WHIE 2

27

Suze

Křik.
Hlasy všech mužů by ke mně měly doléhat. Chaos, který narušil můj osobní komfort by mě měl zraňovat. Měla bych panikařit. Třást se, pobíhat po místnosti jako ostatní, řvát na Liama, zda se dočista zbláznil. Ač mé tělo zdá se klidné, má zavřená víčka spočívají v rozkoši a ústa jsou zaměstnána vášnivým polibkem - tak panikařím. Vnitřně. Právě tě, můj Liame, líbám naposled. Právě se tě dotýkám prsty, kterými se snažím vyjádřit, jak moc mě to všechno mrzí. Jak moc jsem pochybila. Ve svých myšlenkách jsem ti tolikrát sepsala dopis plný bolesti, smutku a zoufalství, dopis bez začátku a konce, bez rozumného vysvětlení, bez logické pochopitelnosti. Dopis, který by ti padl do rukou a už nikdy by ses na mě nepodíval tak krásným pohledem. Už nikdy bys mě nepohladil, nikdy nepolíbil. Nikdy bys po mně nezatoužil. Ve svých myšlenkách jsem si sepsala řeč, kterou bych říkala na tvém pohřbu. Připravila jsem si logické odůvodnění, co říct dětem, až se všechno doopravdy posere. Proč tady nejsi a proč už se nikdy nevrátíš? Myslela jsem, že jsem na všechny možnosti připravená. Ale teď, když se čas zastavil, uvědomuji si, že nejsem. Líbáš mě s vidinou lepších časů, naivně mě miluješ a dáváš mi to, co si nezasloužím. A tak i já tobě jednou daruji to, co si nezasloužíš. Možná poprvé dělám správnou věc. Vždy jsi mi říkal, že nejsem jako můj otec, že jsem odlišná. Že do mé rodiny nezapadám a že netušíš, kde jsem se mezi nimi vlastně zjevila. Mýlil ses. Ve všem ses mýlil. Jsem jako můj otec a vždycky budu. Jedině on mě naučil v životě přežívat. Naučil mě lhát, smát se, plakat či zabíjet v doby, kdy je to potřeba. Naučil mě rozpoznat zlo od dobra, nebe od pekla. Nutil mě dívat se na lidi, snažit se chápat jejich pocity, snažit se přečíst jejich celé osudy. Dával mi do ruky zbraň a řekl střílej. Podal mi nůž a řekl bodej. Rozbrečel mě a řekl směj se. Celý svůj život jsem si myslela, že to byl právě on, kdo posouval mé limity. Ale ne. Byl to strach. Jedině ze strachu dělá člověk věci, o kterých si dřív myslel, že jich není schopen. Jedině strach přiměje člověka vystřelit, přiměje ho bodnout či začít se smát uprostřed nejžalostnějšího pláče. Strach tě, můj Liame, přiměje zabít někoho, koho nade vše miluješ. Přiměje tě poslouchat. Strach je můj instruktor, který mě v životě žene kupředu. Přála bych si vysvětlit ti, proč jsem i tentokrát nebyla schopna svůj strach překonat. Ale ocitám se v paralýze. Strach mě pomalu požírá. Nutí mě bojovat za svůj vlastní život, ale ten boj pomalu vzdávám. Nikdy ho ale nevzdám pro naše děti. Ten boj budu svádět až do konce, a to i bez tebe. Nemůžu ti slíbit, že budeš v pořádku. Že budeme rodina a budeme šťastní. Jedno ti ale slíbit můžu. Děti vychovám úplně jinak, než by sis přál. To proto, aby neměly tak zlaté srdce, jako ty. Aby neměly slitování. Sám se totiž podívej, jak jsi dopadl...

