Best Win of All [Larry]

Chapter 15

Harry's POV

Další den ráno jsem měl obtížnější probouzení. Sice jsem něco málo nakonec naspal, ale můj biologický budík mě začal probouzet právě ve chvíli, kdy jsem se ve spánku začínal dostávat teprve k půlnoci, což vyústilo k mé oprávněné rozmrzelosti.

Dlouhou dobu jsem si nepřál ještě otevírat oči, ale nakonec jsem byl rád, když jsem to udělal. První dojem, když jsem uviděl rozčepýřenou kštici hnědých vlasů vedle mě, byl samozřejmě šokující. Po mé problouzněné noci a příliš brzkém vstávání mi chvíli trvalo, než jsem si vzpomněl, co se minulou noc odehrálo.

A nebylo to nic příjemného.

Proto jsem byl následně vděčný za ten rozkošný pohled, který se mi ihned naskytl. Louis ve spánku vypadal jako děťátko. Roztomilé malé koťátko. Včera jsem se odtud vytratil tak strašně rychle, že jsem ani neměl čas to zaregistrovat, ale dnes jsem nikam nespěchal.

Nikdo už na mě totiž nečekal.

Neměl jsem se ke komu vracet a tak jsem si mohl v klidu užít ničím nerušeného a uklidňujícího výhledu. Spal tak blízko mě. Vůbec ne tak, jak si včera ustlal. Tělem byl otočený ke mně a schoulený natěsno u mého těla. Jen ještě pár centimetrů a jeho pokožka by se dotkla té mé.

Tak moc jsem si to přál.

To roztomilé stvoření přímo volalo po tom, aby se s ním někdo pomazlil. Možná ne někdo mého typu, ale vsadil bych boty, že láskyplné přitulení by mu bylo ku prospěchu. Po tom všem, co si za svůj krátký život prožil a co jsem ho ještě za kratší dobu donutil zažít se mnou, by si ho zasloužil. Zasloužil by si poznat v životě taky něco jiného než jen bolest, utrpení a smrt.

Jenže jak jsem se tak kochal jeho krásou a smýšlel spíše o jeho budoucnu než o svém, což bylo samozřejmě dobře, protože má budoucnost se zatím rýsovala hodně špatně, tak jsem úplně přestal vnímat trojrozměrný svět a nevšiml si tak malých záchvěvů jeho řas. Kdyby ano, došlo by mi, že se asi brzy probudí a přestal bych se uculovat jako ten největší blb na světě.

Loui zprvu jen zamžikal očima, ale když se nastartoval i jeho doposud spící mozek, začalo to být zlé. Strašně se zlekl a vyjekl, jak nadskočil z postele. „Loui, klid. To nic. Není to tak, jak to vypadá," snažil jsem se ho uklidnit. Jenomže něco na mé volbě slov, kterou jsem pokládal za adekvátní po tom, co jsem ho včera políbil, ho rozesmálo. „Jsem rád, že jsem tě pobavil."

„Promiň," uculil se. „Já jen... nejsem zvyklý se vedle někoho probouzet," zasmál se. Přísahám, že jeho smích bych mohl poslouchat pořád. Ten zvuk byl totiž důvodem i alternativou ke šťastnému životu. Nemít nic jiného než nahrávku s jeho cinkavým hlasem a ještě líbivějším smíchem, měl bych celý život spokojený a překypoval štěstím.

„To chápu," vydechl jsem a zasnil se nad tím, jaké by to bylo. Jen já, čtyři stěny a ozvěna jeho hlasu. Další jeho přednosti pak tu představu jen vylepšily. Zjevovaly se mi postupně, vykreslovaly všechno, co jsem na něm obdivoval. Všechno, co se mi na něm líbilo.

„Haló." Z mého přemýšlení mě najednou vytrhl kmitot dlaně a jeho důraznější tón hlasu. „Jdeš do koupelny?"

„Jdi první."

„Ale tys byl vzhůru dřív. Máš přednost." No... to sice možná mám, ale právě teď nechci, abys tu mou viděl. Mohl by sis to špatně vyložit, konverzoval jsem sám ve své hlavě a myslel přitom na tu zvětšenou věc tam dole pod přikrývkou. A vlastně by sis to ani špatně nevykládal, což by bylo ještě horší.