WHIE 2

3

Ana Suze

Sčešu si vlasy do culíku a naposledy se na sebe v zrcadle podívám. Být krásně upravená je příjemná změna. Sama sobě se začínám zase líbit. Jizvy od popálenin na tváři jsou již jen drobounké a já mám obrovskou radost, jakým směrem se to posunulo. Nad rozplýváním se nad sama sebou však dneska nemám čas. Rychlým krokem vycházím, téměř vybíhám, z ložnice a seběhnu schody dolů. Ihned popadnu klíče od mého nového auta. Jela jsem s ním zatím jen párkrát, stále jsem z něho však unešená. Vydám se rychle do obýváku, doufajíc, že najdu Liama. Cestou narážím do Matea. Leknu se mírně. „Jéžiš, promiň," podívám se mu do očí. „V pohodě? Někam se chystáš?" Povytáhne obočí. Ihned přikývnu. „A ty pojedeš se mnou," projdu kolem něj do obýváku. „Cože?" Slyším za sebou, prozatím to však ignoruji. „Li?" Zakřičím mírně. Kolem noh mi radostně proběhne Teo. „Teo, neviděl jsi..." než však stíhám doříct větu, je již dávno pryč. „Jsem v pracovně!" Ozve se vzdálený Liamův křik. Díky bohu, že se ozval. Tento barák je jak zlý sen pro toho, kdo potřebuje něco najít rychle. Okamžitě se vydávám za Liamem do pracovny. Ihned vstoupím.
„Co ses tak vyfintěla? Čekáš snad milence?" Ušklíbne se. Ihned protočím očima. Na tyhle vtípky teď nemám náladu. „Jedu za Lautence...beru si sebou Matea, jo?"
„Jen aby...já se ho pak zeptám, kde jsi byla," mrkne na mě šibalsky a přitáhne si mě k sobě. Posadí si mě na klín.
„Zlato...já spěchám..." obejmu ho jednou rukou kolem krku. Zazubí se na mě. „Jedeš stíhačkou, budeš tam coby dup," kývne ke klíčům od mého lamborghini. „Kdy se vrátíš?"
„Když mě nebudeš zlobit, tak dneska," mrknu na něj. Zatváří se naštvaně.
„Já tě jako zlobím jo? A čím jako?"
„Blbýma kecama."
„Ty já nemám, takže smůla..."
Mírně se zasměju a postavím se. „Už sis sehnala svého svědka?" Zatváří se triumfálně.
„Jako na svatbu...? Ještě ne...Ty už ses Johna ptal?"
„Jak víš, že zrovna Johna?"
„A koho jiného, prosím tě..." pokroutím nad ním hlavou.
„Říkal, že půjde, a rád..."
„Tak jo, hned jak se vrátím, tak si s ním promluvím a určím mu pravidla," ušklíbnu se na Liama.
„Jaká pravidla?" Zděsí se mírně.
„No tak...žádná rozlučka se svobodou, žádné sprosťárny na svatbě, protože tam budou děti, žá-"
„Jak jako žádná rozlučka se svobodou? Tu má každej, Suze," zamračí se.
„Počkej, to myslíš vážně? Ty bys ji jako fakt chtěl?"
„No jasně, že jo."
„Je ti jasný, že ti tam John dotáhne striptérky a kurvy..."
„No a?"
„No a...?!" Zvýším mírně hlas.
„O tom rozlučka přece je."
„To bys mi jako fakt udělal?"
„Co ti na tom vadí?"
„Co mi na tom vadí? Všechno...! Proč by ses měl dívat na cizí nahé ženské, proč by tam měly být kurvy, které tě budou chtít svést? To mi vadí."
„Ty mi nevěříš?"
„Věřím, ale tohle se mi nelíbí, Liame..."
„Promluvíme si o tom potom..." uzavře konverzaci a otočí se zpátky k monitoru.
„Fajn." Odseknu mírně a rychlým krokem odcházím z místnosti.
„Jdeme." Přikážu Mateovi mírně. „A kam?" Nechápe stále.
„Jedeme najít Lautence..." sejdu do podzemní garáže. Mateo je mi v patách.
„Koho?"
„Mou kamarádku, Amandinu přítelkyni..."
„Aha...a...proč?"
„Kvůli svatbě." Pronesu prostě a hledám pohledem své auto. Po chvíli ho zahlédnu a mírně se usměju. Odemknu ho a otevřu si dveře. Mateo obdivuhodně zapíská. „Páni...to je krasavec...tím mě fakt svezeš?" Zazubí se.
