Jsem šťastná ale trpím (Fred Weasley)

28.

Pohled Amy

Já i Grace jsme plakaly. Tess vypadala tak něják zaraženě. Po pár vteřinách jsme všechny padly do společného  objetí.

Ani jedna z nás netušila co bude dál.
Bály jsme se. Tak neskutečně jsme se bály.

Pak se kolem nás objevilo zářivé bílé světlo. Postupně se začaly objevovat postavy éterických víl.

„Výborně dívky! Vedly jste si opravdu dobře!"

My na ně jen pohlédly. Pak se ve mě něco zlomilo. Zase výbuch emocí uvnitř.

„Proč jsme sakra musely prožít takovou hrůzu?!"

Zeptala jsem se. Stále mi tekly z očí slzy. V mém srdci byla bouře. Chtěla jsem křičet.

„Musely jste prokázat odvahu.

Proto Grace musela prožít znovu její největší muka života.

Proto se Tess setkala s někým, koho se někde hluboko uvnitř bojí.

A proto jsi ty musela prožít něco, čeho se obáváš Amy. Něco z čeho máš strach, vyčítáš si to, i když se to nestalo... Něco, co tě nenechá v klidu spát."

Setřela jsem si rukávem slzy. Ale bylo to zbytečné. Nepřestávala jsem plakat. Další a další slzy se mi kutálely po tvářích.

„Výborně. První zkoušku jste zvládly."

Pochválila nás modrá víla. Asi chtěla troch zklidnit situaci a nás. My jsme se s holkama na sebe navzájem vyděšeně  podívaly.

„Jak jako první zkoušku?! Ono jich bude víc?!"

Zeptala se Tess za nás všechny.

„Říkaly jsme vám to... Ano budou."

Řekla naprosto klidně zlatá víla.

„Jestli chcete stihnout školu, měly by jste jít hned na další."

Po slovech modré víly se obě rozplynuly.

„A co je další zkouška? To nás tu necháte?"

Zeptala se zděšeně Grace. Bylo to ale k ničemu. Víly se znovu neukázaly.

„Co budeme dělat? Máme tu jen čekat? Nebo máme jít dál?"

Zeptala jsem se roztřeseným hlasem.
Co sakra máme asi tak dělat? Nikdo nám nic neřekne, a my to máme vědět? To asi těžko!

"Tak jo nezmatkuj Amy! Tohle dáme!" Snažím se sama sebe uklidnit v hlavě.

„Noooooo já bych řekla že máme jít dál! Nebo spíš běžet! Jestli ovšem nechcem být mrtvý!"

Zahlásila Tess vážně. My se ohlédly tam, kam se dívala Tess.

Bylo tam nějáké monstrum! Sakra! Je to jako vznášející se stvoření. Vznáší se, a je zahaleno do tmavých cárů látky. Nevidíme mu do obličeje. Ehm- jestli to vůbec nějákej obličej má! Blíži se to k nám.

My začneme utíkat. Běžíme lesem a snažíme se držet spolu. Mám v ruce svou hůlku. Jsem připravená bojovat! Ovšem si nejsem jistá s jakým výsledkem.

Ohlídla jsem se. Ta věc "letěla" pořád za náma. Nám pomalu docházely síly.
A pak se to stalo!

Z ničeho nic, jsme se dostaly do husté,  bílé mlhy! Ale předtím tam žádná nebyla! Kde se sakra tak rychle vzala?

Mě nejednou ovládla panika. Byla jsem sama. Neslyšela jsem nic.
Nebyla jsem schopna, vydat ze sebe ani "ň". Co když by mě ta věc slyšela?
To bych byla v háji! Ještě ve větším háji, než jsem teď!

Otočila jsem se, ale nic jsem neviděla. Pak jsem začala couvat. Po pár krocích jsem zádama narazila do stromu. Doufám že to byl strom! Hrozně jsem se lekla! Nadskočila jsem do vzduchu s tlumeným výkřikem.

Pak se naproti mě vytvořila "cestička" kde se mlha rozhrnula do stran. Do stran jsem pořád nic neviděla, ale naproti mě se pomalu vznášel ten přízrak.

Naprosto jsem ztuhla. On se přibližoval. V hlavě jsem se přemlouvala ať zdrhám. Ale já tak neudělala. Měla jsem strach. To jo. Ale nezdrhla jsem. Místo toho jsem namířila hůlku na přízrak.

Netuším kde se mi vzalo tohle kouzlo v hlavě. Pokud se nepletu, ještě jsme se o něm neučili. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Prostě jsem to vykřikla!

„Mdloby na tebe!"

Stvoření to odhodilo o několik metrů dál. Ale hned se zase přibližovalo. Sakra! Čekala jsem od toho víc!

Nevěděla jsem co dělat. Ještě se neumím úplně bránit. Nenapadlo mě nic lepšího, než obejít strom a couvat dál.

Monstrum se ke mě začalo přibližovat o dost rychleji. "To je konec!" Pomyslela jsem si.

Už byl ode mě asi dva metry. Když v tom najednou z amuletu od mé maminky, začalo vyzařovat jasně
bílo-zlaté světlo. Pořád se zvětšovalo. Té věci se to nejspíš nelíbilo. Světlo na něj začlo "útočit" obklopovalo ho to.

Najednou jsem uslyšela hlas své maminky.

„Nech mou dceru!"

Pak se světlo rozprostřelo snad po celém lese.

                               ***

Zvedla jsem se ze země. Ale- JÁ NIC NEVIDĚLA!

Měla jsem otevřené oči, ale nic jsem neviděla. Zkoušela jsem mrkat, ale nic. Zavřela jsem oči. Počkala jsem asi dvě minuty. Pak jsem je otevřela. Už jsem viděla jemné obrysy. Celkem se mi ulevilo. Bála jsem se že jsem oslepla.

„Amy!"

Slyšela jem někoho vykřiknout mé jméno. Podle všeho to byla Grace. Slyšela jsem dvojité kroky, jak šly ke mě. Nebo spíš běžely.

„Jsi v pořádku?"

Vyděšený hlas Tess jsem poznala. Nejsem si jistá co odpovědět.

„Jo. Více méně ano. Jen potřebuju chvilku. Skoro nic nevidím."

Řekla jsem tichým hlasem. Pak jsem cítila něčí ruku okolo svých ramen.

„Jasně. Neboj bude to v pohodě!"

Tess se mě snažila uklidnit. Já věděla že to bude v pohodě. Jen jsem potřebovala chvilku na rozkoukání.

„Co se vlastně stalo?"

Zeptala se Grace.

„Já nevím. Ta věc byla u mě. Já použila nějáké kouzlo a odhodila ho. Ale on se hned zase přibližoval. A pak z amuletu který mi dala mamka vyšlo jasné osilňující světlo."

Dovysvětlovala jsem. Už jsem konečně viděla normálně. Rozhlídla jsem se. Vedle mě byly holky, jinak nic zajímavého. Pořád jsme byly v lese.

„Tak to bylo to světlo kteté jsme viděly!"

Vykřikla Tess rázně.

Před náma se zase objevily éterické víly.

Ahojda lidičkové.🌸Nová kapitola venku.🌺 Snad se vám líbí.💙 Omluvte prosím gramatiku.😇 Budu ráda za 💬 a ⭐. Merci.❤

                                                        Amy