Best Win of All [Larry]

Chapter 1

Ztěžka jsem dopadl na postel ve svém hotelovém pokoji a zhluboka vydechl. Zahajovací ceremoniál jsem měl úspěšně za sebou. Olympijské hry, povzdechl jsem si, jakmile jsem na to pomyslel.

Byla mi udělena ta čest nést vlajku své země, čehož jsem si neskutečně vážil, ale byla to taky pořádná fuška. Co se psychiky týče, tak určitě. Pořád jsem se musel soustředit na to, abych nezakopl nebo tou tyčí náhodou nepraštil jednoho z dobrovolníků postávajících okolo našeho průvodu. Naštěstí jsem to ale zvládl bez jediné chybičky a v klidu si užil zbytek show.

Avšak teď už jsem opravdu potřeboval, abych si pořádně odpočinul a obnovil v sobě energii, kterou jsem v následujících dnech rozhodně potřeboval. Jenže s tím kraválem co se ozýval z vedlejších pokojů a z chodby to jaksi nešlo. Všichni oslavovali zahájení her a místo toho, aby se vyspali a načerpali síly na zítřejší disciplíny, se na chodbách hojně opíjeli a hlasitě dováděli.

Zvednul jsem se z postele a oblékl si svou černou bundu s kapucí. Tu olympijskou jsem raději nechal ležet na křesle, protože jsem na sebe nechtěl poutat moc pozornosti.

Opatrně jsem se vyplížil z pokoje a nenápadně prokličkoval mezi svými kolegy. Jakmile jsem se konečně dostal na čerstvý vzduch, ulevilo se mi. Jenže ani v olympijské vesnici nevládlo ticho, jaké bych si představoval. Normálně jsem si tu připadal jako na Silvestra. Skupinky hlučných lidí se poflakovali všude možně a nad Montrealem se pořád ještě tyčil smrad z velkolepého zahajovacího ohňostroje.

Díky tomu jsem se vydal na delší procházku až do mírumilovného ticha nedalekého parku, jenž se tyčil v kopci, který obklopoval celé naše ubytovací středisko. Venku příjemně mrazilo, měsíc na obloze svítil obklopen miliony hvězd a já si konečně užil chvilku nerušené pohody.

Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem být sám.

Lidé mi nevadili a rád jsem se s nimi bavil, ale všeho moc škodilo a tak i já někdy vyžadoval určitý odstup. A obzvlášť teď, když jsem se musel soustředit na svůj úkol. Úkol, který nebyl vůbec jednoduchý. Minule jsem zlato možná získal, ale to bylo tenkrát.

Teď, o čtyři roky později, už mohlo být zase všechno jinak. A já to věděl. Připravoval jsem se na to, že to tady budu muset vydřít od začátku a ne z nějaké pozice, do které mě stavěli všichni ostatní. Do pozice, jenž ze mě dělala vítěze či jenom velmi horkého kandidáta na vítěze. Já se k nepřikláněl. Znal jsem některé soupeře a věděl jsem, že konkurence bude vysoká. A to mě drželo pevně při zemi.

Byl jsem venku asi něco přes hodinu, když mi začalo být už poměrně chladno. Chtě nechtě jsem se tedy musel otočit a vrátit se zpátky do hotelu, i když jsem tušil, že oslavy budou stále probíhat. Jen jsem se prostě nesměl nachladit. Oddřít to tu s horečkami by bylo ještě složitější, než když jsem byl relativně fyzicky fit.

Vydal jsem se tentokrát jinou cestou, než jakou jsem přišel a trochu se v parku ztratil. Nebylo se, ale čemu divit. Všude byli stromy a každý strom vypadal pod tou vrstvou sněhu úplně stejně. A chodníky zasypané, samozřejmě. Moc lidí sem už asi nechodilo a byla to velká škoda. Byl odtud krásný výhled na celý Montreal. Takové klidné a inspirující místo.

Nakonec jsem však našel ten správný směr, který vedl do vesnice, a vyrazil jsem po něm. Avšak zanedlouho chůze jsem si všiml takové opuštěné chatky - možná spíš stodoly -, která stála bokem od cesty i všech lamp, které jediné byli dobrým orientačním bodem. Normálně bych si jí v té tmě ani nevšiml, ale tím, že skrz zamrzlé okenice prosakovalo mírné žluté světlo, mou pozornost přeci jen upoutala.