„Tak sedej, šup," kývnu na sedadlo spolujezdce.
„A nemůžu řídit?"
„Ne...!" Zamračím se a sednu do auta. Zavřu za sebou dveře a čekám, až Mateo nastoupí.
„Umíš to vůbec řídit?" Uchechtne se. Probodnu ho mírně pohledem. Nastartuju a vyjedu klidně z garáže. U brány zastavím, jak čekám, až se mi brána na povel ochranky otevře. „Abys nebyl překvapenej..."
„Kdy sis v téhle době vůbec stihla vyřídit řidičák?" Zeptá se se zájmem.
„Nestihla..."
„Počkej cože?" Podívá se na mě vážně. Ze široka se usměju a šlápnu na plyn. Auto rychle vystřelí po příjezdové cestě pryč. Mateo se zděšeně zaryje do sedačky. Zasměju se tomu a pustím hudbu. „Copak nemáš rád rychlá auta?" Zasměju se a podívám se na něj krátce.
„Prosím tě sleduj tu cestu!" Vykřikne vyděšeně španělsky. Pokroutím nad ním hlavou pobaveně. „Nemám rád rychlá auta, která řídí lidi bez řidičáku," pronese znovu zděšeně.
Mírně zpomalím. „Tak fajn...kvůli tobě pojedu pomaleji..." zasměju se. Mluvit s Mateem španělsky je po tak dlouhé době osvěžující. Povzbuzující. „Neříkej, že ty máš řidičák legálně," zasměju se.
„No jasně...v Mexiku to přece ani jinak nejde," pronese ironicky. Uvolní se mírně a prohrábne si vlasy. Uchechtnu se nad tím.
„Vy jste se...s Liamem pohádali?" Zeptá se mě po chvíli. Stisknu pevněji volant. Z hluboka se nadechnu, snažím se to však na sobě nedat znát. „Ne..." řeknu po chvíli.
„Máš pravdu, nic mi do toho není," řekne rázem a podívá se ven z okna.
„Proč to říkáš?" Zamračím se mírně a podívám se na něj krátce.
„Tak...proč bys to se mnou měla probírat?"
„Protože jsme kamarádi?"
„Pracuju pro vás."
„No a...? Achjo, Mate...já si lepšího kamaráda neumím ani představit..." podívám se na něj.
„Sleduj tu cestu, prosím tě..." ukáže na ni hned.
„No jo..." povzdechnu si.
„Tak co ten Liam...?"
„Nepohádali jsme se...jen mě prostě nasral." Zatnu naštvaně zuby.
„Proč?"
„A řekneš mi na to svůj názor, prosím? Ty jsi chlap..."
„Jasně..."
„Chtěl by rozlučku se svobodou...se vším všudy...takže nahý ženský, kurvy a podobně...." povzdechnu si.
„A tobě to vadí...viď?"
„Samozřejmě, že mi to vadí...je to divný?"
„Ne, vůbec ne...chápu tě..."
„Teď nevím, jestli za to mám být ráda nebo ne..."
„Za co?"
„Že mám právo být naštvaná..."
„Vy ženský si vždycky najdete důvod, proč být naštvané..."
„Že co...?" Svraštím naštvaně obočí.
„Vidíš?" Zasměje se. Mně to však směšné nepřijde. Uráží mě to.
„No tak...byl to vtip..." pokusí se znovu zasmát. Pomalu na to přikývnu. Nic víc, nic míň.
„Kam přesně vlastně jedeme?"
„Do klubu Casa Rica..."
„Není to riskantní?"
„Proto mám s sebou tebe..." mrknu na něj a zazubím se. Pokroutím však po chvíli hlavou. „Je to v pohodě...teď mají zavřeno, takže by to nemělo být tak hrozný..."
„Dobře...budu ti věřit..." podívá se znovu z okna ven.
„Ty, Mate..." začnu pomalu a z hluboka se nadechnu.
„Hmm?" Odpoví jen. Nevěnuje mi jediný pohled.
„Víš, já...chtěla bych tě poprosit...vlastně bych byla hrozně moc ráda, kdyby...kdyby jsi mi šel za svědka..." vysoukám ze sebe nakonec.
„J-já?" Vyhrkne překvapením.
