WHIE 2

40

Ana Suze

Pomalu se probouzím do chladného rána. Slyším tiché prozpěvování ptáků, klid netknuté přírody. Mírně pootevřu oči. Všude kolem mě je hustá mlha. Vlhko. Nelze dohlédnout na metr daleko. Pomalu se zvedám do sedu. Tam, kde by měla být zelená tráva, se nachází asfalt. Sedím uprostřed frekventované silnice. Teprve teď zahlédnu, jak se ke mně vysokou rychlostí blíží velká bílá dodávka. Její světla mě ozáří. Ihned si rukami ukrývám obličej. Dodávka hlasitě zatroubí a prosviští plnou rychlostí kolem mě. Rychle se za ní otočím. To bylo jen tak tak. Snažím se postavit, zjišťuji však, že nedokážu ovládat své nohy. Nedokážu s nimi pohnout. Copak jsem ochrnula? Blíží se další auto. Musím něco rychle podniknout. Šoupavým pohybem se rychle dostávám na kraj silnice. Kontroluji, jak daleko se auto nachází. Měla bych to stihnout, měla bych být na krajnici dřív, než auto projede kolem. Ucítím však dotek na pravé noze. Prudce se otáčím. Táta mě táhne zpátky doprostřed silnice. „Tady zůstaneš," přikáže přísně a následně mizí v mléčné mlze. Prudce se podívám na jedoucí auto. Zrovna mě míjí, tentokrát však jen kousek ode mě. Vyděšeně vykřiknu. Chvěji se. Zima a strach se mi dostávají do mého nitra. Netuším, co se to děje. Netuším, kde to jsem ani co má tohle všechno znamenat. Musím se odtud dostat pryč. „Ahoj, zlato," ozve se příjemný ženský hlas vedle mě. Prudce se otáčím. Chci ucuknout, realita mě však zaráží. Podívám se ženě hluboko do očí. Zima pomine, strach se vytrácí. „M-mami?" Špitnu koktavě. Zářivě se na mě usměje. Její bledá pleť téměř splývá s okolím. Vypadá, jak kdyby byla součást mlhy. Prudce ji objímám. Dlouze. Přeji si takhle zůstat navěky. V očích se mi objeví první slzy. „Co tady děláš? Kde to jsme?" Ptám se zmateně. Pomalu se odtáhnu. Potřebuji vysvětlení, alespoň nějaké. »To mi pověz ty," odpoví a porozhlédne se zkoumavě kolem. „Nikdy jsem tady nebyla," postaví se. Snaží se dohlédnout do dáli, mlha jí to však znemožňuje. Nakonec se ke mně znovu otáčí. Zářivě se usměje. „Vyrostla z tebe krásná žena..."
„Alespoň něco jsem zdědila po tobě," zašeptám. Máma ke mně ihned dojde, čupne si a chytne mě za ruce. „Vím, na co myslíš. Tvůj táta není zlý, holčičko..." „Že ne? Snaží se mě zabít."
„Snaží se tě jen chránit. Miluje tě."
Zavrtím však hlavou. „Jsi už moc dlouho pryč, mami. Táta se změnil. Ubližuje ostatním, nemá s nikým slitování, zabijí na potkání..."
„Co to povídáš?" Svraští obočí. „Tvůj otec by ti nikdy neublížil. Miloval tě každým dnem, co s tebou mohl být, Suze..." snaží se mě přesvědčit. Zavrtím však hlavou a smutně se pousměju. „James je čiré zlo, mami," šeptnu a uhnu pohledem. Už ji nechci přesvědčovat. Nechci jí brát iluze. Máma mi pomalu zvedne bradu. Chtě nechtě se jí podívám do očí. „Co to povídáš? Tvůj otec se jmenuje Andrew," podívá se na mě zkoumavě. Ve stejnou chvíli se ozývá hlasité troubení. Ucítím tvrdý náraz.

