WHIE 2

11

Ana Suze

Frederic Wein mě měl vždycky rád. Když jsme byli s Johnem spolu, měl z toho obrovskou radost. Přál nám to, byl na nás na oba hrdý. Nejsem si jistá, zda mě měl rád pro to, jaká jsem, nebo pro to, že jsem tak podobná své matce. Každému, kdo ji blíže znal, ji připomínám. Prý jsem její kopie. V tom se ale spousta lidí mýlí. Jsem totiž také hodně po tátovi. To je ten důvod, proč teď v ruce držím zbraň namířenou na Frederica Weina. Můj strach ze zbraní se naráz vytrácí. Do žil se mi dostává adrenalin. Pohlédnu do jeho očí. Chtěl mě i Coru předat Pottovi. No a? Co má být? John mě prodal mému vlastnímu otci. Eric mě prodal právě Pottovi. Frederic Wein neudělal nic z toho. Možná jen proto, že to nestihl. Kdo ví. Jsem si však jistá, že Frederic není ten, na koho bych měla mířit zbraní. Ten, komu by měla proletět kulka hlavou stojí vedle mě. Problém je jediný. Než se stihnu otočit a kulku mu mezi oči zasadit, budu mrtvá. I tehdy to tak bylo. Sice jsem ho postřelila, ale zpacifikovali mě dřív, než jsem stihla zasadit kulku do hlavy. Nezvládnu to. Už jsem se zřejmě smířila s tím, že ho nedokážu zabít. Ale ještě nikdy jsem v sobě nepociťovala takovou touhu se o to alespoň pokusit.
„No tak...na co čekáš...? Moc dobře víš, co za kreténa to je." Pronese James vedle mě. Pomalu sklopím zbraň. Nahlas si povzdechne. „Původně jsem ti na výběr dávat nechtěl, ale..." zvedne mi jemně mou bradu vzhůru. Zahledím se na Johna ve vedlejší místnosti. Sedí připoutaný na židli stejně tak, jako Frederic. V místnosti je s ním však jeden muž. Ten ihned vytahuje zbraň a přikládá ji Johnovi k hlavě. „Ne!" Vykřiknu a chci se dostat blíž k prosklené stěně. Mateo mi však zastoupí cestu a pevně mě chytne za ruku. Stiskne mi ji pevně. „Nech ho! Nic ti neudělal!" Zaprosím Jamese plačtivě. Slzy se však snažím ukrývat v mé hloubi. „Dávám ti na výběr." Pronese James pevným hlasem. „Dnes jeden Wein zemře. A je jen na tobě rozhodnout, který z nich to bude."
Frederic Wein začne zběsile kroutit hlavou. „Vyndejte mu ten roubík, zřejmě se chce hrdinně obětovat za syna, to si nechci nechat ujít," uchechtne se James a založí si ruce na prsou. Mateo Fredericovi poslušně vyndá roubík z pusy.
„Ano, prosím. Vím, že jsme spolu nezačali nejlíp, ale moc tě prosím...nezabíjej mě..." chvěje se mu hlas. James s Mateem obdivuhodně zapískají. Nevěřícně se na něj podívám. „Vy byste obětoval svého vlastního syna?" Vyjedu mírně. Frederic se podívá prosebně na Jamese. „Jamesi...prosím...ty mi určitě rozumíš."
„Kdyby bylo na mě, tak jsi mrtvý už dávno, Weine. Krásnou, pomalou a bolestivou smrtí." Usměje se na něj. „Ale teď o tvém osudu rozhoduje má dcera." Postaví se za mě a položí mi ruce na ramena. „Pokud se do minuty nerozhodneš, vydám pokyn, ať Cole vedle vystřelí," zašeptá mi James do ucha a kývne směrem k Johnovi. Zavřu pevně oči. Ne, ne, prosím, tohle ne. Nemůžu přeci zabít ani jednoho. John je nezbytnou součástí mého života, je jediný, kdo mi zůstal. Jediný, na kterého se můžeme s Teem spolehnout. Jediný, kterého dokážu mít vůbec ráda, kterého si dokážu pustit víc k tělu. A teď se mám rozhodnout zda ho zabít nebo zda zabít jeho otce? Johnovi tím ublížím. Nikdy mi to neodpustí.
„Třicet sekund," prohlásí James rázně. Když vystřelím, nikdy si to neodpustím. Ta vina se mnou zůstane až do konce mého mizerného života. Už nikdy se nebudu moct podívat Johnovi do očí. „Dvacet sekund." Rozlehne se místností.