„Jo, ty...nedokážu si lepšího svědka ani představit..." usměju se nervózně. Věřila jsem, že z toho Mateo bude nadšený, že ihned kývne, bude souhlasit. On však mírně zaváhá. Krátce se na něj podívám. Vidím, že v sobě vede vnitřní boj. S čím? Copak mě už nebere za kamarádku? Udělala jsem něco špatně?
„Děje se něco...?" Zeptám se opatrně po dlouhém tichu. Následuje ticho další. Stehna se mi začnou chvět nervozitou.
„Mate, co se děje...?"
„Nic, promiň, já jen...nevím, jestli jsem na to ten pravý..." vykoktá po chvíli. Evidentně je víc zaskočený než potěšený.
„Samozřejmě, že jsi na to ten pravý, Mate...jsi můj nejlepší kamarád! Kdo jiný by mi měl svědčit?"
„Kamarád..." zopakuje tiše a podívá se z okýnka ven. Ihned svraštím obočí a podívám se na něj. „Mate, co se děje?" Zeptám se nechápavě. Pomalu se nadechuje a otáčí se znovu na mě. Tvář se mu však zbarví do běla zděšením. „Suze, pozor!" Vykřikne a ukáže před sebe. Ihned se zadívám zpátky na vozovku a zahlédnu ležícího muže uprostřed. Prudce zabrzdím. Brzdná dráha je dlouhá, hodně dlouhá. Ale do muže naštěstí nenarážíme. Zůstaneme stát necelých pět metrů od něj. Teda přibližně. Odhad jsem nikdy neměla dobrý. Slyším, jak zrychleně nahlas dýchám, snažím se proto dech i tep zklidnit. Pomalu se z hluboka nadechnu, tak jak mě to učil doktor, když dostanu záchvat. Pomalu vydechnu. Prohrábnu si vlasy a mírně se za ně potahám. Muž před námi se nehýbe. Je celý od krve a na pažích má několik řezných ran. Vypadají však jen povrchově. Ihned z auta vystupuji. „Suze!" Sykne Mateo tiše naštvaně. Ihned vystupuje za mnou a gesty mi přikáže, ať zůstanu stát, ať se nehýbu. Podívám se mu do očí. Chtě nechtě mé silně bušící srdce naplňuje mozek strachem, panikou. Už je to dlouho, co jsem se naposledy ocitla v situaci, kdy bych měla pociťovat strach. Tehdy mi v žilách koloval adrenalin, nebála jsem se riskovat, nebála jsem se konat. Teď jsem matka dvou dětí. Mám Liama, rodinu. Budu se vdávat. Ano, i to je pro mě důležitý bod, který v mém životě nechci propásnout. A teď, po třech letech uklízení dětských hraček, utírání zadků, výměny plenek a nekonečného uklidňování bojů mezi Corou a Teem - jsem slabá nicka. Vím, že mám u pasu zbraň, kterou mohu kdykoliv použít. Vím, že mám dobrou mušku, která je mou tajnou výhodou. Ale zbraně se již dotknout nedokážu. Mám z toho strach. Kdykoliv, kdy si ji schovávám do pouzdra, myslím jen na to, jak jsem chvějící se rukou zmáčkla tehdy spoušť. Kulka vyletěla dřív, než jsem své rozhodnutí stihla vzít zpátky. Do dnes vidím tu díru uprostřed čela, dodnes cítím tu jeho teplou krev stékající po mém obličeji. Kdykoliv zavřu oči, vidím ty jeho - plné strachu, zděšení, smutku a tam někde v dáli, tam, kde to vidím jenom já a ostatní tam nedohlédnou - tam se ukrývala ta jeho láska ke mně. Ta má láska k němu. Ta touha, to pouto, které jsem přetrhla.
