Jsem šťastná ale trpím (Fred Weasley)

25.

Najednou se před náma zjevily éterické víly. 

Tess se lekla a vypískla. Nevěřícně na ně hleděla. Nemohla tomu uvěřit. Ale její oči nelhali.

„Už jsme se bály že nepříjdete."

Řekla harmonickým hlasem zlatá víla.

„Zdravíme vás mladé víly.! Dnes podstoupíte všechny několik zkoušek. Za chvíli bude úplněk nejvýš na obloze."

Modrá víla má na tváři jemný úsměv.

„Jménem nás všech vás zdravím! Mám otázku... Jaké zkoušky?"

Zeptala se Grace za nás za všechny.

Upřímě se bojím. Nevím jaké to budou zkoušky. Budou těžké? Budou nebezpečné?

„Budou to těžké zkoušky. Budete se muset postavit svým největším obavám. Budete muset udělat těžké rozhodnutí. Nesmíte zklamat!"

Nesmíme zklamat!.

Tahle slova mi projela celým tělem jako šíp. Když zklameme tak- ehm co se vlastně stane?

„A co se stane když zklameme?"

Zeptala jsem se.

„Vy tři máte velké poslání. V budoucnosti budete muset čelit strachu, bolesti a slzám. Radost a štěstí prožijete samozřejmě taky. Ale aby jste uspěly potřebujete k tomu křídla, a své schopnosti. Sunix vám dá obojí a mnohem víc. Když jej nezískáte je tím ohroženo všechno."

Tohle bylo jako dostat pěstí do břicha.

Sakra! Já nechci mít poslání které je důležité.! Nechci mít takovou důležitou úlohu!

A navíc slzy, bolest, strach... To všechno už dobře znám!

Slzy jsou jako moje sestry. Vždy jsou se mnou. Hlavně v noci.

Bolest je jako moje kamarádka. Je se mnou často, ale nebydlí se mnou.

A strach je jako moje teta. Jednou za čas příjde. Nějákou dobu je se mnou, a pak zase odejde. Ale já vím že pořád někde je. A že se vrátí.

Takový je můj život. A já nevím jestli to zvládnu.
Nevím jestli to chci zvládnout.

Někdy si říkám, jestli mi to za to vůbec stojí... Kdybych nebyla- žádná bolest, žádné utrpení, slzy, strach. Nic.

Ale nemám odvahu.

„Jděte dál! Hlouběji do lesa! My vám nemůžeme pomáhat ani radit. Hodně štěstí víly.!"

Když to modrá víla dopověděla, rozplynuly se. Zmizely. Už zase!

„Co budeme dělat?"

Zeptala se Grace.

„Půjdem tam, kam nám řekla ať jdeme!"

Ukázala jsem prstem směr, který předtím ukazovala éterická víla.

„Myslíte že to přežijeme?"

Zeptala jsem se po chvilce ticha. Chci znát názor od mých kamarádek. Trápí mě to. Jestli se něco stane tak- Ani jsem se nerozloučila... A lituju toho.

„Nevím."

„Ani já..."

Cítím jak se mi začíná hrozně těžce  dýchat. Srdce mi bije jako o závod. Je mi horko, ale zároveň zima. Mé myšlenky snad explodovaly. Začíná se mi točit hlava. Po chvilince vidím už jen tmu. A pak to hrozné pískání v uších. Padla jsem na zem.