WHIE 2

41

Ana Suze

Kapky vody nechávám svévolně dopadat na má záda. Na má ramena. Do mastných vlasů. Proužky vody si postupně hledají cestičku po mém bledém, zjizveném těle. Jizvy jim ukazují směr, určují jim svou trasu. Občas si připadám jako nestvůra. Ohavná postradatelná bytost, která nemá s krásou člověka nic společného. Ať už po psychické a povahové stránce, tak poslední dobou také po té fyzické. Můj vzhled už není a nikdy nebude jako dřív. Už nejsem ta královna večírků, která si mohla dovolit výstřih odhalující nahá ňadra, uplé šaty konturující dokonalé křivky postavy a výrazné šperky zdobící dokonalé uši a tenké, ladné prstíky. To vše shořelo v plamenech bolesti, v plamenech ohavných činů, kterých jsme se zde všichni dopustili. Má křehká skořápka je toho jasným viditelným důkazem. Na svých sto šedesát dva centimetrů vážím pouhých čtyřicet tři a půl kilogramu. Tento údaj mi sdělila váha v koupelně. Nedokážu myslet na nic jiného než na to, že se pomalu z tohoto světa vytrácím. Svou identitu jsem již dávno ztratila. A teď pomalu ztrácím i své blízké a dokonce i svou vlastní schránku. Tomuto světu odevzdávám vše, co si žádá. Někdy si žádá až moc, neptá se však, co mu dáte na oplátku. Život zde má vysokou cenu. Ať už vás stojí popálenou tvář, ruce, ať už mu odevzdáte čtyři prsty, jazyk nebo dokonce celou končetinu. Nejvíce však bolí, když vás stojí vaše přátele. Vaší rodinu. Matku, snoubence, manžela. Děti. Nic z toho se nedá vrátit, nic z toho se nedá napravit. „Můžeš si laskavě pohnout? Chci se taky osprchovat!" Ozve se naštvané bouchání na dveře. Pomalu zvednu pohled. Už ani nevím, jak dlouho tady sedím. Netuším, zda mi stále ještě stékají slzy po tvářích, nebo se jedná jen o kapičky vody ze sprchy. Už nerozeznám čas, nerozeznám vlastní činy od činů jiných. „Máš dvě minuty." Praští John naštvaně do dveří. Promnu si dlouze oči. Tohle snad nikdy neskončí. Pomalu před sebe natáhnu ruce. Podívám se na ně. Jizvy po popáleninách jakoby ve vodě ještě více vystouply. Nabobtnaly. To co oheň spálil, ani voda nenapraví. Pomalu se natáhnu po kohoutku a vodu zastavím. Stále mi však stéká po vlasech, po tváři, po zádech. Lehtá mě. Připomíná mi, že jsem stále tady a stále, a zatím, žiji. Pomalu se postavím. Zatočí se mi hlava a tak se přidržím skleněné stěny u sprchového koutu. Opravdu jsem seděla až příliš dlouho. Natáhnu se pro ručník. Pomalými pohyby se snažím veškerou vodu z mého těla odsát. Vycucnout spolu s ní i veškerou bolest, veškeré trable. Vysuším si vlasy. Zdají se být suché, jakmile však ručník vracím na topení, voda z nich pomalu stéká zpátky na má dříve suchá ramena. Vrací se stejně rychle jako veškeré problémy na tomhle místě. Vrací se to všechno v nekonečném kruhu. Pomalu si oblékám své oblečení. Měla bych se cítit líp, je mi však ještě víc na nic. Všechno je na nic. Já jsem na nic. Tenhle svět je na nic. Jakmile si zastrčím poslední cíp svého trika do kraťásků, dveře se prudce otvírají. Stanu tváří v tvář napůl pobavenému a napůl rozčílenému Johnovi. Jak tyto dvě emoce dokáže tak perfektně skloubit v jeden výraz? To opravdu nechápu. „Už jsem myslel, že ses