Mateo udělá pomalý krok k muži před námi. Ihned vytahuje zbraň a namíří s ní na něj. Měla bych po ní také sáhnout. Ale ne. Budu tady radši nečinně stát, vždyť se nic přece nestane. Mateo k muži pomalu dochází. Mírně do něj kopne. Muž se ani nehne. Můj knedlík v krku však sílí. Mate se k muži shýbá a snaží se mu nahmatat tep. Ve stejnou chvíli se muž ohání a zaútočí na Matea nožem. Leknu se a ihned o několik kroků ustoupím. Mateo obdrží řeznou ránu na předloktí, další se úspěšně vyhýbá. Muži se však podaří Matea odzbrojit. Zahlédnů Mateův prosebný pohled. Potřebuje pomoct. Sám to nezvládne. Ihned sedám do auta a rozechvěle zařadím zpátečku. Naposledy se na Matea podívám. Kdyby to v boji stíhal, určitě by se na mě nechápavě podíval a vynadal mi, co to sakra dělám. Začnu od těch dvou couvat rychle pryč. Cítím, jak se celá chvěju. Cítím, jak mi srdce buší až někde v krku. Najednou prudce zastavím, zařadím zpátky jedničku a ihned se rychle rozjíždím dopředu. Tohle musí vyjít. Jestli tohle nevyjde, tak budu mít Mateův život na svědomí. Rychle se k dvojici blížím a mně začíná docházet, jak mizernej plán to byl. Nemám prostor na chybu. A že je tady ten prostor na chybu kurevsky velkej. Zatajuji dech a zasoustředím se. Těsně před nárazem zavírám krátce oči. Slyším, jak se tělo kutálí přes střechu auta dozadu. Ihned prudce zabrzdím. Tentokrát mám brzdnou dráhu kratší. Ihned vystupuji z auta a běžím za bezvládným tělem, které jsem srazila. Ozve se výstřel. Prudce se zarazím a snažím se zjistit, odkud vycházel a zda mě trefil. Ne. Netrefil. Ale bezvládné tělo na zemi má z mozku omalovánku. To Mateo můj náraz autem radši potvrdil. Ihned odvrátím zrak a otočím se k tělu zády. Z hluboka se nadechnu. Opřu se rukama o kolena a snažím se to všechno rozdýchat. Po tváři mi začnou stékat slzy - slzy zklamání.
„Co to kurva mělo být?" Zakřičí Mateo naštvaně španělsky. Vím, že když přešel do svého rodného jazyka, tak je sakra nasranej. Pomalu se narovnám a snažím se rozechvělýma rukama setřít si slzy. „Ty bys mě tady jako nechala zemřít?" Otočí si mě prudce k sobě. „Proč jsi ho sakra nezastřelila?" Vyjede znovu.
„J-já nemohla, jasný?!" Začnou mi znovu stékat slzy po tvářích. Odstrčím Mateovu ruku z mého ramena.
„Jak nemohla?! Jak kurva nemohla?! Prostě vezmu zbraň, zamířím a střelím!"
„Tohle nepochopíš, Mate..." zavrtím hlavou a vydám se s pláčem k autu.
„Kam to sakra jdeš?" Vyštěkne znovu. Prudce se na něj otočím. Otáčím se však ve stejnou chvíli, kdy se ozve další výstřel. Mateovi vypadne zbraň z ruky. Bílá košile se mu začne zbarvovat do temně rudé barvy. Celá hruď se mu během mžiku pokryje krví. Slzy jakoby najednou přestaly téct. Čas přestal existovat. Srdce mi přestalo bít, Slunce přestalo svítit, Mateo přestal být. Jeho prázdná schránka se bezvládně sveze k zemi. „Mate!" Vykřiknu nešťastně a ihned se k němu rychle rozběhnu. Každý můj krok se mi zdá natolik vzdálený, tak moc nepravdivý, cizí. Rychle padám na kolena a silně stlačím Mateovu ránu. Sundávám si ihned triko a přitisknu mu ho silně na místo, kde krvácí. Ihned mačkám nouzové tlačítko na jeho náramku. „No tak, Mate, probuď se..." zavzlykám zoufale a snažím se ho několikrát probudit. Marně. Políbím ho jemně na čelo. „Mate...!" Rozbrečím se nanovo a tričko na ránu přitisknu silněji. Ale ne tak silně, jako mě cizí ruce popadají kolem pasu a táhnou mě od Matea pryč. Na ústech cítím cizí ruku, jak mi k nim silně přikládá kus látky. Můj instinkt ví, že nesmím dýchat, že jinak upadnu do bezvědomí. Svůj instinkt jsem však před třemi lety pohřbila v Mexiku. Snažím se křičet, snažím se bránit, útočníka od sebe odstrčit. Dýchám rychleji, než bych si přála. Propadám panice. Než mě však stíhá panika pohltit úplně, cítím, jak své tělo postupně přestávám ovládat. Začínám vidět rozmazaně. Ruce se mi svezou bezvládně podél těla. Musím zachránit Matea, nemůžu teď omdlít. Musím mu pomoct, musím něco udělat, musím se tam vrátit a ošetřit ho. Je tolik věcí, které teď musím. A jen jedna, kterou nesmím a přesně tu udělám. Ztratím vědomí.