WHIE 2

43

Ana Suze

Poslední pohled na spícího Tea jsem si uchovala hluboko v paměti. I tak se bojím, že ta vzpomínka rychle vymizí. Bojím se, že z konkrétní tváře se stane jen rozmazaný obličej. Ze vzpomínek jen pouhá zmínka a ze zmínky prázdno. Něco, co tam kdysi bylo a nyní již není. Něco, o co jsem byla sama sebou okradena. O co jsem se ochudila. Tělo se mi svírá nejistotou. Nejsem si jistá, co mě za těmi dveřmi čeká. Zda svoboda, spokojený život nebo náhlá smrt. Toužím po novém začátku, nové šanci na všechno zkusit zapomenout. Smířit se s tím a nechat to plynout. Možná se za pár dní dostanu až do Kanady. Možná někam dál. Možná si tam postavím provizorní útulnu, ve které strávím zbytek svého života. Bez dětí, bez manžela, bez jakéhokoliv živého tvora. Sama. Zní to tak krásně a zároveň tak děsivě. Tak dlouho jsem si přála být sama, aby mě všichni nechali jít. A teď, když nechávám jít já je, bojím se toho. Bojím se, že dělám chybu. Jakmile za ty dveře vykročím, již není cesty zpět. Už nikdy neuvidím Tea ani Coru. Už nikdy nezahlédnu Sebastiana, Johna, Andrewa ani Rosie. Už nikdy jim nebudu moci nic říct. Usmát se na ně, plakat před nimi, snažit se samu sebe obhajovat, jakmile udělám nějaký průser. Jakmile vykročím ven, už nikdy nebudu proti systému bojovat. Systém totiž nelze porazit. Ne, když jste sám. Budu muset strávit několik desítek let tak, aby mě nezahlédl ani živáček. Nesmí mě zahlédnout vůbec nikdo. Musím se vypařit. A zároveň to zkusit celé nějak přežít. Zhluboka se nadechnu. Není to to, co jsem si vždycky přála, ani to není to, co si přeji teď. Mám strach. Ale i tak to musím udělat. Pro Tea. Aby jeho život měl smysl. „Co tady děláš?" Ozve se za mými zády. Pomalu se otočím a pohlédnu na Sebastiana. Musí to být očividné. Terénní obuv, dlouhé kalhoty, triko a mikinu si člověk neobléká jen tak na spaní. Batoh napěchovaný jídlem, které by mi mohlo při štěstí vydržet alespoň týden. Sebastian to hned pochopí. Zavrtí hlavou a rychle ke mně dochází. „Zbláznila ses?" Sykne vyděšeně. „Nemůžeš ho brát vážně, Suze, je to blázen...!" Podívá se mi do očí. „Má pravdu. Nikdo z vás nikdy nebude v bezpečí, když budu s vámi. Přitahuju katastrofy. Lidé kolem mě v jednom kuse umírají, Sebe..." „Přeskočilo ti? Sama to tam venku nezvládneš, nepřežiješ ani minutu," uchechtne se nechápavě. Smutně se pousměju. „Možná nemám v plánu přežít," prohodím jen tak. Ihned se zamračí. „Co to sakra zase plácáš? Jeden den jsi plná energie bojovat za život svého syna a druhý den všechno vzdáš?" „Víš, možná mi došlo, že bojovat není ta správná cesta...že bych se s tím asi prostě měla smířit a nechat Tea jít," pokrčím rameny. Sebastian ihned zavrtí hlavou. Chytne mě jemně za tváře. „Nenechám tě jít samotnou. A rozhodně tě nenechám jít teď. Ještě počkej, prosím, o moc nežádám...jen mi dej čas..."