utopila," ušklíbne se. Uhnu hned pohledem. „Takovou radost bych ti neudělala," utrousím a projdu kolem něj rychle ven. Uchechtne se. „Jen aby," zařve za mnou. Snažím se to ignorovat. Jeho debilní kecy zde teď opravdu nemají své místo. Neměly nikdy. Ale jemu se dá jen stěží něco vysvětlit. „Dáš si čaj?" Ozve se, jakmile vstupuji do kuchyně. Zvednu pohled. Andrew zrovna zalévá svou bylinkovou směs horkou vodou. „Asi jo," zašeptám a dojdu za ním. Pomalu otvírám skříňku a snažím se rozhodnout, jakou příchuť si mám vybrat. „Ten kokosový je dobrý," poradí mi, když vidí, jak zoufale tam stojím. Mírně se pozastavím nad tím, že vůbec vlastním něco takového, jako je kokosový čaj. Ani jsem netušila, že to existuje, co to dělá u mě ve skříňce v úkrytu? Pomalu přikývnu, beru tedy kokosový. Pomalu mu jej podávám. „Sebastian spí?" Zeptám se opatrně. Opřu se zadkem o kuchyňskou linku. Andrew se na mě krátce podívá, dál se však věnuje přípravě mého čaje. „Ne...je s Rosie u Cory." Odpoví jen tak. Aha. Tak s Rosie u Cory. Už zase. Za poslední dva dny jsme spolu nemluvili ani jednou. Vyhýbá se mi. Přehodil si směny s Andrewem, už se mnou nic neprojednává. Už se mě na nic neptá, nic se mnou neřeší. Zahlédnu ho pouze když spí. Kolikrát ho mám chuť vzbudit a vysvětlit mu, že mezi mnou a Johnem opravdu nic není. Copak to není očividné? Copak nejde vidět, jak se změnil, jaký idiot to je? Možná ho jen konečně vidím v jeho pravém světle. Možná takový byl vždycky a to mě děsí nejvíc. „Mluvil s tebou?" Zeptám se nadějeplně. „Mluví se mnou pořád," odpoví Andrew nechápavě. Založím si pomalu ruce na prsou. „Ale...jestli s tebou mluvil...o mně," vykoktám nějak. Andrew povytáhne obočí a pomalu se na mě otočí. Podívá se mi do očí. „Ne, proč by o tobě měl mluvit?" Zeptá se vážně. To je fakt. Proč by o mně měl mluvit? Protože tisíc důvodů v mé hlavě. Ale ani jeden důvod není Andrewovi znám. „Chceš si o něčem promluvit?" Zeptá se Andrew opatrně. Zavrtím hned hlavou. „Ne," vyhrknu až moc rychle. Uhýbám pohledem a přejedu si zoufale rukou po obličeji. Povzdechnu si. „Opravdu? Někdy říct věci nahlas pomáhá...dostaneš to ze sebe ven a nemusíš se tím tak trápit," snaží se pomoct. Nebo to prostě jen příliš komplikuje? „To docela pochybuju," uchechtnu se tiše a podívám se mu smutně do očí. „Zkusit to můžeš," pokrčí rameny. Zavrtím však znovu hlavou. „Plácala bych pátý přes devátý, nedávalo by ti to absolutně žádný smysl, jen bych tady zbytečně fňukala nad životem..." pokroutím sama nad sebou hlavou. V tomhle věku bych už měla být se vším srovnaná. Měla bych umět být nad věcí, měla bych se umět postarat sama o sebe, a o svou rodinu. Měla bych toho tolik. Nedělám však ani jedno z toho. Už si pomalu ani neumím udělat sama vajíčka na snídani. Už ani nevím, co ráda jím, co ráda piju, jaký je můj oblíbený koníček. Měla jsem vůbec někdy nějaký? „Zdál se mi divný sen...když jsem omdlela v té chodbě před dvěma dny," začnu najednou nesmyslně. Jednou mi však kdosi řekl, že dává smysl všechno, co dává smysl nám. A dává tedy smysl to, co říkám? Začínám se v těch smyslech a nesmyslech zase ztrácet. „Byla jsem někde...uprostřed rušné