Prudce se probouzím. Ihned lapám po dechu a snažím se zorientovat. Mléčnou mlhu vystřídá temné šero. Zima se promění v nekonečný zžíravý chlad. Máma zmizí. Zmateně se porozhlédnu kolem. Zahlédnu dvě mužské postavy. Chvíli mi trvá, než mi dochází, kde vlastně jsem, kdo jsou ti lidé a co se vlastně událo. Zavřu znovu oči. Silně se chvěji - bůh ví zda zimou, strachem či vyčerpáním. „Suze," zaslechnu povědomý hlas. Pootevřu znovu oči. Tento se zřejmě jmenuje Sebastian. Nějak to tuším. „Kdy ses poprvé potkala s Ericem?" Vyhrkne hned. Svraštím okamžitě obočí. „Cože?" Zachraptím slabě a pokusím se posadit. Sebastian mi pomůže. „Kdy ses poprvé seznámila s Ericem?" Zopakuje otázku John. Zmateně se z jednoho na druhého podívám. Cítím, jak mi po čele stéká kapička potu. Rozdvojí se mi zrak. „Co já vím," šeptnu rezignovaně. Promnu si pomalu oči. „Přemýšlej!" Zatřese se mnou Sebastian spěšně. Ozve se hlasitá rána. Prudce sebou škubnu a podívám se směrem k rohu chodby. Tom už je skoro tady. „Do prdele," zakleje John a potahá se za vlasy. „Tak tam prostě něco naťukej!" Vyzívá ho Sebastian. „A co?" Okřikne ho nervózně.
„Nevím! Třeba tvoje datum narození nebo cokoliv, hlavně něco zkus!" Rozhodí Sebastian rukama. Snažím se celou situaci pochopit. Píská mi v uších. Srdce mi hlasitě tluče a točí se mi hlava. Co se snaží ti dva uhodnout? „Špatně. Máme poslední pokus," praští John naštvaně do zdi. „Suze, musíš si vzpomenout," chytne mě Sebastian za rameno a podívá se mi hluboko do očí. „Už nám dochází čas." Sykne nervózně. „Na co?" Zeptám se hloupě. John se ironicky uchechtne. Pokroutí hlavou. „Na ten kód od těch dveří přece...!" Řekne Sebastian nervózně. Prohrábnu si zoufale vlasy. Hlava se mi stále točí. Vstát a naťukat ho sama nezvládnu. Zavřu pevně oči. „Dva, šest..." začnu diktovat. „Dva, šest...a dál?" Řekne John nervózně. „Dva, šest, nula, devět," odpovím. Pootevřu mírně oči a podívám se na dveře. John zmáčkne poslední číslo. Nic se neděje. Systém se zmrazil. „No tak, funguj!" Rozčílí se John. Rozsvítí se zelená dioda. Dveře se otevřou. Ve stejnou chvíli, kdy mě bere Sebastian do náručí a přechází se mnou do další chodby, se ozve rána. Hluk. Jekot. Dostali se dovnitř. John rychle dveře zavírá. Stíhá to v čas. „Postav mě," řeknu Sebastianovi tiše. „Jseš si jistá?" Řekne zadýchaně. Pomalu přikývnu. Pomalu mě pustí na zem. Nohy se mi nejprve podlomí. Sebastian mě ihned zachytí a podívá se mi přísně do očí. Tentokrát jsem již připravená na vlastní váhu a postavím se. Již se mi nohy nepodlomí. „Nejsou tamty dveře znovu zaheslované, že ne?" Ukáže John na dveře před námi. Pomalu se na ně podívám. Hlasitě si povzdechnu. „Co je?" Ptá se rovnou preventivně. „Jsou