Jsem šťastná ale trpím (Fred Weasley)

13.- Pilulky

„Neboj! Naučíš se svou moc ovládat, do té doby zkus být pozitivně nalaďená. Zkus být optimistka."

Uchlácholil mě Kevin. To se mu lehce řekne. Zůstat pozitivní. Nejsem optimistka! Mám sice ze všeho trochu.
To jo, ale já nejsem optimistka!

„Nejsem optimistka Keve.
Optimista- Vidí sklenici do půlky plnou.
Pesimista- Vidí sklenici do půlky prázdnou.
Realista- Vidí sklenici s vodou. A já jsem realistka. Vidím sklenici s vodou, kterou když budu mít žízeň vypiju!."

Kevin na mě pobaveně koukal. Snažil se zadržet smích, to šlo vidět. Samozřejmě to nezvládl, a začal se smát. Nechávala jsem na své tváři panovat vážný výraz, ale při pohledu na něj jsem to nevydržela, a začla jsem se taky smát.

Po chvilce jsme se uklidnili.

„Jseš pořád malá."

Pronese Kevin vážně. Přeměří si mě pohledem, a já jen čekám co se stane. Výbuch smíchu. To přesně následovalo. Nemohla jsem se uklidnit.

„Nejsem malá!" šťouchnu do něj loktem. „A je něco co bych měla vědět o tomhle světě? Něco velkého?" zeptám se se zájmem.

 Vážně mě to zajímalo. Vyrůstám v mudlovském světě, akorát s tím rozdílem že dostávám kouzelnicé sladkosti, a jsem trochu obeznámena o některých věcech z tohohle světa.

„No víš... Harry je jediný kdo přežil..." Kevin zarazil pohled do země jako mrkev. Odkopl kamínek který byl na cestě, měl celkem vážný pohled.

„Kdo je Harry? Co přežil? Můžeš být prosím přesnější?"

Chci vysvětlení! Tohle je informace, asi jako že ryba umí plavat.

„Fajn, kdysi žil jeden moc zlý čaroděj. Jeho jméno se neříká. Byly to zlé časy.
Rodiče od Harryho, Lily a James Potterovi, byly zavražděni právě pánem zla. Harry měl zemřít  ale přežil. Jeho matka se pro něj obětovala. Stačí ti to takhle stručně?"

Byla jsem celkem zaražená. Jenom jsem přikývla. „Merci." (Děkuju) To bylo jediné co jsem ze sebe dostala.

„Ještě k tvým společníkům, co jsou Fred a George zač?." usmál se.

„Chtěli by tě poznat. Jsou to vtipálkové. Dělají nejrůznější vtípky a lumpárny. Ale jsou to moc fajn kluci. Vždycky rádi pomůžou a rozveselí tě i když máš chuť zalézt do kouta." řekl, a já vytřeštila oči. Oni mě chtějí poznat? No kruciš. To zas dopadne.

„Nediv se. Mají tě za nadějnou kámošku, která jim bude pomáhat s vtípkama. Tedy myslí si to, když to řekl moudrý klobouk." začal se smát. Opět jsem do něj strčila loktem. „Ehm tak- jooo." řekla jsem nejistě. „A co vůbec dělají za "vtípky"?" zeptala jsem se. Myslím že budou v cajku. Vyzařuje z nich pozitivní energie, a mírumilovnost.

„Nooo, vtípky dělaj hlavně na učitele a spolužáky. Neřeknu ti co přesně... Vždy je to novinka. Ale zeptej se jich. Určitě ti to nastíní." usmál se.

„Vyrábějí si i vlastní šprímařské předměty?" zeptala jsem se s malou, nevinou, trochu škodolibou  myšlenkou v hlavě.

„Jo myslím že jo." když to řekl, tak jsem se neubránila, a začla se smát. „To si budem rozumět. Myslím že je mám ráda už teď." prohodila jsem, a smála se dál. „Neříkej že taky vyrábíš podobné věci." předstíral zděšení Kevin, a zasmál se u toho. „Ehm. Neeeeeee! Vůbec neeeee." řekla jsem s nadsázkou. „No takže jo. Super." řekl trochu ironicky Kev. Ale myslel to v dobrém. Vzpoměla jsem si, že víly jako jsem já, dokážou schovávat věci.

