Jsem šťastná ale trpím (Fred Weasley)

33.

„A jakou moc máš ty Grace?"

Nadhodila jsem malinko jiné téma.
Grace celá zářila. Její krásný úsměv od ucha k uchu, nejspíš neměl v plánu jen tak odejít.

„Přesně tu co jsem čekala. A ve kterou jsem věřila."

Pronesla nadšeně. Upřímě si nejsem jistá, jakou moc by Grace mohla mít. Ale dedukce. Zkusím to.

Grace je milá, a starostlivá. Je rozumná a stará se. Jsou chvíle kdy je naprosto uzavřená do sebe, a nepromluví s jediným člověkem.

A s kým jiným by mohla mluvit? Se zvířaty!

Všimla jsem si že Tess už vyzkoušela kde co.

„Zvířata! Jsi víla zvířat!"

Vyhrkla jsem. Grace na mě překvapeně koukala, ale nepřestávala zářit.

„Ano!"

Řekla rozzářeně. Usmívala se. Vypadala to, že je tak klidná a nadšená, až mě donutila usmát se taky. Najednou jsem zapoměla na všechny starosti a jen jsem se radovala. Rozhodla jsem se, že budu prožívat je teď. Tuhle chvilku. Mno... Moc dlouho to netrvalo.

„Holky, akorát mi nejde jedna věc do hlavy."

Řekla zamyšleně Tess. My na ni tázavě koukly.

„Jak je možné, že tři čarodějky, a zároveň víly, stejného věku nastoupí do stejné školy, a jsou na stejným pokoji a zpřátelí se."

Tohle mě nikdy nenapadlo.

„Náhoda? Nemyslím si!"

Dodala Tess. Všechny jsme ztichly a přemýšlely.

„Tak- To prostě nebudem teď řešit ne? Dejme tomu že je to náš osud."

Navrhla jsem. Vrtalo mi to hlavou, ale teď jsme měly jiný problém.

Dostat se do pokoje tak, aby si toho nikdo nevšimnul. A časově jsme to naplánovaly blbě. Protože když jsme se dostaly k bráně do Bradavic, zrovna procházel Filch s Noriskou.
Kruciš!

Hned jsme zalezly za stěnu, aby nás neviděl. Když jsme vykoukly, Filch šel naším směrem. Hned jsme zase zalezly.

Něják jsme se rukama nohama domlouvaly co uděláme. Filch šel naštěstí pomalu.

Byly jsme v koncích. Nebylo kam zdrhnout, a i kdyby tak by to nešlo potichu.

Najednou mě někdo chytil za ruku, a dal mi svou ruku na pusu. Zatáhl mě k sobě. Nevykřikla jsem. Věděla jsem že nemůžu.

Tess a Grace taky. Byly jsme najednou taženy někým-někam. Zvláštní že jsem neměla strach.

                               ***

Zastavily jsme se někde- Já ani nevím kde. Nikdy jsem tu nebyla. Jsem tu taky teprve týden. Procházely jsme tmou, takže ten někdo musí mít v hlavě snad mapu, a nebo má noční vidění.

Ten někdo měl kapuci od hábitu, takže ani nemám šajna kdo to byl.

Grace i Tess šly taky taženy někým za náma. Mě za ruku držela jedna osoba. A druhá neznámá osoba držela za ruce Tess i Grace.

Ucítila jsem že se trochu ochladilo. Najednou ta osoba zamumlala.

„Bacha jdem po schodech!"

Ten hlas mi byl povědomý. Soustředila jsem se na schody. Chytla jsem rytmus. Schody byly točité a celkem malé.

Teď už jsem věděla přesně kde jsme! Astronomická věž! Zastavili jsme se.

„Lichtwieldowa, Marsnowa a Bulletowa. Co dělají asi dámy ve tři hodiny ráno mimo svou kolej?"

Ti dva si najednou sundali kapuce, a já už vše pochopila.

„Na to též se můžeme zeptat my! Weasley a Weasley!"

Řekla jsem malinko kousavě. Ale byla jsem jim vděčná, že nás zachránili před Filchem a školním trestem.

„My vás zachraňujem!"

Řeklo jedno z dvojčat. A oba se zasmáli.

„Ale jak jste mohli vědět že nejsme v pokoji?"

Zeptala se nechápavě Grace.

„Protože jsme byli u vás v pokoji Bulletowa!"

George se zasmál když to řekl. Očividně se dobře  oba bavili.

„Co jste dělali v našem pokoji?!"

Zeptala se znepokojeně Tess. Jestli tam čmuchali tak je po nich! Snad nic nenašli. I když- asi nemají úplně co najít. Deníky zatím nepíšu. Nevím jak holky ale já jsem asi v pohodě.

„Chtěli jsme vás vystrašit."

Řeklo dvojče, které mi teprve před chvilkou pustilo ruku. Zpražila jsem Freda pohledem.

„Ví o tom brácha?"

Zeptala jsem se. Doufám že ne. Nemám zapotřebí dlouhé přednášky od svého bratra. Mám Keva ráda, ale kecy o slušnosti a bezpečnosti nejsou pro mě.

„O čem?"

Zeptal se Fred nechápavě.

„Jestli ví o tom že jsme nebyly v pokoji, a že jsme tady a bla bla bla... Ty víš jak to myslím Frede."

Obě dvojčata se na mě podívala překvapeným pohledem. Já se jen usmála a čekala jsem na odpověď.

„Ne neví to. Jak víš že jsem Fred?"

Zeptal se zrzek. Já se lehce zasmála.
Ten jeho výraz byl k nezaplacení! Nejradši bych ho teď vyfotila a dala ho do rámečku.

„Fajn! Super! Prosím neříkejte mu to! Nesmí se to dozvědět! Alespoň ne teď!"

Řekla jsem ve vteřině. Oni si jen vyměnili pohled.

„Fajn. Ale máme to u tebe!"

George se podíval na mě a pak na holky.

„U vás!"

Oprvil se. My jsme souhlasily. Vážně nás zachránili.

„Stále nemám odpověď Lichtwieldowa!"

Připoměl se Fred. Já se na vteřinu zamyslela co říct. Nervózně jsem se usmála.

„Řekněme že to je věc mezi nebem a zemí Weasley."

Mrkla jsem na něj jedním okem a usmála se.

„Freddie?" „Ano Georgi?" „Myslím že by jsme měli dámy doprovodit do Havraspárské věže." „Taky si myslím."

Tento rozhovor proběhl mezi dvojčaty během několika vteřin.

My jsme si s holkama prohodily pohledy. Telepaticky jsme se domlouvaly.

„To není nutné."

Řekla Tess. My jsme jen souhlasily. Dvojčata se na sebe podívala.

„Ale co by jsme to byli za gentlemany?"

S holkama jsme se zasmály.

„Tak jo. Děkujeme za všechno, ale do Havraspáru už trefíme."

Prohodila Grace.

Naší žabo-myší válku s dvojčaty jsme prohrály. Takže nás doprovodili ke schodům havraspárské věže.

„Tak děkujem."

Všechny jsme věnovaly dvojčatům jeden z našich vílích vznešených úsměvů. Potom jsme se rozloučili.

S holkama jsme udělaly večerní hygienu, převlíkly se, a naprosto mrtvé jsme každá padly do své postele.

Ahojda lidičkové. 🌸Doufám že se vám kapitola líbila. 😇Prosím napište mi do komentářů, jaká je vaše kolej.💙❤💛💚 Omluvte prosím gramatiku.🌺 Budu ráda za
💬 a ⭐. Merci.💙

                                                        Amy