na otisk prstu," šeptnu a pomalu ke dveřím popojdu. Cítím se hrozně. Hlava mi zajisté každou chvílí exploduje. „Díky bohu," uleví si. Probodnu ho však pohledem. „Tohoto prstu," ukážu na místo, kde kdysi býval ukazováček a nyní se tyčí jen malý pahýl. Zůstane na mě civět. „Děláš si srandu, že jo," šeptne Sebastian rezignovaně. Krátce se na něj podívám. Kéž by. „Tak zkus jinej..." navrhne John s nadějí. Všichni však víme, že to je pěkná blbost. Přiložím na displej druhý ukazováček a probodnu Johna pohledem. Displej zčervená. „Vidíš?" Řeknu otráveně. „Může nás pustit někdo z druhé strany?" Zeptá se Sebastian. Pomalu se na něj otočím. Usměju se. „Může, je tam číselný kód," podlomí se mi ve stejnou chvíli nohy a dopadnu tvrdě na zem. Sednu si prudce na zadek. Narazím si kostrč. Svraštím obočí. „Suze...!" Sebastian se ke mně rychle vrhá. „Jsem v pohodě," zalžu přesvědčivě. Podívá se mi do očí. Uhýbám však hned pohledem. Mám pocit, že se uvařím ve vlastním těle. „Haló. Rád bych vám připomněl, že nás od Opozice dělí jen jedny pitomý dveře," řekne John otravně. Sebastian přikývne a ihned vytáhne svou vysílačku. „Andrew, jsi tam?" Řekne do ní nervózně. Nic se neozývá. Srdce mám až v krku. Zavřu oči a opřu si hlavu o stěnu. Už to tady nevydržím. „Andrew, slyšíš mě? Ozvi se...!" Řekne znovu. Ani tentokrát se nic neozývá. Mírně znervózním. Nejspíš je dostali i s dětmi. Nestihli se do krytu dostat v čas. „My tady chcípneme," zasměje se John ironicky a pokroutí hlavou. „Drž hubu," štěknu slabě. Kdy se z něj stal takový otrava? „Sebastiane? Kde jste?" Ozve se z vysílačky. Pootevřu oči a podívám se na ni. „To je na dlouhé vyprávění. Potřebujeme dostat do krytu. Jste uvnitř?" Ptá se Sebastian.
„Jo, ale opustit ho nemůžu, je tady stále Opozice..."
„Já vím. Potřebuju, abys pro mě něco udělal..." podívá se Sebastian na mě. Pomalu mi předá vysílačku. „Zvládneš ho navést?" Zeptá se. Pomalu přikývnu. Chytnu vysílačku do zdravé ruky a zmáčknu tlačítko. Celá ruka se mi silně rozechvěje. „Tady Suze," zachraptím slabě. Rychle si odkašlu a snažím se pokračovat silnějším hlasem. „Potřebuju, abys šel do společenské místnosti, tam, kde je televize," řeknu pevnějším hlasem.
„Jsem tu," řekne téměř okamžitě. Přeci jen kryt není zas tak velký. „Zespodu gauče, úplně v předním rohu vepředu vpravo, je tlačítko...zmáčkni ho," šeptnu. Čekám, co se bude dít. Ozve se rána do dveří, kterými jsme před chvílí prošli. Trhnu sebou. Můžeme jen doufat, že se tam zaseknou nebo to vzdají. Ale ne. Vím, že Tom dřív nebo později na kód přijde. Dojde mu to. „Ty vole...posunula se celá zeď," ozve se z vysílačky překvapeně. „To je dobře...měl by tam být displej s číslicemi, je tam?"
„Jo..."