„Ano, prosím...já tvou matku opravdu miloval. Dal jsem jí lásku, dal jsem jí všechno...nezasloužím si zemřít..." škemrá Frederic o život. Pokud však nevystřelím, vystřelí muž za sklem. Kulka neprojde Fredericovou hlavou, nýbrž Johnovou. A teprve tehdy se mu nebudu moc podívat do očí. Už nikdy. Bude nenávratně pryč, stejně jako Eric, jako Liam, jako máma. „Deset sekund." Pronese táta rázně. Nemám na výběr. Už jsme čekali dost. Při sedmé sekundě zvedám zbraň a přikládám ji Fredericovi k hlavě. „Ne, ne, ne, prosím!" Zavzlyká zoufale. Zavřu oči a uhnu hlavou. Šest. Pět. Čtyři. Při třetí sekundě zmáčknu spoušť. Nářek utichne. Tedy alespoň nářek v této místnosti. Pomalu skláním ruku a pootevřu oči. Mrtvý Frederic Wein sedí bezvládně zakloněný přes opěrátko židle. Na skleněné stěně za ním, na kterou nyní upírá svůj mrtvolný pohled, jsou vidět zbytky jeho tkáně, a hlavně spousta krve. Stejně tak, jako na mém obličeji, kde pár se kapiček krve uchytilo. Zvednu pomalu hlavu. Tlumený nářek se tentokrát ozývá z místnosti, kde se nachází John. Prudce sebou zmítá, kroutí hlavou a nenávistně na skleněnou stěnu řve. Podívám se mu do očí. Skleněná stěna zřejmě nebyla zrcadlová, ale opravdu skleněná, plně průhledná. John tedy právě viděl, jak jsem zabila jeho otce. Otáčím se ihned k Johnovi zády a zadívám se tátovi do očí. „Jsem na tebe hrdý." Pronese s úsměvem. Otevřou se dveře a všichni postupně začnou vycházet ven. Jakmile chci vyjít i já, zavřou se mi přímo před nosem. Zůstanu v místnosti sama s mrtvým Fredericem a s poslední kulkou ve zbrani. Tiše se rozbrečím. „Promiň, Johne..." vzlyknu tichounce a opřu se zoufale o zeď. Prohrábnu si nešťastně vlasy. Neměla jsem na výběr. Musela jsem to tak udělat. Srdce mi puká tíhou činu, který jsem právě spáchala. Zbraň mi v ruce těžkne. Za poslední tři roky jsem vystřelila jen dvakrát. Pokaždé ta kulka mířila do hlavy. Hlasitě zavzlykám. Podívám se na zbraň v mé ruce a zkontroluji, že je opravdu nabitá. Je. Poslední náboj. Copak to byl plán? Zadívám se smutně na Johna přede mnou. Ze rtů mu jasně vyčítám dvě slova, které právě plive mým směrem. Nenávidím tě. Pevně zavírám oči a otáčím si hlaveň zbraně směrem k sobě. Ta poslední kulka tam jistě nebyla jen náhodou. Přikládám si hlaveň k čelu a zbraň odjistím. Položím jemně prst na spoušť. Třetí výstřel za tři roky. Třetí kulka do hlavy. Třetí smrt. Bude to příhodné, co říkáš, mami? Ericu? Liame? Fredericu? Co říkáte?