Tím myslím že se jich dotknou nebo je drží, pak použijí magii beze slov, a daná věc zmizí.
Až ji budou potřebovat tak ji přivolají zpátky. To jsem ovládala, takže jsem dala ruku mírně před sebe, a pomocí myšlenky jsem přivolala malinkou krabičku. Podala jsem ji Kevinovi. „Dej jim tohle." Kevin nadzvedl obočí. „Co je to?" zeptal se, a krabičku vzal do ruky.

„Jsou to "pilulky" (*naznačila jsem rukama uvozovky*) na měnění hlasu.
Stačí jedna, a budeš mluvit jako křeček, nebo nachlazená gorila." když jsem to dořekla, nevinně jsem se pousmála. „Je to otestované. Nemusí se bát vedlejších účinků. Až na trest od učitele nebo pomstu od jiné osoby. To už já neovlivním. Účinek vyprchá asi po půl hodině." Usmála jsem se. Kevin strčil krabičku s dvěmi "pilulkami" do kapsy. „Tak jooo. Budu si na tebe dávat pozor ségra." Zasmáli jsme se. „To ti radím!"

Povídali jsme si ještě asi hodinu. Přišla řeč i na Famfrpál.

                                  ***

Rozhodli jsme se jít už zpět. Brácha mě doprovodil do hradu. „Víš jak se dostat na kolej?" zeptal se. „Oui." řekla jsem. rozloučili jsme se, objali se, a šli každý svou cestou.Vyšla jsem ty příšerný schody. U dveří byl jeden kluk. Podíval se na mě, a usmál se.

„Ahoj." pozdravil mě.

A jo! Došlo mi. To je ten který byl zařazen do Havraspáru jako poslední. Jeho modré oči zaří snad na kilometr daleko! A jeho černé kudrnaté vlasy, mu padají do očí.

„Ahoj." řekla jsem, a usmála se. „Nemůžu se dostat na kolej. Nevím odpověď na otázku." sdělil trochu zoufale, a pokrčil rameny.

„Jak zní otázka?" zeptala jsem se, a klepadlo začalo mluvit.

„Dává to radost i štěstí, ale taky smutek a slzy.
Pojí se k tomu vzpomínky dobré i zlé.
Máme oblíbené i nesnášené.
Je všude kolem nás.
Je i v tichu.
Co je to?"

Když klepadlo domluvilo, zamyslela jsem se.

„Je víc možností co to může být."
Prohodím tiše. Zamyslela jsem se. „Vzpomínky a čas jsem už zkoušel." řekl zoufale kluk vedle mě. „No jasně! Je to hudba!" řekla jsem ve vteřině, a luskla si prsty. Klepadlo nás pustilo dovnitř. „Že mě to nenapadlo." prohodil kluk.

„Někdy nemusíš myslet do hloubky,
jsou případy kdy je odpověď na povrchu."řekla jsem, a usmála se.

„Máš pravdu. Jo, ještě jsem se nepředstavil. Já jsem Jerry Hutch."

Podal mi ruku. Měl na tváři hřejivý úsměv, a jeho modré oči zářily i v potemnělé místnosti. Byla to pozitivní bytost. Jeho ruku jsem přijala, a potřásla s ní. „Já jsem Amy Lichtwieldowa." řekla jsem, a úsměv jsem mu opětovala. „Tak zase někdy ahoj, a dobrou noc." řekla jsem, a šla jsem do dívčích komnat. Byla jsem utahaná.

„Dobrou a díky!" řekl. Já se jen usmála.

Ahojda, další kapitola venku. 🌸Snad se vám líbí.😇 Doufám že mě neukamenujete za tu pitomou otázku od klepadla, ale nic jiného mě momentálně nenapadlo.😬😂
Prosím omluvte gramatiku. Díky za veškerou podporu. ❤Budu ráda za
💬 a ⭐. Merci.💙

                                                        Amy