Best Win of All [Larry]

Chapter 12

Harry's POV

Bylo mi mizerně. Nikdy jsem ho neměl políbit. Kdyby to zůstalo pouze v mé hlavě, dalo by se s tím žít, ale takhle? Zaprvé jsem políbil kluka, o jehož orientaci jsem nebyl plně přesvědčený a zadruhé byl ten kluk můj kamarád. Jediná duše na tomto světě, která mi rozuměla, smála se se mnou, trpěla se mnou, hrála si se mnou... a já to takto posral. Byl jsem fakt dement.

Nechtěl jsem to už nijak komentovat, ale čekal jsem, že po cestě řekne alespoň něco on. No, nestalo se tak. Bůh ví, co si o mně musel myslet. Že jsem se do něj zabouchl a bude se mnou teď muset kvůli tomu ukončit přátelství, protože není gay. Nebo že jsem cvok, který líbá lidi na potkání. Nebo že jsem ještě větší troska než už si o mě myslel. Všechny možnosti byly naprosto hrozné a katastrofické.

Nakonec sice dělal, že se nic nestalo, ale v hlavě mu u toho už cvrlikaly postranní úmysly. Všiml jsem si toho. Určitě už vymýšlel, jak se mi taktně začne vyhýbat a až to tady skončí, tak se sebere, nasedne na první letadlo a odletí daleko pryč odsud. Pryč ode mě.

„Tak a teď si uděláme vítězné mecheche," zaslechl jsem Timův hlas a s leknutím jsem nadskočil. Úplně jsem zapomněl na to, že je tady. Vytáhl z lednice pivo, které jsem tam pro něj vždycky schovával a začal ho nalévat do šampusových skleniček. Musel jsem si promnout spánky, když jsem to viděl. Taková úroveň!, pomyslel jsem si a nejhorší na tom bylo to, že takový byl od vždycky.

Já byl z dobře zabezpečené rodiny a podle toho taky vychovaný. Nikdy jsem se však nesnažil působit snobsky. Jen jsem měl prostě rád věci trochu na úrovni. Když jsem se za tím poohlédl, rozesmála mě jedna má myšlenka. Myšlenka na to, jak jsem se do něj v tom případě mohl vůbec zamilovat. On byl z průměrné běžné rodiny. Ani bohatí, ani chudí. Otec sportovec, ale taky věčný ožrala. Matka právnička a taky kosmetička na volné noze. Většinu času proto ani nebyla doma. Tim si tak mohl v baráku dělat, co chtěl a nikdo ho neučil jaký rozdíl je mezi vidličkou a dezertní vidličkou. Proto byl, jaký byl. Prostě buran.

Ale jako dítě jsem se na to ještě neuměl tak podívat. Skamarádil jsem se s ním, protože byl jiný než děti v mojí třídě. Byl zvláštní a zajímavý. Jako klukovi, kterému bylo osm a neznal nic jiného než trénink, školu, domácí školu, výchovná školení a zase trénink, se mi líbil fakt, že on nic z toho dělat nemusel. Trénoval a do školy taky chodil, ale nebral to tak vážně jako já. Prostě si na tom uměl najít i tu zábavu. A proto jsem se s ním skamarádil. Lákalo mě to nebezpečí a dobrodružství, které jsem s ním mohl zažít.

Tehdy jsem však ještě netušil, co všechno mě to dobrodružství s ním bude stát. Před rodinou jsem ho bránil, stál si za tím, že s ním chci chodit, bránil jsem jeho nevychované způsoby, ale tak co si budeme povídat, že? Zamilovaní lidé to většinou dělávají. Nevšímají si chyb svého protějšku, dokud prvotní láska nevyprchá a nezůstane pouze plný džbánek pravdy. Jen ten čistý vztah bez růžových brejliček.

„Prosím," řekl a podal mi jednu skleničku. Zároveň si mi sedl na klín a já ucítil veškeré jeho oslavy, které už proběhly s klukama v šatně. Cigarety, pivo a pot. Obrátilo mi to žaludek. On se snad ani neumyl, hovado jedno!

„To vám dneska v šatně netekla voda nebo ses tak zpotil při tom mém hledání?"

„To je pach vítězství," pochlubil se.

„Nevím, jestli vítězství, ale pach to rozhodně je!" souhlasil jsem.

„Líbí se ti? Takhle voní zlatá medaile," zasnil se do daleké budoucnosti, zdvihl ruku nad hlavu a mě omylo.