Best Win of All [Larry]

Chapter 25

Znovu jsem mu před obličejem zakmital květinou a tentokrát si ji ode mě už s nepopsatelně nádherným úsměvem na tváři převzal. Pro tohle stálo za to být na tomto světě a milovat. Pro tu něhu v jeho obličeji, pro dobrotu v jeho srdci.

„Nepůjdeš zkusit led?"

„Když půjdeš se mnou," odpověděl vlídně a za ruku mě dotáhl až k mantinelu.

„Počkej. V botách se ti asi nebude dobře bruslit," oznámil jsem mu, rychle si odběhl k první lavičce, pod kterou jsem naše vypůjčené brusle schoval a podal mu je.

„Ty opravdu myslíš na všechno," zasmál se. „Teď už jen chybí, abys odněkud vytasil láhev šampusu a jahody a bude to opravdu perfektní." Celý se na mě šťuřil jako sluníčko a v tom světle plápolajících svíček tak vypadal doopravdy jako padlý anděl. Nemohl jsem se na něj vynadívat. Nicméně když už zmínil to občerstvení...

„Omlouvám se, ale šampus ani jahody nemám. Zato tu mám horkou čokoládu a sušenky, jestli mě neodmítneš." Do jedné ruky jsem ze své skrýše vzal termosku s čokoládou, do druhé pak tác se sušenkami. Louis jen oněměle zíral s trochu pootevřenou pusinkou. Pak ji zaklapl, zakroutil hlavou a přes rudou řeku okvětních lístků došel až na druhou stranu ke mně, aby mi okolo krku omotal své ruce a bláznivě zamilovaně se na mě podíval.

„Řeknu ti to ještě jednou, Harolde Stylesi. Jsi neskutečný!" Usmál se a pak to řekl zvlášť i mým rtům. Ukradl mi z tácu jednu sušenku a vrátil se ke svým bruslím, aby si je nazul. Já udělal totéž.

Na led vstoupil dřív, než já si stihl zavázat tkaničky. Musel jsem ho tedy dohonit, ale pravda byla, že daleko jsem ho honit nemusel. Vyzývavě bruslil pozpátku po pomyslné středové čáře a zastavil se přesně před začínajícím srdcem z okvětních lístků. Poté udělal jeden krok do jeho středu a následoval druhý. Stál v mém srdci a sám si držel ruku na tom svém. Poslal mi vzdušný polibek a udělal nádhernou piruetu. Zastavilo ho až mé tělo, které se taktéž ocitlo ve středu vyobrazeného srdce a dožadovalo se trochy tělesné romantiky.

Polibek v samém jádru planoucího srdce, jak by se dala nazvat celá scenérie dnešního stadionu, byl něžný jako pohlazení ranní rosy. A ten obrázek před mýma očima, když jsem je znovu otevřel? Nepřál jsem si už nikdy vidět nic jiného. Přál jsem si vidět jenom jeho po každém otevření očí. Po každém probuzení, po každém polibku. „Už jsem ti řekl, že ti to dnes moc sluší?" pronesl jsem zasněně a zhodnotil tak výběr jeho oblečení pro dnešní rande. Líbil se mi i v šusťákách, což o to, ale bylo hezké ho vidět i v něčem nesportovním. V něčem tak neformálně formálním.

„Ne," začervenal se. „A mám pocit, že se mě dnes snažíš zabít."

„Proč myslíš?" zasmál jsem se. Neměl jsem pocit, že se ho snažím zabít, ale když to tak viděl on, zajímalo mě to.

„Každým činem, každým slovem jen prohlubuješ můj údiv nad tebou a tvými skutky a ze mě se tak stává palačinka. Na povrchu jemně osmažená, v jádru pěkně rozteklá." Nemohl jsem. Nedokázal jsem se nesmát. S ním byl úsměv od ucha k uchu na denním pořádku. V jeho přítomnosti člověk mládl.

„Já palačinky zbožňuju," zasmál jsem se a přitáhl si ho k sobě ještě blíž. Nebylo okamžiku, kdy bych nežasnul nad jeho nevinností. To, jak se vyhýbal očnímu kontaktu, když tušil, že jeho líčka zaplavila červená, to bylo něco nádherného. Mohl bych rysy jeho tváře obdivovat už do konce svých dnů a nikdy bych se nenudil. Tak moc byly proměnlivé a plné tajemných krásných okamžiků.

***

„Harry?" oslovil mě Louis po chvilce ticha, když jsme leželi na ledě uprostřed květovaného srdce a jen sledovali mihotající se světla kolem nás. „Věříš na osud?"