Best Win of All [Larry]

Chapter 6

„Chci říct, vyprávěl jsi mi tady sice pěkný příběh o tom, jak jste společně ovládli školu, byli zamilovaní až po uši, ale teď z tebe srší celou dobu spíš smutek než láska. Nejsem nikdo, abys mě poslouchal, ale nepřipadáš mi moc šťastný. Možná za tím stojí něco jiného, ale z toho co jsem se o tobě dozvěděl, můžu zatím říct, že mi přijdeš nešťastný právě kvůli němu," pokračoval, když jsem se neměl k odpovědi.

Celé to odhadl správně. Byl jsem nešťastný kvůli svého vztahu s Timem. Přál jsem si to změnit, ale ještě jsem nepřišel na způsob, jak to provést. Proto jsem stále setrvával ve svém nynějším stavu. Nebyl jsem nešťastný celý život. Měl jsem své kamarády, svou práci, svou rodinu a to všechno mě dělalo šťastným, když byl Tim pryč. Ale jakmile se objevil a já bych měl cítit tu lásku, jak zmínil Louis, cítil jsem spíš smutek nad tím, jak se z nás neohrožených zamilovaných hrdliček stal páreček muchlujících se cizinců za trest.

Já už Tima sotva poznával. Vždycky byl, jaký byl. Vždycky mluvil o hokeji, vždycky byl drzejší, ale taky se o mně vždycky staral a kvůli toho jsem ho miloval. Bral jsem ho takového, jaký byl, protože ke mně to byl vždycky milující přítel, ale v posledních letech se mu tahle vlastnost kdesi po cestě vytratila. Hokej ho pohltil ještě více a vytvořil tak mezi námi propast, kterou jsme sice uměli obejít, ale nedokázali se dostat přes.

A to byl kámen úrazu.

Já ho sice toleroval, ale vnitřně mě to sžíralo. A on zase neuměl připustit, že by něco dělal špatně a chtěl to změnit. Tak jsme se pořád motali v kruhu. V kruhu života, který mě neuspokojoval, ale nechtěl jsem se ho vzdát. „Mám ho rád. Už deset let ho nosím v srdci a znám ho ještě déle. Tomu prostě nedokážeš říct sbohem jen tak mávnutím proutku, když se naskytne problém. Problémy se mají řešit. Nemá se od nich utíkat. To tě nikdo neučil?" Usmál jsem se na něj. Jeho výraz však moc laskavosti neposbíral.

„A ty ten svůj problém řešíš, Harry?" Jeho maska zůstávala tvrdá jako kámen.

„No... snažím se," odpověděl jsem stroze a začal se dostávat do příliš úzkých uliček, ze kterých už nemuselo být cesty ven. A to se mi nelíbilo.

„A jak se snažíš?"

„Hele! Nepřišel jsem tu proto, abychom se bavili o mých problémech s mým klukem," řekl jsem rázně a vystoupil tak z uzounké uličky do otevřenějšího prostranství malebného náměstí a mohl se tak konečně nadechnout čerstvého vzduchu.

„Vážně ne?" zeptal se podezíravě a stěny kolem mě se opět začaly přibližovat směrem ke mně a zcela mě obklíčily. Nikde jsem neviděl únikový východ.

„Možná," procedil jsem skrz ústa potichu. „Já nevím. Cítil jsem se zklamaný, naštvaný, osamělý. Prostě jsem potřeboval vidět milou tvář a..." Zasekl jsem se. Obvykle se mi tohle nestávalo. Mluvil jsem rád a mluvil jsem často a o čemkoliv, ale před Louisem jsem se dostával do rozpaků a nevěděl jsem, co ještě si můžu dovolit.

„Svěřit se," dokončil to za mě Louis. Nasadil přitom takový potěšený výraz, jako by jím chtěl říct: „Vím, co jsi cítil. Já cítil odpoledne to stejné a svěřil se ti. Jsem teď rád, že jsem to udělal. Cítím se o dost lépe, ale teď je řada na tobě, aby ses mi svěřil a nebyl na své trápení sám." V tu chvíli jsem si uvědomil, že to tak vážně je. Já se s těmi pocity nesvěřoval své rodině ani svým nejbližším přátelům. Věděli sice, že jsem smutný, ale přisuzovali to tomu odloučení. Netušili, že je to naopak.

A Louis tu teď přede mnou seděl a nabízel mi své služby jakožto neodborného vztahového poradce. Musel jsem se pousmát. „Asi jo."

„Tak do toho. Jsem jedno velké ucho! Nemám sice ten zázračně hebký svetr, kdyby ses potřeboval vyplakat, ale můžu ti přinejmenším půjčit svůj rukáv, kdybys potřeboval," zavtipkoval a zatáhl za rukáv svého černého roláku. Teprve v tu chvíli jsem se zaměřil na jeho vzhled. Byl celý v černém - jak jinak - a límec roláku mu zakrýval celý krk. Vlasy měl rozházené všude okolo hlavy a patku sčesanou do čela. Jeho blankytně modré oči v přítmí mihotajícího se svitu petrolejky zářily a jeho pleť se jevila tak měkce jako hedvábí.