WHIE 2

10

Ana Suze

Kapky vody mi padají vstříc. Pomalu si nachází cestičky po mém těle a stékají po mé nahé kůži k zemi. Některé mi dopadají do vlasů, odtud si hledají cestičku po zádech, přes můj zadek, stehna, lýtka, kotníky, až se přidávají k ostatním a společně odtékají do neznáma. Snažím se představit si, že každá kapička, která se mé nahé kůže dotkne, a poté stéká pryč, s sebou odnáší alespoň část nějakého mého problému. Zavírám oči. Jedna z kapek s sebou odnáší bolest, kterou zažívám. Další dvě kapičky s sebou odnáší prázdnotu, která mě naplňuje. Představuji si, jak spolu s vodou odplouvá i negativní energie, která se mě drží. Cítím, jak ta smůla, to věčně nekončící zlo, které se mi lepí na paty, prostě mizí. Hledá si někoho nového, na koho se přilepit. A já to již nebudu. Jsem pevně přesvědčena o tom, že jsem novou verzí sebe sama. Již to bude jen lepší, uklidňuji se. Musím zůstat silná pro Tea. Co teď chudák asi dělá? Zřejmě se Rosie choulí v náruči a ptá se po nás. Kde je maminka? Kde je tatínek? Kdy se vrátí? Ještě nikdy nebyl bez nás tak dlouho sám. Nikdy jsem ho neopustila. Nikdy jsem na něj nepřestala myslet, nepřestala se o něj bát. Ten svíravý pocit, kdy se bojíte o vlastní dítě tak, že byste klidně pozabíjeli zbytek světové populace jen proto, aby vaše dítě bylo v pořádku, zdravé a v bezpečí - to byl ten pocit, kterého jsem se bála. Ten důvod, proč jsem tvrdila, že nechci dítě. Nechtěla jsem ho přivádět do tohoto světa. Byla to chyba. Byl to nečekaný omyl. Ale to se přeci o Teovi říct nedá. Teo je ztělesnění lásky, štěstí a naděje. Z Tea jednou vyroste zdatný kluk, který dá všem tady na prdel. Budu mu vyprávět, jak statečný Liam byl. Budu mi vyprávět o něm pohádky, povídky a až bude starší - i skutečné události. Teo si přeci zaslouží znát svého vlastního tátu. Alespoň z vyprávění. Já mámu znala jen ze svých posledních vzpomínek. Nikdo mi o ní nevyprávěl - ne tím hezkým způsobem. Když se tak zamýšlím, Teo je přibližně stejně tak starý, jako byla já tehdy, když jsem přišla o mámu. Proklínám se. Nenávidím se za to, že jsem mu nedokázala zajisti úplnou rodinu. Proklínám se za to, že jsem nedokázala Liama zachránit. Dovedla jsem do domu zrádce. A ten ho později také zřejmě zabil.
Pomalu otvírám oči. Nechtěla jsem snad, ať zlé myšlenky s negativní energií odplují pryč? A já si je tady klidně nadále podstrkuji. Házím si klacky pod nohy, o které zakopávám. Tohle je zbytečný, pomyslím si. Nefunguje to. Ihned vypínám vodu ve sprše a vyždímám si vlasy. Pomalu se natahuji pro ručník a osuším se. Je krásně měkký, voňavý a heboučký. Co by také nebyl. Na tomhle si James potrpí. Ručník má být na maximálně jedno použití, dle jeho slov. I tak si však ručník schovávám a nechávám ho vysušit, abych ho mohla používat celý týden. Obléknu si spodní prádlo a přehodím přes sebe župan. Pomalu si ho v pase zavážu a podívám se na sebe do zrcadla. Pleť mám poznamenanou známkami únavy a stresu. Trochu se začínají propadat tváře a vylézat lícní kosti. Vnitřně se nad tím zaraduju. Od porodu jsem takhle hubená ještě nebyla. Nevypadám nejlépe, ale k zahození také nejsem - konečně. Jizvy na tvářích, krku, rameni a rukách mě však budou zdobit až po zbytek mého života. Zapřemýšlím, jak asi budu vypadat v osmdesáti? Jak vypadají vrásky na zjizvené pokožce? Doufám, že se tam vrásky netvoří vůbec. Mírně se nad svým vlastním absurdním přáním pousměju. Být mladá až na věky. Vážně mám takové přání ještě před svými dvacátými pátými narozeninami? Přišlo to celkem brzo. Pokroutím nad sebou mírně hlavou a vycházím z koupelny. Prohrábnu si mokré vlasy a automaticky zamířím k šatně.
„Škoda, už jsem si myslel, že ses třeba utopila..." pronese Daniel zklamaně. Mírně si povzdechnu. Zase on? Je mi příjemnější Dean - ten druhý, který mě hlídává. Když už nic, tak aspoň nemá rýpavé poznámky. Možná že i ty jsou to jediné, co mě v těchto dobách baví. „To bych ti přece nemohla udělat, bylo by ti beze mě smutno..." pronesu klidným hlasem a vejdu do šatny. Automaticky se natáhnu pro první triko na spaní, které mi přijde pod ruku. Kdy jsem přestala řešit, co mám na sobě? Zřejmě to přišlo s dětmi, pomyslím si.