„Čas na co?" Povytáhnu obočí. „Čas...něco vymyslet..." začne očima těkat ze strany na stranu. Je zahnaný v koutě a já stejně tak. „Tak pojď se mnou," navrhnu mu a podívám se mu do očí. „Začneme znovu, spolu. Na všechno zapomeneme, bude to nový začátek..." šeptnu opatrně. Netrpělivě čekám na jeho reakci. Byla jsem tak moc připravená odejít, že čím delší čas tady trávím, tím těžší to pro mě je. „To nemůžu, Suze..." zavrtí po chvíli hlavou. Smutně se pousměju. Myslela jsem si to. Nedokážu slovy pojmenovat to, co mezi námi cítím. Možná je to láska, možná je to jen pouhá potřeba mít toho druhého na blízku. „V tom případě mě musíš nechat jít." „Nechat tě jít nemůžu, mám tě chránit." Namítne okamžitě. Povytáhnu obočí. „Tak to pak vypadá, že nemáš moc na výběr," pronesu jen a otočím se ke dveřím. Naťukám do číselníku kód a dveře se otevřou. Sebastian mě rychle chytne za zápěstí. „Počkej," otočí si mě rychle k sobě. Podívám se mu pomalu do očí. Mlčí. Dlouho mlčí. Může to znamenat buď něco dobrého nebo pravý opak. „Jen si sbalím pár věcí," šeptne poraženě. Mírně se pousměju. Popojdu k němu. „Doufala jsem, že řekneš jo," stoupnu si na špičky a chci ho políbit. Odstoupí však. „Na to bude pak času dost," mrkne na mě a vydá se rychle chodbou do ložnice. Nepochopil to. Nepochopil nic. Rychle se otáčím a vcházím do chodby. Naposledy se podívám do úkrytu. Měla to být pusa na rozloučenou. Pusa, která mi měla to naše pouto věčně připomínat. Dveře tiše zavírám a chvíli čekám, až se rozsvítí dioda, která hlásá, že jsou znovu uzamčené. Na kód jen tak nepřijde. Jakmile se dioda rozsvítí, otáčím se na patě a dám se rychle do běhu. Zmizet odtud musím rychle. Nesmí mě najít a to hlavní - nesmím mít čas si to rozmyslet. Čím dál budu, tím menší je šance vrátit se zpět. Zahýbám chodbou na opačnou stranu než je chodba, kterou jsme sem přišli. Tahle cesta by měla vést do lesa. Už si nepamatuji, jak dobře je vstup chráněný, jak je zabezpečený, ani kde přesně se výlez nachází. Musím jen doufat, že štěstí bude tentokrát na mé straně. Začne mě píchat v boku, rána na noze začne pobolívat. Kulhavě zpomalím a zhluboka se nadechnu. Pokračuji však dál. Sebastian jistě brzy zjistí, že se jednalo o lest. Přála bych si, aby šel se mnou, abych už na nic nebyla nikdy sama. Potom by ale můj odchod neměl smysl. Rychlým krokem docházím ke schodům. Několika ladnými kroky, nad kterými se sama podivím, je vyskáču nahoru. Je tady normální klika a nad tím se mírně zarazím. Zaváhám. Venku je chladná noc. Netuším, zda se Tom v domě stále nachází nebo zda už odjel. Zapomněla jsem se podívat na kamery a to si teď zpětně vyčítám. Potáhnu se za vlasy. Proč vždycky všechno kazím vlastní blbostí a neuvážeností? Zhluboka se nadechnu a zatajím dech. Sahám po klice. Musím jednat tak, jakoby se v okolí nacházel celý roj Tomových lidí. Opatrně dveře otevřu. Jde to ztěžka, dlouho je jistě nikdo neotvíral. Okamžitě ke mně doléhá chlad a ticho hluboké noci. Vystoupám poslední schůdky a vystoupím ven. Podívám se na nebe. Dnes jdou hvězdy vidět nádherně. Sama pro sebe se vítězoslavně usmívám. Dveře zavřu, tentokrát však hlasitě zaskřípají. Ostrý zvuk se rozhlehne celou, do teď tichou a spící krajinou. Okamžitě se prudce zarazím. Zatajím dech a zůstanu stát jako opařená. Očima se snažím vyhledat, zda se někdo v okolí nachází či ne. Nejspíš nebude chytré mé štěstí pokoušet. Nikdy jsem ho neměla moc. Dám se rychle do tiché chůze. Nakračuji ladně, jako laň, snažím se být rychlá jako prchající