „Za prvé, pracuju pro tebe. Platíš mě abych odvedl svou práci a tím to hasne. Nebudu ti dělat žádného poskoka v posteli." Štěkne.
„Poskoka v posteli?" Vykulím oči.
„Za druhé, mám dost důvodů na to tě nesnášet. Kdybych nepotřeboval prachy tak tady ani nejsem." Chystám se něco namítnout, on mě však ke slovu pustit nehodlá. Pomalu ke mně vykročí. „Za třetí - nejsem přece tak moc podobný Ericovi? Neděláš to náhodou kvůli tomu, aby ses zbavila svého pocitu viny, který tě neustále dohání?" Povytáhne obočí. Mírně se zarazím. Jeho slova mě zabolí. „Neříkej, že bys sám necht-"„Ne. Nejsi můj typ." Řekne ostře. Pomalu přikývnu. „Tak fajn..." zašeptám tiše a jemně mu vytrhnu láhev whisky z ruky. Dojdu pomalu ke dveřím a prudce je otevřu. „Kam to jako jdeš?"
„Na vzduch..." odpovím jen a vydám se rychlým krokem ke schodům. Čekám, zda za sebou zaslechnu kroky. Ale ne. Nic. Nechává mě s klidným svědomím z domu odejít.