„Kurva, Suze!" Přistane mi facka na tváři. Rychle se za líce chytám a dívám se Sebastianovi zpříma do očí. Liam už je dávno pryč. Už mě nelíbá. „Co je s tebou?" Rozhořčí se Sebastian znovu. Zřejmě se mé hranice vnímání krapet porouchaly a já nebyla schopna opustit poklidný svět svého niterného já. I když uvnitř mě probíhají emocionální bouře, kolem mě samotné se momentálně zmítá harmonický neklid. Ihned se vracím k sobě a uvědomuji si tíhu reality. Uvědomuji si tíhu toho, co se za několik málo minut udá. Cítím, jak postupně blednu. Zhoupne se mi žaludek. „Tak sakra pojď," trhne se mnou Sebastian a vykročí se mnou rychle ke dveřím. Má naspěch, jako všichni ostatní. Až na mě. Být mnou, tak se zachumlám zpátky do svých peřin a nevylezu do své vlastní smrti. „Sebastiane, počkej," chytám ho silně za paži a otáčím si ho k sobě. Je rozčílený. „Musíme jít, není čas," štěkne. Využívám však situace, že se kolem nás nikdo nenachází. Stisk na jeho paži zesílím. „Kdyby se cokoliv stalo...vykašli se na mě a chraň děti." Řeknu důrazně. Dá se hned na protest. „Kurva o tomhle jsme už mluv-"
„Sebastiane, prosím." Okřiknu ho mírně. „Já se o sebe postarat dokážu. Ony do ruky zbraň nevezmou, neochrání se. Kdo má chránit je, když všichni soustředí svou pozornost na mě a Liama?" Rozčílím se. Podívá se mi přísně do očí. Mírně přikývne. „Fajn. Teď už hlavně pojď." Dotáhne mě za paži ke schodům. „Umíš utíkat?" Ptá se. Na výtah zřejmě není čas. Postrčí mě na schodiště. Z mého prvotního klopýtnutí se dávám rychle do běhu. Ten mi mimochodem v momentální situaci nedělá vůbec dobře. Hlava se mi zatočí. Plícím dochází kyslík. Žaludek klasicky zaprotestuje. Jakmile si Sebastian všímá, že se má fyzička zastavila na úrovni uběhnutí dvaceti metrů, pomáhá mi schodiště vyběhnout do konce. Připadá mi nekonečné, asi v půlce mám pocit, že na místě zkolabuji. Za několik málo sekund, které mi přišly jako nekonečné minuty, se však ocitám v cílové destinaci. Zalapám po dechu a přejdu do chůze. „Asi budu zvracet," oznámím a chci se zastavit. Sebastian mě však za ruku táhne dál. „Blbý načasování, holka. Teď ne." Odpoví bezcitně. Mé tělo má však jiný názor. Nohy se mi podlomí a já dopadám tvrdě na zem. Plíce oznamují svoji definitivu. „Co je?" Ptá se Sebastian náhle. Zkus hádat, máš tři pokusy a když nebudeš dost rychlej, nejspíš se ti tu udusím. Sebastian se však zdá se trefí hned napoprvé. Ihned si ke mně čupá, narovná mě a zvedne mou hlavu. „Suze, poslouchej mě, musíš se uklidnit a soustředit se na svůj dech. Na všechno zapomeň." Řekne najednou klidným hlasem a já si opět přijdu jako v cizím těle. Zavírám oči. Lidé se mají v nouzi poslouchat. „Z hluboka se nadechni, pomalu, žádný spěch," chytne mě jemně za ruku. Prsty se mu třesou, to mě však nerozhodí. Nadechnu se z plných plic. Nejde to tak snadno, jak on si myslí. Nejde to téměř vůbec. „Co to tady vy dva nacvičujete za divadlo? Vem ji k autu, dělej," zvedá mě někdo na nohy. Jakmile otvírám oči, stanu tváří v tváři Alexisovi. Sebastian mě ihned podepře. „Ty jsi někdy fakt neskutečnej kretén, víš to?" Štěkne na něj. Je mi však jasné, čeho se Alexis snažil docílit. Pomalu pouští mou ruku