Jsem šťastná ale trpím (Fred Weasley)

14.- Něco vám řeknu

Další den jsem se rozhodla vysvětlit mým kamarádkám mou minulost.

Pořád si nejsem jistá, jestli o tom dokážu normálně mluvit. Pořád to bolí. Každé slovo, které se týká mé minulosti, mě vnitřně trhá. Ty pocity které cítím jsou nesnesitelné.
A všechno je to jenom moje chyba!

Kdyby jsem nebyla víla, kdyby jsem nebyla vadná, tak je všechno v pořádku.

Já vím, nad možnostmi "kdyby" se přemýšlet nemá, ale nejde to. Pořád si kladu otázky. A objevuje se v nich "kdyby".

To kvůli mě trpí spousta lidí. Včetně mě. V mém srdci každou chvíli sílí bouře. Neskutečně mocná bouře. Je to bouře emocí. Nemůžu tomu zabránit. Prostě to nejde. Vím, slíbila jsem že budu statečná, že budu ta poslušná holka, že nebudu slabá. Ale já taková nejsem.

Slzy. V očích je mám skoro každý večer. Přes den se je snažím zadržet.
Už několikrát jsem slyšela, že mám nádherné oči. Nemyslím si to. Nemyslím si že jsem hezká!
Nesnáším se! Za všechno se nesnáším! Za vzhled, za činy, za minulost, za slabost. Za všechno se nesnáším!

Proč jsem taková? Proč zrovna já?
To jsem vážně tak špatný člověk?

Najednou jsem ucítila drcnutí do mé nohy pod stolem. Můj pohled zaražený na sklínku vody, jsem nasměrovala na osobu naproti mě.

„Jseš mimo holka!"

Tess se na mě podívala trochu naštvaným, ale zároveň soucitným pohledem.

„Amy, děje se něco?"

Zeptala se mě Grace trochu zděšeně.

„N-ne." řekla jsem, a hned jsem litovala svého zakoktání. „Jo něco se děje! Tááákže, mluv!" řekla Tess rázně. „Vlastně holky..." odmlčela jsem se. Holky na mě koukaly tázavým pohledem. „Dneska najdem místo kde budem samy. A něco vám řeknu..." upřela jsem svůj zrak na sklenku s vodou. Nic jsem nesnědla. Nemám hlad. Znovu jsem se ponořila do svého vlastního světa. Přemýšlela jsem jaké by to bylo, kdybych byla normální. Klidně čarodějka to je jedno, ale kdyby jsem nebyla víla.

„Hypnotizuješ vodu Lichtwieldowa?"
ozvalo se za mnou. Trochu jsem sebou trhla. Za mnou stál Jerry. Díval se na mě zvláštním pohledem, který zachycoval několik emocí. „Ne. Mimochodem ahoj." řekla jsem víceméně bez emocí.

„Ahoj. Můžu?" zeptal se Jerry, a pokynul hlavou na volné místo vedle mě.

„Jo jasně."

Řekla jsem trochu překvapeně. Usmála jsem se na něj a snažila se nepropadnout znovu do svých myšlenek.

Grace na nás překvapeně zírala. Tess zírala víc než překvapeně. Měla otevřenou pusu, a nadzvednuté obočí.

„Holky tohle je Jerry. Jerry tohle je Tess, a tohle Grace."

Pokynula jsem hlavou na holky. Podali si navzájem s Jerrym ruce.

Po pár minutách jsme se už bavily normálně. Jako kamarádi.

***

Řekli jsme si, že se pak ještě setkáme ve společence.

My už musely na hodinu. Dnes nám odpadla první hodina, takže jsme si trochu přispaly a měly jsme více času.
Když jsme došly na "druhou / první" hodinu, usadily jsme se do lavic.

Máme lektvary. Kruciš. Snape. To bude zase negativní energie.
A milión nepotřebných keců.

Snape vešel do třídy. Dobrý den třído.
Hned jsem z jeho hlasu slyšela zbytek účinku mých "pilulek" na měnění hlasu. Měla jsem co dělat aby mi nezacukaly koutky smíchem.

