Best Win of All [Larry]

Chapter 30

Tak moc se mi ulevilo, když jsem to slyšel vycházet z jejích úst. Má snaha, mé trápení... nebylo to zbytečné. Tedy alespoň pro teď. Pořád ještě mohlo být. Pořád to nebyla má výhra. Pořád ještě mě mohl odmítnout. Neposlouchat mě. Ale já to zkusit musel. Byl Louisova rodina, ať se mu to líbilo nebo ne. Možná se svému synovci stranil, ale Louis ho potřeboval. A já se musel pokusit mu to vštípit do hlavy.

„Díky Bohu," oddechl jsem si nahlas. „Je váš manžel doma?"

Žena, jejíž jméno jsem stále neznal, začala zdlouhavě váhat. Až moc na to, aby nevěděla, kde má muže. Spíš to vypadalo, jako by rozmýšlela, zda mi řekne pravdu nebo zalže. Nechtějí snad o svém synovci ani slyšet? Tomu se mi nechce věřit. „Ehh... je v práci," řekla nakonec. No, já byl jiného názoru. Byl doma a schovával se. „Můžu mu něco vyří-„

„Miláčku, kdo je to?" ozvalo se odněkud zpoza ní. Rychle se snažila přivřít škvíru mezi svým tělem a dveřmi, ale já už toho muže, co právě vylezl ze sklepa, stačil zahlédnout. A rozhodně to nebyl milenec, kterého by tu skrývala. Ty rysy jsem poznal. Musel to být Peter. Louisův strýc a bratr jeho otce.

Vykašlal jsem se na slušnost a rozrazil dveře dokořán. „Jste Peter Tomlinson?" zeptal jsem se důrazně, ale pochyb o tom nebylo. Jen jsem mu chtěl dát najevo, že potřebuji mluvit s ním, nikoliv s jeho ženou.

„Ano, jsem," promluvil hlubokým hlasem. „A vy jste-„

„Harry Styles," skočil jsem mu do toho, abych to zkrátil, jenže on mě na rozdíl od své ženy poznal.

„Ten krasobruslař," nenechal si to vzít z pusy. Dostal jsem tak naději, že na svého synovce kouká alespoň v televizi. „Co Vás k nám přivádí?" zeptal se, ale na tuhle otázku stačila šeptem reagovat jako první jeho žena, která zašeptala jen Louisovo křestní jméno. Měl jsem pocit, že v jejich chování bylo něco hodně divného. To jak oba reagovali na zvuk jeho jména a dělali cavyky s tím, že Peter není doma... něco mi na tom nehrálo. „Ach tak," pronesl zcela bez zájmu. „Stalo se mu něco?"

„Děláte si ze mě srandu?" Nevydržel jsem to. „Váš teprve osmnáctiletý synovec bude dnes večer bojovat o medaili na olympijských hrách a vy se mě ptáte, jestli se mu něco stalo? Já vám řeknu, co se mu stane, pokud se teď hned neseberete a nepřijedete ho podpořit. Ztratí naději. Naději na normální lidský život," rozkřičel jsem se. „Vy nemáte ani ponětí o tom, jakou plachou a uzavřenou povahu si vypěstoval po všech těch katastrofách, co se mu za jeho kratičký život staly. Nemůžete to ani tušit, protože si jednou ročně pošlete přáníčka a tím to pro vás hasne." Byl jsem tak rozzuřený, jako už dlouho ne. Timothy to ve mně vlastně akorát nastartoval a já si teď vybíjel svou zlost na té nevinně vypadající dvojici.

„On ztratil všechno. Všechny své nejbližší, veškerou radost ze života, ale hlavně někde po cestě vytratil i svou duši. Mohl to být nejúžasnější klučina na světě, kdyby ho osud už tolikrát nezranil," pověděl jsem zkroušeně. Věděl jsem, že i já už patřil do té kategorie a bylo mi to tak moc líto. „Ale víte co? I přesto to všechno je to ten nejbáječnější kluk na světě. Pro mě je. Ale potřebuje péči. Potřebuje, aby ho měl někdo rád a podpořil ho. Když tohle od někoho dostane, to se vám pak rozvine před očima jako poupátko," rozplynul jsem se a hlavou mi proletěla rychlá rekapitulace Louiho rozvíjení, které jsem poslední dny sledoval. „A je nádherné to sledovat. Nic se tomu nevyrovná."

„Ehh... já vám věřím, pane Stylesi, ale nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad jej konfrontovat," ozval se Peter. Slyšel jsem v tom chladu snad i trochu lítosti? Nevím jistě. „Jak jste naznačil, neviděli jsme se dlouhá léta a nemyslím si, že by o to můj synovec stál."