WHIE 2

13

Ana Suze

V hlavě mám prázdno. Cítím, že uběhl nějaký čas, o kterém jsem neměla zdaleka ani ponětí. Kolik času, to však netuším. Probouzím se s panikou. S vklíněným stresem mezi mé prázdné myšlenky. Prudce otvírám oči. Snažím se do plic nasát vzduch. Ať se snažím sebevíc, dostává se mi ho jen málo. Snažím se opakovaně nadechnout. Lapám po dechu. Topím se, ale nevím proč. Vždyť mě někdo nese v náručí. Jak se můžu topit? Jakmile na mě pohlédne, má víčka ztěžknou. Oči se pokouším otevřít znovu, pod svou tíhou se mi však jen slabě zachvějí a opět klesnou. Celá se rozechvěji. V plících postrádám kyslík. Cítím jeho akutní nedostatek.
„Kurva...Suze, teď ne...." zanaříká známý hlas zoufale. Muž mě jemně pohladí po tváři. Jeho slova slyším vzdáleně. Jejich význam si nedokážu přeložit. Slyším je, ale jsou jako nic neříkající zvuk. Znovu se pokouším nasát vzduch do plic. Teprve teď to začnu vnímat. Ten obrovský tlak na prsou, tu nefunkčnost plic, tu přítomnost rudé tekutiny v plících. Umírám?
„Co chceš teď dělat?" Zaslechnu tlumený hlas. Význam slov mi pomalu začíná něco říkat. Význam věty však nikoliv.
„Musíme ji odsud dostat co nejrychleji, nezvládne to..."
„Ale jak? Nemůžeš jí to dát, zabije ji to."
Něco mě zabije? Co to jen znamená? Snažím se rozvzpomenout si na významy slov. Po tvářích mi začnou stékat slzy. Dusím se vlastní krví. Vlastním nedostatkem kyslíku v plících. Někdo mě chytá za ruku. „To zvládneš, zlato..." šeptne někdo.
Poslední pokus o nádech.
Marný.

Střelba. Tlumená vzdálená střelba. Hodně pohybu, který mi nedělá dobře. Tíha na prsou začíná narůstat. Mám pocit, že mi za chvíli pukne srdce. Pootevřu oči. Dívám se na jeho vážnou tvář. Tiskne si mě k hrudi a někam se mnou utíká. Klesnou mi víčka.
Pokud tohle není konec tak kdy nastane?

Hluk mě přivádí opět k sobě. Někdo se mě začne dotýkat. Není mi to příjemné. Dotýká se mé tíhy na prsou. Tlačí do ní. Snaží se mi rozdrtit srdce? Zalapám nahlas po dechu. Cítím, jak se mi do plic dostává malé procento kyslíku. Otvírám slabě oči a zjišťuji, že je všude krev. Někdo mě jemně chytne za tvář, otočím oči tím směrem.
„...na ni, nesmí znovu omdlít." Zaslechnu útržek věty. Tělo se mi nekontrolovatelně chvěje. Je mi zima. Cítím tu bezmoc. Zvednu pohled k jeho očím. Má je zlatavě hnědé. Medové. K jeho snědé pleti padnou jako ulité. Pohybuje svými plnými rty. Nedokážu zachytit jediné slovo, které mu z úst vychází. Padají mi víčka. Ještě než oči zavírám úplně, stíhám zahlédnout jeho paniku ve tváři. Snažím se oči znovu otevřít. Nejde to. Už víčka neovládám. Zasoustředím se na kyslík v mých plících. Je ho malinko, ale cítím, že tam je.
Tohle utrpení trvá moc dlouho. Už si přeji zemřít.

Zdál se mi sen. Padala jsem do hloubi. Nekonečně hluboké propasti, která mě svou silou pohlcovala. Čím déle jsem padala, tím větší klid ve mě panoval. A pak přišel náraz. Voda mě pohltila jako šelma svou kořist. Potápěla jsem se hlouběji a hlouběji, bez možnosti to ovlivnit. Má tíha na prsou se stupňovala. Kyslík mi začal docházet. Věděla jsem, že stačí párkrát mávnout rukami a vyplavu na hladinu. Ale já to neudělala. Nechala jsem se pohltit. Utopila jsem se ve vlastním temnu.
Prudce se probouzím. Automaticky zalapám po dechu. Bolest mě zasáhne ihned, jakmile se má hruď jen kousínek nadzvedne. Do plic se mi dostává kyslík. Tělo se mi rozechvěje. Srdce mi započne svůj maraton.
„Suze...to je v pořádku, klid..." objeví se v mém zorném poli pohledný mladík. Přiloží mi jemně dlaň na předloktí a začne kontrolovat přístroje u mé postele. „Jsi v bezpečí...není čeho se bát," pousměje se mírně. Jeho slova vnímám jen částečně. Veškerou svou pozornost právě upoutávám na jeho teplou dlaň na mé ruce. Tělo se mi přestane třást. Jeho dotek mě uklidní. Teprve teď začnu vnímat okolí. Na obličeji se mi hrdě tyčí maska od dýchacího přístroje. Tělo mám v teple, přikryté peřinou a heboučkou dekou. Místo kolem sebe však nepoznávám. Jsem si jistá, že jsem zde nikdy předtím nebyla. Jedná se o novou místnost, do které mě James zatím nepustil? Nebo to pro mě tady připravoval už dlouho?
Těžknou mi víčka. I když mám spoustu otázek, spoustu přání a spoustu strachů, znovu vyčerpáním usínám.