„Tak tam naťukej..." mírně se odmlčím. Zasoustředím se. Teď není prostor na chyby. Tentokrát to musím vědět jistě, nesmím se zmýlit. Z hluboka se nadechnu. „Devět, čtyři, čtyři, tři," řeknu přeci jen. Pomalu polknu a podívám se na dveře. Chvíli se nic neděje. Že by to bylo přeci jen špatně? Ne. Tentokrát si jsem jistá, víc než jindy. Dveře před námi se pomalu otevřou a za nimi se zjeví Andrew s vysílačkou v ruce, zrovna se chystal do ní něco říct. Usměju se. Povedlo se to. Rychle se postavím na nohy, i když mi to dělá značný problém. Rychle vcházím do krytu. John se hlasitě rozesměje. „Kámo, tys nás zachránil," poplácá ho chlapácky po ramenech. Dveře na chodbu se znovu zavřou a stěna se zpátky zasune na své místo. Všichni se radují, jsou šťastní. Letmo ignoruji radost okamžiku a rozhlédnu se po místnosti. Kulhavým krokem se rychle vydám do pokoje za kuchyní. Zahlédnu krev na zemi. Sevře se mi žaludek. Rychle otevřu dveře. Rosie se zrovna vrací s krvavými obvazy od dětské postýlky. Jakmile mě uvidí, zarazí se. Okamžitě se mi nahrnou slzy do očí. Zahlédnu bledý obličej spící Cory. Chytnu se šokovaně za pusu. Vykročím k ní. „Suze, ne, nechoď k ní," chytne mě hned někdo zezadu za ruku, prudce se však vyškubnu a jdu dál. Silné paže mě chytí kolem pasu. „Pusť mě! Pusť mě!" Řvu zoufale a snažím se ke Coře dostat. Čím víc se však snažím, tím více se vzdaluji. Rosie mi ihned zavírá dveřmi před nosem. Zabouchám pěstí rychle do dveří. „Pusť mě dovnitř! Rosie!" Křičím zoufale skrz slzy. Sebastian se mnou prudce škubne a odstrčí mě od dveří na druhou stranu. Spadnu na zem. Vyškrábu se však rychle na nohy a snažím se rychle do pokoje zpátky doběhnout. Sebastian mě opět chytá za pas. Natlačí mě silně na zeď. „Uklidni se," zavrčí naštvaně. Nepřestávám se však dál zmítat. „Co jí je? Tak co se stalo?! Musím jí vidět," brečím hystericky. Sebastian mi vlepí silnou facku. Podlomí se mi nohy a sednu si chtě nechtě na zadek. Chytnu se ihned za tvář. Slzy tečou dál, ale vzlyky ustanou. Chvěju se. „Teo se zaběhl, nestihli jsme utéct tak rychle..." řekne Andrew smutně. Zachvějí se mi rty. „Je mrtvá...?" Zlomí se mi hlas. „Není..." odpoví tiše. „Ale...?" Andrew nervózně přešlápne. Všichni na něj upíráme své pohledy. „Zasáhla ji Tomova kulka..."
„Kam?" Zeptá se John spěšně. Andrew si povzdechne. „Do břicha..." Jakmile to dořekne, John se rychlým krokem vydává do pokoje. „Jdu taky," zvedám se se vzlyky, Sebastian mě však ihned zaráží. „Ne...zůstaň tady..." šeptne. „Nemůžete mi zakázat tam jít, je to moj-"
„Suze, nemůžeš tam jít. Do ruky se ti dostala infekce. Jestli tam půjdeš, zabiješ ji." Podívá se mi Sebastian prudce do očí. Zavrtím však odmítavě hlavou. „Proč mě tam nechceš pustit?" Vzlyknu zoufale. „Je mi dobře," zalžu nesmyslně. Sebastian si povzdychne. „Měl jsi ji chránit," podívám se na Andrewa skrz slzy. „Tvoje práce je chránit je!" Prudce se postavím a dojdu k němu. „A dívej, co jsi provedl!" Strčím do něj silně. „Je skoro mrtvá!" Vzlyknu zoufale. „To by stačilo." Sykne Sebastian a potáhne mě pryč od Andrewa. Chytne mě pevně za pas. „Pusť mě! Tak pusť!" Kopu zoufale nohama. „Tak se už uklidni!" Okřikne mě Sebastian mírně a vymění si s Andrewem pohled. Nepřestávám se však vzdávat. Nemůžou mi přeci zabránit za Corou jít. John za ní šel a nikdo ho nezastavil, o co tady tedy přesně jde? Snažím se marně rozpojit jeho spojené ruce u mého pasu. Cítím se tak bezmocná, tak bezbranná. Zalapám po dechu. Stres mi nedovolí se pořádně nadechnout. Když už pomalu začínám boj se Sebastianem zvládat, ucítím jemně bodnutí do paže. Jako včelička. Jako malá jehlička. Prudce otočím hlavou. To Rosie. V rozechvělé ruce drží prázdnou injekční stříkačku. „Cos to...?" Vydám ze sebe slabě. Okamžitě se mi zatočí hlava a podlomí nohy. Dopadnu tvrdě na zem. Svět se točí, pomalu bledne. Pomalu odeznívá.