WHIE 2

17

Ana

„Věděl jsem, že tady budeš," usměje se na mě zářivě. Jednou rukou na mě míří zbraní, druhou sahá po vysílačce. „Mám ji. První patro vpravo," oznámí do vysílačky. Zaslechnu blížící se kroky. Tom je vyšší, než si ho pamatuji. Hubenější. Tváře má propadlé, pod očima se mu tvoří tmavé kruhy. Drogy. Určitě bere spoustu drog. Okamžitě se mi hlavou promítají vzpomínky. Nebyly tam, vynořují se teprve teď, jakmile jsem zahlédla jeho obličej. Vzpomínám si na první ránu pěstí, kterou mi zasadil. Tehdy jsem předstírala, že jsem obyčejná Ester Unden, servírka v Privilegiu, která žádného Jamese Whieho nezná. Postupně zjistil, kdo vlastně jsem. Vzpomínám si na první injekci, první pokus, tehdy na mě testovali sérum pravdy. A bylo účinné. Prozradila jsem jim vše o Ericovi. Ten pocity viny si pamatuji ještě do dnes. Ten pocit zoufalství, kdy mluvíte, ale mluvit nechcete. Tělo rozhoduje za vás. Nemáte nad ním kontrolu.
„Změnila jsi vizáž?" Povytáhne obočí a zašklebí se. Na nic nečekám. Popadám lampu z nočního stolku a praštím ho s ní. Stíhá však uhnout a tak ho rána zasáhne pouze do ramene. Sakra. Vystřelí. Kulka mi prosviští kolem ucha. „Ségra přestaň," zavrčí naštvaně a zatahá mě za vlasy. Vrazím mu pěstí do spánku. Do místnosti vběhnou další muži. Někdo mi zasadí silnou ránu zbraní do obličeje. Ztrácím rovnováhu a tvrdě dopadám na zem. Okamžitě se chytnu za pusu. Podívám se na dlaň. Není na ní tolik krve, kolik očekávám. Bolí to však jako kráva. Tom ke mně pomalu dojde. Čupne si ke mně. „Co po mně chceš?" Vyštěknu naštvaně.
„Jen si v klidu, rozumně promluvit..."
„V klidu? A rozumně? Ty?" Povytáhnu obočí. Pokroutí hlavou a sklopí pohled. Usměje se pro sebe. „Nechci ti ublížit...jsme na jedné lodi..." podívá se na mě znovu.
„V tom případě se tvá loď potápí..." zašeptám.
„Proto jsem tady," odpoví vážně. Schová si zbraň do svého pouzdra. Nabídne mi svou ruku. Váhavě ji přijmu a nechám si pomoci do stoje. „Máš společnost?" Povytáhne Tom obočí.
„Ne, jsem tu sama. Těsně jste se minuli."
„Škoda...rád bych poznal pana tajemného," ušklíbne se a obejme mě kolem ramen. Vydá se se mnou ke dveřím. Jeho lidé na mě nepřestávají mířit zbraněmi. Následují nás na každém kroku. Měla bych z toho být nervózní, ale nejsem. Zvyknete si rychle. „Projedeme se, co ty na to? V klidu si popovídáme a když vše půjde hladce, brzy se sem vrátíš," mluví klidně. Sejdeme společně po schodech dolů. Neříkám nic. Jen v hloubi duše doufám, že John dopadl do křoví, tak, jak jsem plánovala. Doufám, že se teď již někde ukrývá a vymýšlí plán. Shání pomoc. Hlavně, ať neudělá nějakou blbost.
Vycházíme z domu ven, kde na nás čekají tři velké dodávky. S Tomem zamíříme do dodávky prostřední. Jeden z mužů otvírá dveře, Tom mi sjíždí rukou na záda a pobídne mě, abych do dodávky nastoupila. Nemám na výběr. A tak nastoupím. Jakmile se usadím a zvednu pohled k muži, který sedí naproti mně, ihned mi dochází, že to byla chyba. Měli jsme bojovat, tak jak si přál John. Měla jsem z toho okna vyskočit s ním. Dveře dodávky se zavřou. Mě olívá studený pot strachu. Dodávka se dá do pohybu. Jsem v pasti. Nemám kam utéct. Děje se to znovu. Sama jsem do té noční můry nastoupila a sama si ji budu muset prožít znovu.
„Pamatuješ si na mého úžasného Carla, viď?" Usměje se Tom zářivě. Můj šok z pohledu na experimentálního medika Carla Lazzana mě vyvozuje z míry natolik, že mě Tom s dalším mužem stíhají připoutat k tyčím vedle mého sedadla. Teprve jakmile se mé ruce ocitnou v chladném kovu, začnu se vzpírat. Už zbytečně. Past sklapla.
„Jsem tak ohromený z toho, jak skvěle vypadáš, až mi dochází slova, sestřičko..." usměje se Tom. Pomalu se na něj podívám. To já mám slov, kterých chci vyslovit, tisíce.
„Kvůli tobě mě chtějí posadit na křeslo." Vyštěknu naštvaně.
„Kvůli mně? To ne...to ty jsi za mnou nepřišla. Měla jsi na výběr," pokrčí rameny. „Chtěl jsem si jen popovídat..."
„Kvůli povídání zabíjíš desítky nevinných lidí?"
„Jsi důležitá osoba, Suze...s tebou si přeje mluvit každý, ale ne každému se poštěstí."
„Pro tebe jsem Ana." Podívám se mu do očí. Mírně se pousměje. Zavrtí však hlavou. „Matka si přála, abys byla Suze. Nebudu tě nazývat tak, jak tě pojmenoval ten zmetek." Sykne mi blízko obličeje.
„I tvůj otec byl zmetek. To si člověk nevybírá." Pokrčím mírně rameny. Mírně se uchechtne a podívá se z okna. Najednou však zvážní. Prudce se na mě podívá. „Zopakuj to." Rozkáže a zavře naštvaně oči.
„Co?" Uchechtnu se nechápavě. „Copak snad Frederic zmetek nebyl? Nechal mámu zemřít. Nebránil ji. Jen se nečinně díval, jak se žene do záhuby." Procedím skrz zuby. „Dostal, co mu patří." Pronesu tiše a snažím se těmi slovy přesvědčit samu sebe. Máma ho milovala. Byl ale doopravdy tak kouzelný? Weinovi v sobě mají tu jiskru, ten skrytý talent. Žena se do nich zamiluje, i když se tomu zuby nehty brání. I tak však padá do hluboké propasti lásky. Tomovi tento talent chyběl. Byl moc po mé matce. To je ten důvod, proč si jsme tak podobní. Oba jsme paličatí.
Chytá mě silně pod krkem. Jeho tvář se nyní nachází jen pár centimetrů od té mé. Zalapám mírně po dechu. Jeho stisk kolem mého krku zesílí. „Co je s mým otcem?" Procedí skrz zuby. V ten moment mi dochází, že jsem v prdeli.