silnice. Jezdila tam auta, snažila jsem se utéct, nemohla jsem se postavit. Vždy, když jsem se doplazila k okraji silnice do bezpečí, zjevil se táta a zatáhl mě zpátky mezi ta auta. Doprostřed toho všeho ruchu, kdy jsem ve vteřině mohla přijít o život..." upřu pohled do země. Vzpomínám si na ten beznadějný pocit, který jsem u toho zažívala. Ten pocit zoufalství, kdy chcete brečet, ale strach vám to nedovolí. Srdce vám puká, jak silně buší. Plíce přestávají pobírat kyslík, strach vám zatemní mozek. Nemyslíte. Jen panikaříte. „Pak se svět zastavil a zjevila se mi máma...povídala furt nějaké blbosti, že táta je hodný a že by mi nikdy neublížil. Že mě miloval. A že se nejmenoval James." Řeknu. Teprve tentokrát se mu podívám do očí. Informaci, že máma ve snu řekla jméno Andrew, schválně vynechávám. Andrew, který stojí přede mnou, by totiž mým otcem být mohl. Je mu něco přes čtyřicet, to by znamenalo, že by mě měl zhruba ve dvaceti. Máma by byla podobně stará jako on. Všechno by to dávalo smysl. Schválně proto mu informaci nesděluji. „Bláznivej sen, co?" Pousměje se. „Co myslíš, že to znamená?" Zeptám se. „Myslíš, že to může být pravda?" „Část toho snu ano. Ale vzhledem k tomu, že jsi ho měla při vysoké horečce...mozek si dokáže vymyslet to, co chce slyšet..." pousměje se. „Jak to myslíš?" Opáčím hned. Pokrčí rameny. Opře se o linku a založí si ruce na prsou. „Že tvůj otec je pěknej hajzl, kterej tě do toho nebezpečí tahá stále zpátky, jako v tom snu na tu cestu plnou aut. A že tvůj mozek logicky hledá jakoukoliv variantu, abys s ním neměla nic společného. Je to přirozené...ale je to jen fikce, hloupej sen." „Co když ne? Co když opravdu mým otcem není?" Zeptám se nadějeplně. Nechci se této možnosti vzdávat. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, zda mým otcem opravdu je či není. Nikdy jsem to neřešila a možná jsem měla. „Vždyť mě musel mít ve čtrnácti, Andrewe...to není normální..." „Normální to není, ale tak to bylo. Tvůj děda tehdy nechal dělat testy otcovství, protože o tvé matce tvrdil, že je...že pracuje v bordelu a že tvému otci není věrná. Kdybys nebyla jeho, nejsi vůbec na světě," pohřbí mou veškerou iluzi. Možná má přeci jen pravdu. Zřejmě už blouzním. Ztrácím veškerý rozum. Povzdechnu si. „Promiň, je to hovadina, já vím..." šeptnu a schovám tvář do dlaní. Je mezi námi ticho. Tím to jen potvrdil. Věřím hloupostem. „Hej, hlavu vzhůru," chytne mé ruce a dá mi je pomalu dolů. Zvedne mi bradu. „Znám tě už hodně dlouho. A za těch několik let vím, že není nic, s čím by ses nedokázala poprat. Jsi silná jako nikdo," podívá se mi do učí a povzbudivě se usměje. Stejně by bylo lepší, kdyby byl můj táta on, pomyslím si. Vždycky takový můj táta byl, celou dobu, co ho znám. Vozil mě, staral se o mně, podstrojoval mi. Ale nikdy neměl blbé připomínky, ať už mě vezl opilou, zraněnou nebo absolutně ufňukanou. Vždy to jen přijal, povzbudil mě a řešil své. Tak, jak to tátové dělají. Možná to vždycky dělal ten věkový rozdíl mezi námi. Možná to tak prostě cítil, i když to tak není. Zaslechnu kroky. Periferně zahlédnu, jak někdo vchází do místnosti. Podívám se tím směrem. Sebastian. Srdce