Best Win of All [Larry]

Chapter 7

O čtyři dny později

„Měl jsi mě vidět. Sejmul jsem ho jako by to byl jen pytlík plný hoven. Ten kluk se rozmajzl o mantinel a do konce zápasu už se neposbíral," vychloubal se Tim u večeře. „Já to říkám pořád. Takové mladé omelety nemaj na ledě co dělat."

„Sám nemáš ještě ani pětadvacet," skočil jsem mu do toho znuzeně.

„Ty o mě pochybuješ?" divil se.

„Nepochybuju. Jen nejsi ještě o moc starší než oni. Nemusel by ses nad ně tak povyšovat."

„Harry, ty to nechápeš," upozornil mě důležitě. „Ta dnešní mládež, co nasazují do nároďáků... vždyť se na ně podívej," povzdychl si. „Jsou to vyžlata, které by mohly ještě nosit plenky. Nic to nevydrží. Jenom do nich lehce šťouchneš a oni se ti tam málem rozbrečí přímo na ledě. S takovým matrošem se nedá hrát dobrý hokej. To je pak spíš komedie než sport."

No tak hlavně, že ty jsi nebyl mladá omeleta, když tě poprvé nasadili do národního týmu. Hold ne každý je takový borec jako ty, pomyslel jsem si otráveně.

„... zítra to bude těžší. Posloucháš mě vůbec?"

„Promiň," omluvil jsem se, když mě mé myšlenky zbavily na pár okamžiků smyslu vnímat. „Nemohli bychom se chvíli bavit o mě? Nebo o nás?" navrhnul jsem. Doufal jsem, že bych taky mohl někdy zmínit i své zájmy, nebo prostě nadhodit náš problém, ale byl jsem příliš bláhový, když jsem myslel, že bychom se mohli bavit taky o něčem jiném než o hokeji.

„Děláš si srandu? Já ti tady vykládám o zítřejším klíčovém zápase se Švédskem a ty se chceš bavit o sobě? Ty asi nechápeš závažnost toho utkání. Když je porazíme teď, je pravděpodobné, že se..."

Přestal jsem ho poslouchat. Hokej. Pořád jenom hokej. Já ho vůbec nezajímal. Vytáhl jsem proto z kapsy mobil a vyťukal krátkou zprávu.

Harry: JSI NA LEDĚ?

Po pár krátkých okamžicích mi přišla odpověď.

Louis: JO JSEM. PROČ?

Harry: VYDRŽ VTEŘINKU, VŠECHNO TI POVÍM.

Napsal jsem a zastrčil si mobil do kapsy, z níž jsem rovnou vytáhl peněženku. Vstal jsem od stolu a hodil na něj bankovku. Pak jsem prostě odešel. Bez vysvětlení. Bez rozloučení.

„Harry? Harry!" Neodpovídal jsem ani se nezastavoval. Zastavil jsem první taxi, co bylo k mání a svého kluka, který za mnou vyběhl a neustále na mě volal, jsem si už jednoduše nevšímal.

Proč taky? Abych si mohl poslechnout další nudnou přednášku o zítřejší „klíčové" strategii? Ten monolog už jsem slyšel tolikrát, že bych ho dokázal odříkat pozpátku. A pokud jsem ho ani kapánek nezajímal, proč bych mu měl dělat věrného posluchače? Z toho už jsem se vyléčil.

Nebo mě z toho spíš někdo vyléčil.

Za těch pár dní, co jsem se potajmu střetával s Louisem a dělal mu náhradního trenéra v době našeho osobního volna, kdy měli volno i naši trenéři, jsem se od něj nechal zmanipulovat, a postavil se svému problému. No, možná jsem se k němu jen otočil zády a nic tím nevyřešil, ale už i to byl pokrok.

Celé roky jsem byl zvyklý být posluchačem, neskákat lidem do řeči - a nejen s Timem. Spousta mých přátel se skládala převážně z lidí, kteří mě brali za svou spolehlivou vrbu. A jiní mě poslouchali, ale bylo jim jedno, co říkám. Nebyl skoro nikdo, kdo by mě skutečně poslouchal a dal mi tak prostor mluvit. Prostor, který jsem tolik miloval, ale moc se mi ho nedopřávalo.