ze sevření, do mé dlaně mi však stíhá předat to nejdůležitější - prášek, který má vyvolat zvracení. V krátkosti si s ním vyměním pohled, Sebastian mě však již tahá k vedlejšímu domu. Prášek v dlani mírně sevřu. Začínám se obávat, že ho ani nebudu potřebovat, že zvracení přijde samo. „Nejradši bych ho nakopal do ksichtu," zavrčí Sebastian vedle mě. Teprve po chvíli mi dochází, koho myslí. Dneska jsem prostě nějak mimo a to vůbec není dobrý. Potřebuju zbystřit veškeré své smysly a být v pozoru, ne se tady válet po zemi a lapat po dechu. „Všichni už jsou v autě, čekají na vás," pronese procházející muž. Sebastian zrychlí krok. Sotva mu stíhám. Celá situace začíná být zmatečná a stresující. „Na jaké letiště jedeme?" Ptám se, ani nevím proč. Informaci stejně nemám k čemu použít. „Nevím," odsekne jen a vychází se mnou již z domu ven. Před ním stojí připravené černé mercedesy. Zamíříme k druhému z nich. Již z dálky vidím, že se vevnitř choulí dvě dětská tělíčka pod dekami. Chci se za nimi rozběhnout. Každým krokem, kterým jsem blíž, si však uvědomuji, že spí. Na rtech se mi rozehraje mírný úsměv, i v této pochmurné chvíli. Vždyť to vlastně celé dělám kvůli nim. Sebastian mě pobídne, ať si nasednu. Rychle se nasoukám vedle Rosie, která opět vypadá, že má energie na rozdávání. Opět nad tím žasnu, tentokrát však jen chvíli. Sebastian si sedá vedle mě a zavírá za sebou dveře. Na sedadlo řidiče usedne Liam, zatímco čestné sedadlo spolujezdce zaujme Alexis. Paráda. Jediný fakt, který mě na jeho přítomnosti uklidňuje, je ten, že mi pomůže uskutečnit můj plán. Vlastně náš plán. Ve skutečnosti to je ale samozřejmě Tomův plán. Stisknu prášek v dlani. „Připoutaní?" Zeptá se Liam, jak kdyby nás čekala dramatická jízda na horské dráze. Pomalu se natáhnu pro pás. Rosie mi pomůže se připoutat. Auto vyjede. Spolu s ním se mi kupředu zhoupne taky žaludek. Okamžitě zavírám oči, stisknu prášek v dlani. Jsem si stoprocentně jistá, že ho nebudu potřebovat. „Je ti dobře?" Ptá se Sebastian šeptem, jakmile se Liam dá vepředu do řeči s Alexisem. Musím sledovat cestu, dojde mi najednou. Musím hledat červený kříž na stromě. Proto znovu otevřu oči a pohledem zabloudím k oknu. Mé oči se však střetnou se Sebastianovým utrápeným pohledem. Teď mi dochází, že se na něco ptal. Rychle několikrát přikývnu a ihned uhýbám pohledem doufajíc, že už se na nic nebude vyptávat. Ale on se vyptává dál. „Nechceš napít nebo něco? Jsi úplně bledá," stará se dál. Mám chuť mu zakřičet do tváře, vše, co vím a on ne. Vše, co se právě chystám udělat a on o tom neví. „Asi budu zvracet," šeptnu místo toho, instinktivně se chytám za břicho. Prášek na vyvolání zvracení stále svírám v dlani. Měla jsem pravdu. Není potřeba. Pohledem se za okny na stromech snažím najít znamení ve tvaru červeného kříže, rozmazané čmouhy však způsobují, že se mi zvedá žaludek čím dál tím více. Tahle situace rozhodně není ideální. Začíná se mě zmocňovat panika, že se vše hroutí. Jestli tomu tak však je, sama rozeznat nedokážu. „Cože? Teď?!" Vyhrkne Sebastian možná až moc nahlas. Tak jo. Oči musím znovu zavřít. Ještě chvíli budu sledovat čmouhy tam venku a pozvracím se ještě tady v