Snape si odkašlal. Celá třída po sobě koukala co to má s hlasem. K mému překvapení na něj vyšla zrovna pilulka s hlasem křečka. Ah bože, Snape mluví jako křeček. Nevěřila jsem že něco takového uvidím. Teda uslyším. Fred s Georgem očividně na nic nečekali.

"Otevřete si okamžitě knihy na straně osm."

Očividně se mu nechtělo mluvit s hlasem křečka. Takže jsme si celou hodinu jenom četli.

Dozvěděla jsem se od holek, že dneska nám zbytek vyučování odpadl.
Brumbál nám to řekl dneska u snídaně. Ale já byla mimo. Takže to byla pro mě novinka.

Celá škola má volno. Protože celý učitelský sbor potřebuje něco důležitého probrat.

Nevadí mi to. Máme alespoň volný čas. S holkama jsme se rozběhly ven.
Po cestě na nás koukali studenti nechápavým pohledem. My jsme ale běžely dál. Smály jsme se a byly jsme prostě šťastné. Konečně jsem nebyla zaražená a nemyslela jsem na svou minulost.

„STÁT!" řekl někdo vážně za náma. Já i kamarádky jsme se zastavily. Otočily jsme se a já spatřila svého bráchu s Weasleyovic dvojčaty.

Zasmály jsme se, byly jsme celkem udýchané.

„Kam zdrháte?!"

Zeptal se Kev nechápavě.

„Ahoj brácha."

Řekla jsem trochu- mno jak to říct- provokativně (tím myslím sourozenecké pošťuchování)
Abych mu naznačila že mě ještě ani nepozdravil.

„No ahoj. Tak kam tak spěcháte?" zeptal se zvědavě, a prohodil si pobavené pohledy s dvojčaty.

„Někam." řekla jsem tajemně a uchechtla se.

„Kam někam?!" zeptal se. „Někam." pokrčila jsem rameny. S holkama jsme se zasmály.

Kevin protočil oči nad mou odpovědí.

„Hej Lichtwielde! To je ta tvoje slavná sestřička?"

Otočila jsem se, a spatřila jsem kluka s černými vlasy. Ironicky se zasmál.

„Zmlkni!" napomenul ho Kevin. „Nebo co?" řekl na to ten neznámý týpek.

„V pohodě Keve." řekla jsem, a podívala se zpátky na toho kluka.

„Jakto, že tě ještě nezabili smrtijedi?!"
zeptal se ironicky. Prostě se do mě navážel.

„Těžko říct." odpověděla jsem na to trochu kousvě, sebevědomě, a trochu s nadsázkou.

Ten fracek se na mě vražedně podíval.

„Ještě se uvidíme Mudlovská šmejdko!" v jeho hlase byla kapka jedu.

„Samosebou." řekla jsem ironicky. Koukala jsem na něj vážným a zároveň pobaveným pohledem. Ruce jsem měla zkřížené na hrudníku.

Zamračil se a naštvaně odešel se svými kamarády.

Když odešli otočila jsem se zpátky na Keva. Ten vypadal překvapeně.

„Kde jsme to skončili?" zeptala jsem se jakoby nic. Nic jsem si z toho nedělala. Bylo mi to jedno. Kevin na mě jen zamyšleně koukal.

„Víš kdo to je?!" zeptal se mě jeden ze zrzků trochu zděšeně.

„Nemám tucha. A je mi to jedno."

Řekla jsem, a usmála se.

Zrzek se na mě díval. Usmál se.
Otočil se na Keva a řekl „Líbí se mi. Má odvahu."

Všichni na mě koukali s otevřenou pusou. Bylo to nepříjemné. Drcla jsem loktem do Tess, na znamení že jdem. Ve vteřině jsme se otočily a šly dál.

„Pořád si neřekla kam jdeš.!"

Zavolal na mě Kevin. Ale já si toho nevšímala, a šla jsem dál.

Ták další kapitola venku.🌸 Omlouvám se že ji vydávám později než obvykle.😅 Snad se vám líbí.❤ Prosím omluvte gramatiku.
Budu ráda za 💬 a ⭐. Merci.💙

Amy