mi poskočí. Naše pohledy se krátce střetnou. Jakmile však zahlédne, jak blízko ke mně Andrew stojí a že mě drží stále za ruku, zarazí se. Zamračí se. „Jdu jen Coře pro vodu, nebudu vás rušit," odvětí naštvaně. Rychle otvírá skříňku a vytahuje sklenici. Napustí do ní vodu. „Rušit nás? V čem prosím tě, jen si povídáme" zasměje se Andrew a začne pomalu vytahovat čaje. Sebastian mě probodne pohledem. Vydá se rychle pryč. Vyměním si s Andrewem pohled. Ten nechápavě povytáhne obočí. Povzdechnu si. Teď už mu musí být jasné všechno. „Sebastiane, počkej," zvolám za ním mírně a rychlým krokem se za ním vydám. Tak tak ho stíhám doběhnout před dětským pokojem. „Sebe, prosím," chytnu ho jemně za rameno a otočím si ho k sobě. „Nech mě to vysvětlit..." „Není co vysvětlovat," štěkne a zmizí přede mnou za dveřmi. Kdyby již děti nespaly, určitě by s nimi bouchl. Zavřu pevně oči. Vstoupit dovnitř a ztropit scénu za cenu toho, že vzbudím děti, naštvu Rosie, tím naštvu Sebastiana, ale zároveň by mě vyslechl a snad to i pochopil? Nebo to nechat být, neřešit? Pomalu otvírám oči. Ve stejnou chvíli se dveře přede mnou otevřou. Rosie je zavírá, jakmile se na mě otáčí, mírně se zarazí. „Paní Whie," vypadne z ní překvapeně. Tak mi již dlouho nikdo neřekl. „Teda...Bane, hrozně moc se omlouvám, vyklouzlo mi to, já-" „To nic," řeknu jen. Mírně se pousměje a zůstane stát na svém místě. Sebastian tam zůstal. Proč? Tady jsou děti přeci v bezpečí. „Jak je Coře?" Zeptám se. „Už je to lepší," pousměje se. „Přála by si vás vidět. I Teo,..." „Tak to jim asi budete muset vysvětlit, že jste mi zakázali za nimi jít, viď?" Usměju se mírně a otočím se na patě. Vykročím rychle pryč. Zhluboka se nadechnu. Rychle všechen ten vztek vydechnu. „Hele, co jsem našel v koupelně," dochází John do kuchyně ve stejnou chvíli, kdy tam docházím já. Rychle se na Johna podívám. Andrew taktéž. Ve stejný moment dochází také Rosie a kupodivu se přidává i Sebastian. „Co to je?" Ptá se Andrew. Stáhne se mi žaludek. John mezi prsty svírá průhledný malý pytlík plný bílého prášku. Do hajzlu. „Nevím...An, ty bereš koks?" Ušklíbne se na mě. Rychle k němu vykročím. „Dej to sem," natáhnu se po tom rychle. John to však zvedne vysoko nad hlavu, abych na to nedosáhla. „Do prdele fakt, ty bereš koks, jo?" Zasměje se mi. „Vrať mi to, Johne," snažím se pro to naštvaně vyskočit. „Až to přiznáš." Ušklíbne se. „Není to koks." „Že ne? Vypadá to tak. Ukaž," vloží se do toho Sebastian. Rosie mezitím zmizí. Sebastian se mi podívá významně do očí. Přebírá si od Johna pytlík a pomalu ho otvírá. Čuchne si k tomu. Olízne si prst a namočí ho do prášku. Prudce ho chytnu za zápěstí. „Nedělej to. Může tě to zabít." Řeknu vážně. Sebastian se mi podívá do očí. „Takže jed na krysy?" Povytáhne ironicky obočí. Nevěří mi. Budu to prostě muset říct tak, jak to je. „Euphoria." Řeknu dřív, než si stíhá prst strčit do pusy. Zarazí se. Rychle mi sáček vrazí do ruky. „Proč tady máš kurva tohle?" Vyjede najednou. Pečlivě sáček uzavřu a sevřu ho pevně v ruce. Probodnu Johna pohledem. Prohrábne si zoufale vlasy. „Sorry," zašeptá. „Sorry?! Vždycky všechno musíš jen posrat