„Hej, hej, hej, hej..." někdo se ke mně vrhá a chytne mě silně za zápěstí. Prudce otvírám oči. Jak se sem kurva dostal? „Suze, dej to dolů..." zašeptá Mateo tiše a podívá se mi prosebně do očí. Snaží se mou ruku odtáhnout, daří se mi ji však úspěšně držet na místě. „Nechtěla jsem je zabít," zlomí se mi hlas. „Neprovedla jsi nic špatného, je to v pořádku...teď mi tu zbraň dej, dobře?" Zašeptá opatrně. Zavrtím odmítavě hlavou a znovu zavírám oči. „Suze. Sakra. Mysli na ty, kdo tě doma čekají." Sykne mi tiše u ucha. Podívám se mu znovu do očí. Teo. Strach mě zahnal do kouta a přiměl mě na něj zapomenout. Už přišel o tátu. Copak jsem opravdu tak sobecká? „Všechno bude zase dobré...slibuju..." zašeptá tiše. Sundám pomalu prst ze spouště. Tiše se nanovo rozbrečím. Mateo si ode mě převezme zbraň. „Pojď, umyješ se a prospíš se..." popojde ke dveřím a otevře je. Pomalu jimi projdu. Stále rozrušená, stále se slzami na tvářích. Stále od krve. Porozhlédnu se v chodbě do obou stran. „Pár ran snese," přikývne James muži s bičem, který právě vchází do místnosti za Johnem. Ihned se k nim vydám. „Cože...?" Řeknu tiše. Jakmile zaslechnu první ránu a první Johnův nářek, rozběhnu se ke dveřím. „Ne! Nechte ho!" Narazím do dveří, které se otevřou dokořán. John zrovna dostává další ránu bičem. Jeho zkrvavené tělo to jistě dlouho nevydrží. Mateo mě však prudce chytá kolem pasu, abych nemohla vběhnout dovnitř. „Ne! Pusť mě!" Zmítám se zoufale. Snažím se jeho stisk povolit. Zasadit mu ránu loktem do obličeje. Kopnout ho. Nic nepomáhá. Mateo drží, jako by byl z oceli. „Pusť mě!" Zaprosím zoufale. A najednou jeho stisk povolí. Proběhnu kolem Jamese a ostatních, kteří se mě v cestě snaží zastavit. Běžím vší rychlostí, co mi nohy jen stačí. Vbíhám do místnosti a před Johna se obranářsky postavím. „Dost!" Vykřiknu a zvedám ruku vzhůru k biči. Má obranná pozice však nevydrží dlouho. Muž nestihne zpozorovat, co se událo a tak dostávám ránu bičem přes levé rameno. Vykřiknu od bolesti, chytnu se za něj, zůstanu však stát na svém místě. Ve dveřích se již objeví James s ostatními muži. Dokonce i s Mateem. „Uhni, holka, nebo dostaneš další." Pronese muž s bičem přede mnou. Strach mi radí, ať uteču. Nikdy. „Jen do toho." Pronesu chvějícím se hlasem. Muž se ironicky zasměje. „Jak si přeješ..." pokrčí rameny a zasadí mi další ránu bičem. Do stejného místa, tentokrát však bič zasáhne i kousek mé tváře. Znovu zasténám a položím si dlaň na bolavé místo. V zápětí však přichází další rána. Do stehen. Nohy se mi zachvějí a mají tendenci se podlomit, zachytím se však v čas za stůl a udržím se tak na nohách. Nahrnou se mi znovu slzy do očí. Tentokrát slzy bolesti. „Běž pryč." Ozve se John za mými zády. Poslední ránu bičem obdržím do zápěstí. Zjizvená kůže náraz nevydrží a ihned se rozpraskne na velkou krvavou rýhu. James se zasměje. „Tak tohle je láska? Přijímáš rány bičem za ostatní?" Zasměje se tomu znovu. Všichni souhlasně přikývnou. Všichni, až na Matea.
„Proč jsi to udělala?" Zavrčí mi John za zády.
Snažím se mírně popadnout dech. Srdce mi právě zaběhlo maraton a já si nejsem jistá, zda mi nevypoví službu. Očekávám další ránu. Ta však nepřijde. James se ke mně pomalým krokem vydává. Měří si mě svým vážným pohledem. Jakmile ke mně dojde, chytne mě jemně za bradu a otočí si k sobě mou levou tvář, do které mě bič uhodil. Upřu pohled do země. Nejsem si jistá, zda přijde výprask nebo zda to nechá být. „Proč se stavíš na místo otroka, když máš možnost vládnout?" Zeptá se mě vážně. „Takhle by se nikdy žádný Whie nezachoval." Vyštěkne mi do tváře naštvaně. Podívám se mu do očí. „Nevím, proč by měli trpět nevinní." Pronesu sebejistě.
„Nevinní? Tak nevinní...?!" Rozčílí se a chytne mě silně za tváře.