zvěř. I ta přeci prchá, když vycítí nebezpečí. I ta přeci bere nohy na ramena, když má strach. Neliším se od ní. Srdce mi tluče, div z hrudi nevyskočí, zbylé prsty na rukou se mi chvějí zimou a napětím. Sama stále nevěřím, že to dělám. Promyslela jsem si to dostatečně? Vzdala jsem se svého syna ze správného důvodu nebo jsem jen měla plné zuby Johnových neustále nechápavých keců a připomínek na to, jak špatná jsem? Od doby, co umřel Mateo, mi to dával sežrat víc a víc. Od něj to bolelo neúnosným způsobem. Možná prchám před ním, zcela určitě však prchám sama před sebou. Před svým osudem. Upravím si popruhy batohu na zádech a zadívám se před sebe. Musím se držet blízko cesty, jinak se brzy ztratím. Musím dávat pozor. Jak sama na sebe, na svou hlučnost, na dostatečný příjem tekutin a jídla, tak na své okolí. Musím zůstat neustále v pozoru. Dnes rozhodně nemůžu spát, ne, když jsem tak blízko. Nacházím se v oblasti, kde každý můj krok může být mým posledním, kde za každým stromem, za každým houštím se může skrývat někdo, kdo jedním stiskem spouště mou výpravu ukončí. Nešikovně našlápnu, pod mou nohou křupne několik větviček. Sama se toho leknu. Oči postupně tmě přivykají, bojím se však. Nikdy jsem z temna nepociťovala takovou úzkost jako teď. Pomalu docházím ke kraji lesa. Naskytne se mi výhled na můj dům. Okna na terasu jsou vysklená, všude se povaluje nábytek. Nikde však není ani živáčka. Může to být past. Z tohoto pohledu se mi vůbec nenaskytá výhled na druhou část domu, kde se nachází pracovna a kuchyně. Co když je někdo tam? Nemůžu riskovat, abych se do domu vracela. Je to první místo, kde by mě hledali. Nechali jsme jim moc jasné důkazy o tom, že jsme tady byli. Nejspíš již vědí i o dětech. A já jediné na co se zmůžu je to, že je tady nechávám samotné, aby proti zlu, které jsem přivedla já, bojovali na vlastní pěst, zatímco já se vypařím zadními vrátky. Já, já, já a jenom já. To mě vždycky učil táta. Mysli jen na sebe a dosáhneš čehokoliv. Nevěřila jsem, že někdy tuhle jeho filozofii vůbec pochopím. Možná jí však začínám přicházet na kloub. Strčím si ruce do kapes bundy. Začínám být víc v klidu. Můj pravidelný krok, tlukot mého srdce, vše dostává jasnou, klidnou, ale přesto údernou tendenci. Vše má svůj řád, vše funguje, jak má. Alespoň na chvíli. Mám chuť si začít prozpěvovat. Čím více kroků mám v nohách, tím lepší mám náladu. A to jsem ušla teprve pár desítek metrů. Zahýbám za ohromný strom, který se u mého domu tyčí. Pamatuji si, jak jej chtěli pokácet. Dům měl původně stát přesně na tomhle místě. Nemohla jsem však krále této přírody nechat vymazat ze světa. Vypadá mocně, staře, urostle. Vypadá, že má stále sílu. To já ji postupně ztrácím a to nejsem ani ze čtvrtiny stejně tak stará jako on. Nad tím se pousměju. Myslím si, jak mám těžký život a přitom jsem ho celý jen profňukala. Nikdy jsem se nechopila šance něco výrazně změnit, a že těch šancí bylo tolik. Jsem posera. To svědčí o tom, že jsem částečně i po mámě. Najednou narážím do něčeho měkkého a tvrdého zároveň. Rameno mě ihned rozbolí, svraštím obočí a udělám krok zpět. Zadívám se před sebe. Stanu mu tváří v tvář. Srdce mi vynechá, možná přestalo bít úplně. Plíce zapomenou pracovat, žaludek se sevře, ruce zatnu v pěst. Podívá se mi zmateně do očí. Ani jeden jsme se tady nečekali. Ani jeden tady nečekal živáčka natož toho, na koho jsme právě narazili. Rychle sahám za opasek a namířím na něj prudce zbraní. Táta zmateně zvedá ruce vzhůru. V koutku oka mu však