a řekneš jen sorry? Co kdybys prostě jednou držel hubu a nestaral se do cizích záležitostí? Možná by tak všem bylo líp." Vyštěknu na něj naštvaně a rychle odkráčím do pracovny. Zaslechnu za sebou kroky. „Nech mě bejt, Johne. Už jsi toho posral dost." „Nejsem John." Ozve se Sebastianův hlas od dveří. Rychle se na něj otočím. Zavře za sebou. „Vysvětíš mi to?" „Najednou chceš něco vysvětlovat?" Podivím se. Zrovna tohle bych si ráda nechala pro sebe. A zrovna do tohohle se on musí navážet. „Ano, chci. Nechceš nám třeba sdělit, proč tady máš jednu ze zabijáckých drog? Copak ses nám ji chystala všem postupně potajnu dát, abychom si prostřelili lebku a ty sis mohla spokojeně odkráčet za tatíčkem?" Vyhrkne naštvaně. Vykulím oči. „Že co prosím?" „Nebudu dělat pro masového vraha, kterej se tím baví." „Nejsem sakra žádnej masovej vrah, pro boha. Copak si opravu myslíš, že bych to byla schopná někdy použít? Vždyť jsem sama na vlastní oči viděla, co to dělá, pro boha. Lidi si před tebou vyškrábou vlastní oči a svíjí se u toho v slasti. V euforii. Copak to je něco, co chce někdo vidět?" „Tak proč tady to svinstvo máš? Jen tak pro jistotu?" „Ne. Vedla jsem tým, kterej to vyvíjel." „Ahá, tak paninka nám už zabíhá do science fiction. Můžeš se mnou už konečně pro jednou mluvit upřímně?" „Já mluvím sakra upřímně!" Zakřičím na něj vynervovaně. Celá se rozechvěju. „Co víc upřímného ode mě chceš slyšet než to, že to hnusný svinstvo mám na svědomí?" Nahrnou se mi slzy do očí. Sebastian zůstane zhrozeně stát. Snaží se pochopit, zda je to pravda. Zda tomu má věřit. Bohužel to pravda je, ale přála bych si, aby tomu nevěřil. Aby o mně měl krásné představy. Dveře se prudce otevřou. „Pojďte, rychle, to musíte vidět," vtrhne dovnitř Andrew. Taky zděšený, ale evidentně z něčeho jiného. Situace už víc vyhrocená být nemůže. Všechno se zase sere. Pěkně postupně od základů. Vyměníme si se Sebastianem naštvané pohledy a společně se pomalu odebereme zpátky do společenské místnosti. John překvapeně stojí před televizí. Do teď jsme ji měli puštěnou spíš jako kulisu. Občas jsme poslouchali, co se děje v politické sféře, zda se již může cestovat. Za pár dní Tom své snažení dobýt tento úkryt jistě vzdá a my poté musíme vynaložit veškeré úsilí na to, abychom se dostali do Švýcarska. I kdybychom se tam měli prokopat. Teď však Andrew televizi zesílí. Proč? Co se dějě tak závratného? „...ano, dle dostupných informací, které zatím policie sdělila, mohu potvrdit, že v domě našla dva zavražděné muže. Jedná se o pětapadesátiletého muže, jehož identitu zatím neznáme a o hledaného mafiána Liama Banea." Ozývá se z televizní reportáže. Cítím, jak se mi z pokožky vytratí veškerá barva. Do hajzlu. „Policie také na místě nalezla obě vražedné zbraně, kterými byli muži zabiti. Jedná se o střelnou zbraň a vojenský nůž. Na obou zbraních se nalezly pouze otisky prstů již zmíněného Liama Banea a hledané Any Suze Whie, dcery Jamese Whieho, stojícího v čele mafiánského kartelu. Dle dostupných informací se na místě také nacházela krev zmíněné Whie. Důkazy nasvědčují, že právě ona opět stojí za tímto činem. Zmíněná je také hledaná v