„Pochlubil se ti vůbec, co udělal? Když ho máš tak ráda? Co?! Řekl ti jak chladnokrevně vyzabíjel celou Cortesovic rodinu i s dětmi?! S malými dvouletými dvojčaty?! Tak co, řekl?!" Řve mi James do ucha. Zaraženě mírně zavrtím hlavou. Prudce mě otáčí, přinutí mě kleknout si na kolena a dívat se Johnovi do tváře. „Podívej se ne něj. Klidně by se tě zbavil, kdyby měl tu možnost. A ty ho ještě bráníš." Dá mi silný pohlavek. Zachytím se opěrátka židle, ke které je John připoutaný. Tichem v místnosti se rozlehne mírné ťuknutí, jakoby spadl plast na zem. Podívám se Johnovi do očí. Uhne pohledem. Nejsem si jistá, zda kvůli tomu, že jsem právě zabila jeho otce, nebo kvůli tomu, že to, co zde vypráví James, je pravda. V hloubi duše doufám, že není. V hloubi duše však zároveň tuším, že je.
„Co to je?" Zeptá se James za mými zády. Pomalu se na něj otočím. Zrovna se zohýbá pro malou nenápadnou flashku, která mi leží u nohou. Probodne mě okamžitě pohledem. „Ty jsi byla v mé pracovně?!" Vyštěkne okamžitě.
„Cože? Nebyla." Řeknu nechápavě. Než to však stíhám doříct, tiskne se studená hlaveň jeho zbraně k mému spánku. „Nevím o čem to mluvíš...!" Řeknu vyděšeně.
„Ty kurva moc dobře víš, o čem mluvím!" Přidrží mi flashku před obličejem.
„V životě jsem to neviděla!"
„A proto ti to právě vypadlo z kapsy?!" Uhodí mě zbraní do hlavy. Ztratím rovnováhu a spadnu Johnovi k nohám. V pravém uchu mi začne pískat. Postavím se však rychle na nohy a vydám se na druhou stranu místnosti. Co nejdál od Jamese. Vystřelí. Stíhám uhnout do strany. „Tati, prosím!" Zaskučím strachy. To oslovení jsem nepoužila už tak dlouho. James se mírně zarazí. Složí zbraň a přikývne. „Máš pravdu, jsi má dcera. Tohle je práce pro někoho jiného." Schová si opět zbraň. Pro někoho jiného? Copak mě opravdu nechá zabít? „Mateo?" Pronese James klidně.
„Ano pane?" Ozve se jeho klidný, vyrovnaný hlas. Vyděšeně se na něj podívám. Vše je mi rázem jasné. To on mi do kapsy strčil tu flashku.
„Zabij ji." Rozkáže James.
„Cože?" Hlesnu.
„Jamesi, je to tvá dcera...!" Rozčílí se John.
Mateo však na nic nečeká. Vytáhne svou zbraň a vystřelí. Uhýbám do boku včas, ne však dostatečně rychle. Kulka mě škrábne v místě, kde mám na boku stehy po bodné ráně. Okamžitě mi z rány začne téct krev. Zakňučím. Tohle nemám šanci přežít.
„Mate prosím," rozbrečím se strachy. „Prosím..." zlomí se mi hlas. James se ihned zasměje. „Vtipné. Před chvílí stejně prosil o život Frederic. A také jsi ho neušetřila," mrkne na mě. Mateo vystřelí podruhé. Tentokrát se trefil do černého. Cítím obrovský tlak vstřelené kulky v blízkosti srdce. Padám bezvládně k zemi.

John

„Ne!" Vykřiknu v okamžik, kdy se jí zavrtává kulka do srdce. V mžiku vidím její prázdný výraz. V mžiku dopadne bezvládně k zemi. Zůstane nehnutě ležet na hrudi. Ihned se kolem ní začne tvořit loužička krve. Prudce škubnu s pouty, které mě drží v zajetí. „Co jsi to udělal?!" Vykřiknu na Matea se slzami v očích. Zřejmě zapomínám na fakt, že mi před chvílí zabila otce. Zmítám se v poutech jako splašený kůň. Znovu se zadívám na její tělo. Kůže jí začíná blednout. V jednom okamžiku stavíte svůj život, abyste zachránili život druhému. A v druhém okamžiku ležíte mrtví na zemi. Měl jsem tam ležet já. Ne ona. To nepředstavitelné prázdno, které se mě snaží pohltit, mě děsí. Copak to může takhle skončit? Opravdu může Whie vyhrát? Jak zjišťuji vzápětí, může. A on taky vyhraje.
„Zabij i jeho. Už není potřebný," pronese arogantně a odejde z místnosti pryč. Mateo mi namíří zbraní na hlavu.
„Doufám, že ti to za to aspoň stálo," podívám se Mateovi do očí.
„Stálo," přikývne. Místnost naplní zvuk hlasitého výstřelu.