autě. „Co se děje?" Ozve se z předního sedadla. Tak moc se soustředím na to, abych se nepozvracela, že ani nedokážu rozeznat, kdo se ptá. „Budu zvracet." Oznámím spěšně a zabořím hlavu do dlaní. Z hluboka se nadechnu. Kéž by to pomohlo. „Děláš si prdel? Nevydržíš to na to letiště?" Vyjede po mně Alexis okamžitě. Nevím, jestli je to součást jeho hry nebo je ještě příliš brzy. Ani nevím, jestli se od nás už oddělila auta s lidmi z ochranky. Jeden úsek máme jet sami, tedy podle původního plánu. Platí to stále? „Ne," odpovím rozechvěle. Ruce se mi začnou třást. Žaludek chytá první křeč a mám tendenci se pozvracet už teď. Dávám si ruku před pusu, podaří se mi však zvracení ještě pozdržet. „Kurvafix tohle," zakleje Alexis a pokroutí hlavou. „Minuta nás nezabije, za zatáčkou ti zastavím," promluví poprvé Liam. Ani jsem nečekala, že to bude tak lehké. Myslela jsem, že se bude zdráhat. Měl by se zdráhat. Určitá část mě si přála, aby zastavit odmítl a my to přejeli. Projíždí však zatáčkou, auto za ní ihned zpomaluje. Opravdu se to děje. Auto nakonec zastaví. Sebastian mi ihned otvírá dveře a já téměř okamžitě vyskakuji z auta. Ujdu jen pár kroků a již mě další křeč žene do předklonu. Začnu zvracet. Kéž by ze mě stejně tak rychle zmizel i všechen stres. Všechen ten strach a nejistota. To by ale všechno bylo až moc jednoduché.
Ucítím dlaň na mém rameni. Ani se nemusím otáčet, vím, že je Alexisova. „V klidu, máš ještě třicet sekund," řekne šeptem a konejšivě mě pohladí. Zapřu se zoufale rukama o kolena a nevěřícně se na něj podívám. „Děláš si ze mě prdel?" Vydechnu, sotva lapám po dechu. Ještě třicet sekund? A to se mám jako stihnout dát dokupy a začít dělat jakože nic? Na mou otázku neodpoví. Sahá však do kapsy pro kapesník. Sehne se ke mně a podá mi ho. Jakmile ho přijímám, ucítím, že se pod ním ukrývá zbraň. Srdce se mi rozbuší ještě víc. Sevřu zbraň v dlani a znovu se vyzvracím. „Za dvacet sekund zavřu zadní dveře, nikdo se nedostane z auta ven...potřebuju, abys mi ještě před tím dala facku." Oznámí panovačně. Pomalu se narovnám a ukryji si zbraň pod svetr za opasek kalhot. Samozřejmě, že nenápadně. Otřu si pusu kapesníkem a pomalu se podívám na Alexise. Pohled mu však těká ze mě na Sebastiana, který se zrovna chystá z auta vystoupit. To celý náš plán zhatí. „Změna plánu, facku teď," sykne spěšně.
„Cože?" Hlesnu stále rozechvělým hlasem. Můj mozek se stále necítí v kondici. Alexis ihned protáčí očima a chytá mě za zadek. Tak to je ten impulz. Ruka mi vystřelí ani nevím jak. Silně dopadá na jeho tvář. Ztratí rovnováhu, popojde pár kroků při kterých se zachytí o zadní dveře auta. Tím je nenápadně zavírá. Liam ve stejnou chvíli vystupuje z auta a rychle ho obíhá za mnou. „Nesahej na ni, ty hajz-" začne rozčíleně křičet. Teď ale přichází na scénu má role. Udělám několik kroků vpřed, vytáhnu ukrytou zbraň a namířím s ní Liamovi doprostřed hrudě. Okamžitě se zastaví, větu nestíhá doříct. Alexis spěšně zavírá dveře, kterými Liam vyšel ven. Koutkem oka zahlédnu, jak se Sebastian snaží dostat z auta ven. Alexis zřejmě zapnul dětskou pojistku a tak Sebastian cloumá s klikou zbytečně. „Co to děláš, Suze?" Řekne Liam