Best Win of All [Larry]

Chapter 9

Další den odpoledne

Harry: ZA DVACET MINUT U SPODNÍHO TOTEMU.

Cože?, podivil jsem se, když mi ve čtyři odpoledne pípnul mobil s novou zprávou. Co má tohle zase znamenat? Jen tak si na půl dne zmizí a pak se chce nesmyslně sejít?

Opravdu jsem tomu nemohl uvěřit. Když jsem se ráno vzbudil, byl už pryč. Nebýt té poskládané přikrývky na křesle, řekl bych, že se mi to celé jen zdálo. Že u mě nikdy nespal. Možná ani neexistoval. Nezbyla po něm ani památka. Ani chloupek, ani vůně jeho parfému. Na dopoledním tréninku v hale se taky neukázal. A ani u oběda, ani kdekoliv jinde v okolí jsem ho nezahlédl. Prostě jako by se po něm slehla zem.

Mohl jsem samozřejmě zajít ťuknout na jeho pokoj, jestli mu něco není, ale zase jsem nechtěl vypadat vlezle. Navíc jsem se děsil představy, že by mi přišel otevřít ještě s Timovým ptákem v prdeli. Toho jsem se opravdu účastnit nepotřeboval. A proto jsem raději žil s vědomím, že opravdu neexistuje a nikdy neexistoval, protože v tom druhém případě by se mi podivně svírala hruď. Protože bych se o něj bál. Dělal bych si starosti o jeho zdraví... o jeho duševní stav.

Prostě bych si musel připustit, že mi na něm svým způsobem záleží.

A to jsem nemohl dovolit!

Bylo by sice pěkné mít na světě alespoň jednoho kamaráda, ale já věděl, že až to tady skončí, každý si půjdeme svou vlastní cestou a maximálně se budeme potkávat na šampionátech. Věděl jsem, že by mě takové kamarádství akorát zničilo, a proto jsem si ho nemohl nechat přirůst k srdci. Bavit se s ním? Fajn! V mezích míry - proč ne? Ale dovolit si, aby mi na něm záleželo? Ani náhodou! To jsem dost dobře pochopil už včera.

Mobil mi zapípal podruhé.

Harry: A BRUSLE NECH DOMA!

Cože? Proč? Moc dobře ví, že v tuhle dobu chodím trénovat, tak o co mu zase jde?

Byl jsem naštvaný, že o sobě celou dobu nedal vědět a teď mě akorát tak zdržoval od důležitých věcí, jakou můj trénink rozhodně byl! Ale na druhou stranu jsem byl taky zvědavý. Zajímalo mě, kde se celý den flákal a proč nebyl na posledním tréninku před prvním kolem krátkých jízd. Zajímalo mě, co mi chce tak akutního, že si ani nemůžu sbalit své věci a vydat se svou cestou nahoru. Proč musím dolů.

Hodil jsem na sebe šusťáky a bundu, na hlavu si vrazil čepku a vydal se skrz olympijskou vesnici až k hlavní cestě a po ní dolů. Kdybych si býval vzal taxi, asi bych tu časovou lhůtu stihl, ale takhle jsem dorazil snad až po čtyřiceti minutách od jeho esemesky.

„Taky si mohl vybrat lepší místo na schůzku," zamumlal jsem si sám pro sebe, když jsem docházel k určenému místu a byl si téměř jistý, že už tam stejně ani nebude. Avšak u zábradlí kolem kruhového objezdu, v jehož středu stála velká vyřezávaná socha medvěda, jsem zahlédl postavu. Vysokou, oblečenou přesně ve stylu Harryho a s vlasy staženými do drdolu. Bylo jasné, že za tu něžnější a slabší polovinu páru byl on. A to nehledě na vztah, jaký vedl teď. Připadalo mi, jako by se v tom vyžíval.

Mé zábavné myšlenky o jeho zálibě k módě mě však zanedlouho přešly, když jsem spatřil malé záchvěvy jeho těla. Venku sice byla zima a neřekl bych, že ty jeho kabáty nějak extra hřály, ale byl na to zvyklý. Nikdy se zimou nechvěl. „Harry?" opatrně jsem ho oslovil už z větší vzdálenosti.

A to jsem dělat neměl! Než jsem k němu stačil dojítl, stihl si otřít obličej a nasadit si sluneční brýle. „Louisi," přivítal mě radostně se svým obvyklým úsměvem na rtech. Totální přetvářka, křiklo na mě mé podvědomí. Nevěřilo ani jeho tónu natož tomu úsměvu.