„Otravná jsi dost...ale dívá se na tebe krásně," ozve se od dveří. Prudce se otáčím. K nahé hrudi si tisknu černé triko s potiskem Star Wars. May The Force Be With You. Jak příhodný slogan v mé situaci.
„Nevidíš, že se převlíkám?" Vyštěknu hned.
„Vidím." Založí si ruce na prsou a opře se o rám dveří. Rozhodně se odcházet nechystá. Otáčím se proto znovu zády a rychle si obléknu triko. Je mi to už jedno. Nemám co skrývat. Natáhnu se na poličku pro kraťasy. Normálně spávám jen v triku a v kalhotkách. A to byla zřejmě ta chyba, kterou jsem udělala. Ucítím jeho ruce na mých bokách. Mírně se zarazím. Přitáhne si mě jemně zadkem na svůj rozkrok. „No tak...co se jen trochu pobavit?" Zašeptá mi do ucha a odhrne mi pár pramínků mokrých vlasů z tváře. „Já tady trpím, ty taky...můžeme si to společně trošku zpříjemnit, co ty na to?" Políbí mě jemně na krku. Chci se ihned odtáhnout, jeho stisk na mých bocích však zesílí. „Hoggsne!" Ozve se od dveří, zaslechnu rychlé kroky. V následujících vteřinách ode mě někdo Daniela odtáhne - ten dostává pěstí do obličeje. Ihned se prudce otáčím. Hledím tváří v tvář rozzuřenému Mateovi. „Dovolil jsem ti snad dotýkat se jí, co?!" Praští Daniela obuškem do zad. Ten hlasitě zaskuhrá. „Mate..." chytnu ho jemně za ruku, ve které drží obušek. Prudce se na mě otočí. Očekávám ránu obuškem i já. Nepřijde však. Ani nevím, proč se zastávám někoho, kdo se mě chystal zřejmě znásilnit. Asi mi už opravdu přeskočilo. Pomalu pouštím Mateovu ruku a mírně od něj odstoupím.
„Zbytek směny za tebe přebírám já. Potom si to s tebou vyřídím."
„Hmmpf." Odfrkne Daniel, který se právě zvedá ze země.
„Teď vypadni," rozkáže mu Mateo. Jakmile uvidím Daniela odcházet, mírně si povzdechnu.
„V pořádku?" Zeptá se mě Mate ustaraně. Pomalu se mu podívám do očí a přikývnu.
„Celá se chvěješ..." dotkne se mě jemně na ruce. Ihned od jeho doteku ucuknu a založím si pevně ruce na prsou. Snažím se chvění ovládnout. „Je mi fajn." Pronesu přesvědčeně. Oba však víme, že si to jen nalhávám. Ihned uhýbám před Mateem pohledem, beru ze země mé spadené kraťasy a odkráčím rychle do ložnice, kde si kraťasy ihned obléknu. Začnu si rozčesávat vlasy. „Suze..." začne Mateo opatrně, jakmile se vrátí do ložnice.
„Proč jsi přišel?" Zeptám se, aniž bych se na něj podívala.
„Chtěl jsem tě vidět..."
„Chtěl jsi mě vidět? Aha? A dát mi zase pár facek?" Tentokrát na něj krátce pohlédnu. Odnesu naštvaně hřeben zpátky do koupelny a zhasnu klasické světlo. Nechám svítit jen LED osvětlení u stropu místnosti. Vydám se ihned k posteli. Mateo mě však chytá jemně za boky a otáčí si mě k sobě. Pohlédne mi do očí. „Teď nejsme pod kamerami, ani nás nikdo neslyší," zašeptá tiše. Jeho stisk na mých bocích mírně povolí, nechává však ruce na svém místě.
„To ti mám věřit?" Zeptám se mírně.
„Věřit mi to nemusíš, hlavní je, že se nemusím chovat jak kretén...a že ti nemusím ubližovat," zašeptá nazpátek. Srdce se mi mírně rozbuší. Sklopím hlavu. „Pojď sem," přitáhne si mě ihned na svou hruď. Nejdříve se zdráhám. Jakmile však první slza opustí své útočiště a začne sbíhat po mé tváři - do hrudě se mu schoulím. Tiše se rozbrečím. A to jsem si ve sprše slibovala, že už budu jen a jen silná. „Stejně ti nevěřím," vzlyknu a odtáhnu se od něj. Zavrtím hlavou a setřu si rychle neposlušné slzy. „Už nikdy ti věřit nebudu," zavrtím znovu hlavou a vydám se k posteli. Ihned si do ní lehnu, přikryji se peřinou a schoulím se do klubíčka beznaděje. Zavřu pevně oči. Zaslechnu, jak si smutně povzdechne. „Mám zhasnout?" Zeptá se smutně. Pomalu přikývnu. I přes víčka vnímám, jak se světlo z pokoje vytratí. „Budu tady, celou noc...kdybys cokoliv potřebovala-"
„Nebudu tě potřebovat." Zastavím ho šeptem. Obejmu smutně roh peřiny. Představuji si, že objímám Tea. Spokojeně mi spinká v náruči. A já usínám vedle něj. V jeho postýlce. V našem domě. Od dveří se na nás usmívá Liam. A vše je tak, jak by mělo být.