překvapeně. Tentokrát se mu již podívám do očí. „Odhoď zbraň, Li," zašeptám smutně, ale přes to tak přísně. Kdybych necítila takovou slabost v nohách, takový pocit omdlení, možná bych zněla přesvědčivěji. „Cože?" Uchechtne se. „Co to má jako znamenat?" Dívá se z Alexise na mě a zpátky na něj. Nejspíš ho překvapuje fakt, že Alexis nehodlá celou situaci vůbec řešit. Pomoct by mi ale mohl. Jak záhy však zjišťuji, pomoc přichází sama v podobě desítky mužů vybíhajících z lesa. Všichni namíří zbraní na Liama. Je to snad poprvé, kdy nikdo nemíří na mě a to mi přijde zvláštní. Mezi muži hledám toho jednoho, pro mě nejdůležitějšího. Ne a ne ho však mezi nimi najít. „Je mi to líto," pronesu proto jen rozechvělým hlasem, jak kdyby tato slova dokázala omluvit to, co jsem provedla. Na víc se nezmůžu. Nedokážu se mu už ani podívat do očí. „Tohle nemyslíš vážně," zavrčí Liam najednou. A tehdy ho zahlédnu. V moment, kdy dva muži chytí Liama za ruce a snaží se v něm zkrotit jeho vztek, v tu chvíli vychází zpoza právě přistavěného auta. Vypadá hůř než obvykle. „Dobrá práce, sestřičko," pronáší pevným hlasem a obchází Liama jako nějakou kořist. Pobaveně si ho prohlíží. Sklopím rozechvěle zbraň. „Upřímně jsem do poslední chvíle nečekal, že to uděláš," dojde pomalu za mnou a zadívá se mi do očí. „Svou krev v sobě nikdy nezapřeš," mrkne na mě a hodí mi telefon. „Jsou tam jen dvě čísla, dle domluvy. Ještě se ti ozvu," otočí se zpátky na Liama. „Ty jsi mě jako prodala tomuhle kreténovi za nějakej zkurvenej telefon?!" Vyjede na mě najednou Liam. Je rudý vzteky. „Ignoruj ho," sykne z druhé strany Alexis.
„Měli jsme budoucnost, do prdele! Ty jsi vlastní rodinu předhodila lvům, ty děvko!" Křičí. Vzápětí ho však umlčí rána pěstí do obličeje. „Ne, nechte ho! Slíbil jsi, že mu neublížíš." Řeknu důrazně směrem k Tomovi. Probodne mě pohledem. „Slíbil jsem, že nebude dlouho trpět. A teď zmiz než to bude nápadný," kývne směrem k autu. Zůstanu však tupě zírat na bezmocného Liama. Co jsem to udělala? Prodala jsem vlastního manžela. Začínám v sobě pociťovat tu bezcitnost, tu zahořklost, o které vždy mluvil táta. Vůbec v ničem se od něj neliším, probleskne mi hlavou. „No tak zmiz!" Křikne na mě bratr naposled. Ihned se otáčím na patě a rychlým krokem docházím k autu. Periferně ještě zahlédnu, jak Liama strkají do auta. Do stejného auta, kde mě ještě před nedávnem Carlo štípal prsty, kde mě vlastní bratr znásilnil. Nechci zabloudit do temných myšlenek, nechci přemýšlet nad tím, jak moc asi bude Liam trpět. Zda mu také uštípnou prsty, uřežou jazyk nebo celou ruku. Možná se z něj stane Carlova pokusná krysa, jaká byla dříve ze mě. Nepřemýšlím nad tím. Otvírám dveře řidiče a spěšně si nastupuji. Auto startovat nemusím a tak hned, jak to je možné, mizím z místa činu pryč. Slyším, jak na mě ze zadního sedadla křičí Sebastian, drží mi zbraň u hlavy, ať zastavím a vrátím se pro Liama. Slyším, jak Teo pláče. Jednotlivá slova však nerozeznávám. Ani kdyby Sebastian vystřelil, nejspíš bych si to neuvědomila. Oči mám slepě upřené do dáli a zajímá mě jen jediné. Ne to, co bylo nebo co se právě děje. Ale to, co bude dál.
A jak to sakra všechno udělám.