zahlédnu něco zákeřného. „Tak tebe jsem tady opravdu nečekal," řekne upřímně. Já tebe taky ne, kreténe. Měl tady být Tom, co tu děláš ty? „Jen procházím," oznámím mu a začnu pomalu couvat. Nemá proti mně žádnou šanci. Stačil by jeden výstřel a celé bych to ukončila. Pomalu se zastavím. Pohlédnu mu do očí. Položím pomalu prst na spoušť. „To si nemyslím," spustí ruce zpátky podél těla. Ve stejnou chvíli obdržím silnou ránu do hlavy. Následuje rána do zápěstí a v mžiku se ocitám na kolenou, dlaněmi zabořená v bahně a co hlavně - bez jakékoliv zbraně. Tu mou totiž právě dostává do ruk ten, který měl můj život vždycky v hrsti. Vedle něj se pomalu zjeví další tři muži. Tak jo, změna plánu proběhla celkem rychle. „Kde jsou ostatní?" Zeptá se otec chladným tónem. Pomalu se posadím na paty a otřu si ruce do kalhot. „Přišla jsem sama," oznámím. Povytáhne obočí. Pomalu si prohlédnu muže, kteří mu stojí po boku. Poznávám jen Borise. Dvoumetrového, možná i dvoumetrákového, týpka, který je vám schopný zlomit vaz jednou rukou. Dostat od něj facku znamená, že vám hlava už nebude držet na původním místě. Rychle můj mozek pochopí, že tady nemám šanci. „To ti mám opravdu věřit?" Uchechtne se táta. „Věř si čemu chceš, je mi to fuk," odseknu a odvrátím pohled. Vrazí mi silnou facku. Odletím dozadu na záda. Přistání nakonec díky batohu napěchovaným jídlem, které mi je teď už k ničemu, není až tak tvrdé. Rána to však byla slušná. „Prohledej ji a vem ji dovnitř," odvětí táta podrážděně. Než se stíhám vzpamatovat, zvedá mě silná paže do sedu. Muže, který se ke mně vrhnul, neznám. Musí tu být nový. Je celkem mladý, na svůj věk rozhodně až moc svalnatý, ale za to hezký a pohledný. „Co máš v tom batohu?" Zeptá se přísně. Ale ale, chlapec si až moc myslí. Strhne mi batoh ze zad a prudce ho otevře. „Jen jídlo," řeknu pravdu. I tak však musí obsah batohu vysypat na zem, celý ho tady rozházet a pomalu, ale jistě, batoh téměř roztrhat na cucky. „Ohooo, Maltesersky," usměje se Boris a zvedne jedno balení ze země. Střetnu se s ním pohledem. Vždycky to byl chlap typu dřevorubce, vždycky ale taky dokázal zvednou náladu. Přesvědčí se, že je táta již pryč a roztrhne pytlík plný čokoládových kuliček. Ukvapeně si jich několik nacpe do pusy. „Chybělas mi, holka," zahuhlá spokojeně. Kluk vedle mě naštvaně hodí s batohem o zem a probodne Borisa pohledem. „Kurva, Borisi, můžeš se aspoň chvíli soustředit?" Vyjede na něj. Tiše se zasměju. Boris mě následuje, ten se však zasměje nahlas. „Klid, Frede, to je Suze," zahuhlá spokojeně. „Tu stihneš dřív přefiknout, než ti zdrhne," odvětí třetí muž. Krátce se na něj podívám. Ne, ten mi povědomý opravdu není. „To by tě otec asi moc nepochválil," zašeptám mírně. „Máš pravdu, šukáš jen jeho, co?" Uchechtne se. Pokroutím hlavou a odvrátím pohled. Muž, který byl nazván Fredem, mě prudce chytá pod paží a zvedá mě silně na nohy. „Počkat, to ty jsi ta Whieovic děvka?" Podívá se mi překvapeně do očí. „Říkají mi Suze," odvětím. „Myslel jsem, že to bude někdo schopnější...ne mrzák," uchechtne se a potáhne mě směrem k mému domu. Ostatní se tomu hlasitě zasmějí. Snažím se s ním držet krok a odolat pokušení vydloubnout mu oči. To by se divil, jak rychle ho dokáže mrzák připravit o zrak. Zbytek cesty však mlčím a snažím se uštěpačné poznámky nepřipouštět. Některé zabolí víc, než bych si sama přála. Lidem stačí málo k tomu, aby byli na sebe zlí a hnusní. Tohle místo je toho důkazem. Ten, co se zřejmě jmenuje Fred, mě silně potáhne vysklenými