souvislosti s kop-" Zbytek reportáže již nevnímám. Proč, když se vždycky dívám na televizi, tak to dopadne jako katastrofa? Točí se mi hlava. Je mi špatně. Mám pocit, že každou chvíli odpadnu. Cítím na sobě pohledy všech. „Co to tam kurva říkají?" Otočí se na mě John. Pomalu dojdu ke stolu a odtáhnu od něj židli. Posadím se na ni. Opřu se lokty o kolena a zabořím hlavu do dlaní. Z hluboka se nadechnu. Potřebuju tohle nějak ustát. Bože, dej mi sílu tohle překonat. „Můžeš k tomu kurva něco říct?! V televizi zabírají mrtvé tělo tvého manžela, označí tě za vraha a ty mlčíš?!" Vyjede na mě John rozčíleně. Nahrnou se mi slzy do očí. „Tak je to pravda?!" Strčí do mě John silně. Andrew ihned zareaguje a odtáhne ho ode mě pryč. Pomalu se na Johna smutně podívám. „Byla to sebeobrana, Johne..." řeknu smutně. To ho však rozčílí ještě víc. „Takže to přiznáváš?! No to si už děláš prdel...jen tak zabiješ mýho nejlepšího kamaráda, mýho životního parťáka a chodíš si kolem mě, jakoby se nic nedělo?!" Křičí na mě. Zahlédnu mu v očích slzy. „Co se tady děje?" Doběhne za námi vyplašená Rosie v pyžamu. „Ty drž hubu." Okřikne ji. Začnou mu stékat první slzy po tvářích. Ještě nikdy jsem ho brečet neviděla. „Co jsi to do háje za člověka...?" Pokroutí nade mnou hlavou. Celá se chvěju. „Je to pravda?" Zeptá se Andrew klidným hlasem Sebastiana. To mě ještě víc znervózní. „Je pravda, že to byla sebeobrana?" „Já nevím, já u toho nebyl..." řekne Sebastian popravdě. Takhle potopit mě ale nemusel. „Sebe..." řeknu ublíženě. „Vždyť jsi tam, byl, když nás Liam napadl..." vzlyknu zoufale. Copak mě nebude vůbec hájit? „Vždyť jsi to celé slyšel, byl jsi tam..." „Ale neviděl jsem to," pokrčí rameny, že mi nemá jak pomoct. Zoufale zatajím dech. „Tvého otce jsem nezabila..." řeknu jen. Pomalu přikývne. „Já vím. To jediné vím." „Musíš mi přece věřit! Všichni mi musíte věřit...! Copak si opravdu myslíte, že bych ho zabila jen tak?!" Vzlyknu zoufale. „Předala jsi ho s klidným svědomím Pottovi. Tomuhle bych se už nedivil." Odfrkne si John zoufale. Nevěřícně se na jednoho po druhém podívám. Všichni tomu bezhlavě věří. Tomu, že jsem ho chladnokrevně zavraždila. Až na Rosie, ta stále nechápe, co se tady vlastně děje. „Tohle nemá cenu," pokroutí John hlavou a vydá se směrem k východu z krytu. Rychle se postavím. „Kam to jdeš?" „Kam? Pryč. Radši se nechám zabít těmi idioty tam nahoře, než abych tady byl s tebou." Štěkne naštvaně. Rychle za ním dojdu. „To nemůžeš, Johne. Prozradíš nás, mysli na děti. Na Coru. Zabijou tě. To nejde..." „Mysli na děti? Proč na ně nemyslíš ty? Nebýt tebe tak v týhle bryndě vůbec nejsou. Nemusíš mě přemlouvat. Já tady s tebou zůstat nehodlám." „Má pravdu, Weine. Jít teď ven je sebevražda." Řekne Sebastian. Díky. Aspoň teď jsi mi pomohl. John si nás pomalu změří pohledem. Zastaví se znechuceným pohledem na mě. „Fajn." Štěkně otráveně po delší odmlce a podívá se mi do očí. „Buď do půlnoci odejde Ana, sama, nebo ráno beru Coru a už nás ani jednoho, nikdo z vás, v životě neuvidíte." Dívá se mi celou dobu přísně do očí. Po těchto slovech se otočí na patě a odkráčí. Buď já nebo Cora.
Volba je celkem jasná.