dveřmi na terase dovnitř do domu. Měl by začít houkat alarm, kdybych tady nějaký měla. Já ho vlastně měla, ale funkčnost všeho tady je tak na padesáti procentech. „Dáš si whisky? Tvá oblíbená," nalije táta zbytek obsahu láhve do dvou sklenic. Fred mě strčí na gauč a já se s radostí posadím. Je to jako spadnout do hromady peřin. Pomalu ke mně táta dojde a podá mi sklenici s mou whisky. Než si ji stíhám vzít, důkladně si mě celou prohlédne. Pomalu si ji od něj přeci jen převezmu. Tentokrát však nemám chuť na pití. „Vypadáš otřesně," řekne, jakmile se posadí naproti mně. Tak na tohle se napít musím. Rozechvěle si přiložím sklenici k ústům a dlouze se napiju. Olíznu si rty. „Kdyby ses mi věčně nevzpírala, mohla jsi v poklidu žít a udržet si krásnou tvář..." pronese klidně. „A ohavné srdce uvnitř," odpovím. Táta se pousměje. „To tady máme každý...i ty." „To díky tobě," pousměju se tentokrát já. Podívá se mi do očí. Tak moc v něm poznávám sebe, až mě to děsí. „Baneovic děcka jsem tě nenutil zabít," ušklíbne se. „Takovej jsem snad nikdy nebyl ani já. Nikdy jsem neukončil jednu rodinnou linii, na to si života až moc vážím," napije se whisky. Ztěžka polknu. „Eric mi je celkem fuk, ale Liama je škoda...byl to fajn kluk," zahledí se z okna ven. Pomalu přikývnu. Takže s ním spolupracoval celou dobu. Mělo mi to být jasné už od začátku. „Nejspíš jsem za těch pár let, co jsem byla sama, pochopila, co ses mi celý život snažil vtloukat do hlavy," zašeptám na to, abych se zbavila myšlenek na Liama. Pohledem upřeně civím do země. „Poslední dobou mi to všechno začalo dávat smysl. Poznávám se v tobě víc, než kdy jindy," podívám se mu pomalu do očí. Dopije obsah sklenice. „Škoda, že jsi na to přišla tak pozdě," zvedne se. „Nikdy není pozdě začít znovu," snažím se získat alespoň nějakou šanci. Kdybych se měla vrátit k tátovi, strávit s ním celý zbytek svého života, ale zachránit tím život svého syna - stálo by to za to. Všechno stojí za to, aby Teo mohl v poklidu žít. „Tentokrát je," řekne na to táta. Evidentně ve mně již nemá takovou víru, jaká ho provázela dřív. Již si nepřeje mít se mnou cokoliv společného. Je mnou znechucený. „Přečkáme tady noc, ráno vyrazíme," oznámí táta ostatním. Vypadá to, že s ničím jiným ani nepočítali. Pomalu se protáhne. Mám na něj tolik otázek, které bych si mu přála položit. Doufám, že se na všechno zítra dozvím odpověď. Doufám, že se dočkám alespoň nějaké reakce. „Frede, Borisi,...ať vám neuteče, na to vás mám až moc rád," pronese táta mile a pomalým krokem se vydá z obýváku pryč. Tiše ho sleduji. Zhubl, docela dost. Vypadá, že ho něco trápí. Nikdy jsem ho tak vyrovnaného a klidného nezažila. Třeba poznal další pravou lásku, kdo ví. „Jo a..." otočí se rázem na mě. Dopíjím zrovna svůj obsah sklenice. Ta kapka alkoholu přeci jen bodla, dodala mi kuráž. „Tohle jsou ty moje peníze, co mi před lety zmizely z účtu?" Zeptá se a ukáže kolem sebe. Položím pomalu sklenici na stůl. Nemusím mu odpovídat, zná mě až moc dobře na to, aby přečetl mé myšlenky. „Nic moc teda...mohla ses aspoň poradit, tohle by mě ani při plné funkčnosti nezdrželo...ani na deset minut," ušklíbne se. Smutně se pousměju. Vysmívá se mi a při tom neví, koho všechno má pod zadkem. Hlavní účel domu nebyla bezpečnost, ale kryt v případě nouze. To bylo to pravé mistrovské dílo, které se zde povedlo skrýt. Teď se jen můžu modlit, ať ty idioty tam dole ani nenapadne mě hledat. Protože jestli tak udělají, přijdou všichni o život. Všichni, včetně Tea.