Best Win of All [Larry]

Chapter 28

„Harry?" zvolal rozespale, stále netušíc co uvidí, až si promne svá ospalá očka.

Musel. On mě prostě musel jít hledat.

Tohle byl zlý sen. Noční můra. Nemohla to být skutečnost. Nechtěl jsem to za skutečnost přijmout. Bylo to tak bolestné. Mnohem víc než veškerá ta fyzická bolest, kterou mi způsoboval Timothy. Tahle bolest vycházela od srdce. Srdce, které jsem v tento okamžik někomu zlomil.

Louis na celou scénu před sebou vyděšeně hleděl a jeho pohled se na okamžik setkal s mým. Byl tak ublížený. Tak zraněný. I na tu dálku jsem viděl, jak se mu do očí vkrádají první slzy stejně velké jako má zrada, za kterou to co viděl, musel nutně považovat. Nehledě na to, jak to vypadalo a jak to ve skutečnosti bylo, jsem mu ublížil.

Chtěl jsem mu to vysvětlit, říct mu, že to není tak, jak to vypadá. Chtěl jsem mu říct celou pravdu. Obával jsem se, že by mi jí stejně neuvěřil, ale zkusit jsem to musel. Nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem v jeho očích nechtěl vypadat jako ten největší hajzl na světě. Kretén, který ho nejdříve udělal šťastným, obšťastnil jej a o chvíli později už se zase začal sápat po svém ex.

Byl jsem v šoku z celé té situace. Nedokázal jsem se pohnout, nadechnout se... nic. Trvalo to sice jen pár kratičkých sekund, ale i ty se zdály jako dlouhé hodiny. Bohužel Louise ten počáteční šok opustil dříve než mě a tak se mohl rozhodnout, co udělá.

A on se rozhodl utéct.

To už jsem se vzpamatoval i já a z plných plic začal křičet jeho jméno. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, jenže pořád jsem byl v něčí náruči. V Timově moci. Ostatně ten se teď blaženě pochechtával. „Pusť mě!" zakřičel jsem na něj jedovatě a bylo mi jedno, kolik lidí tím vzbudím. Použil jsem i svou nově nabytou sílu hnanou vztekem a bolestí, a odtlačil jej. Měl jsem sto chutí ho zmlátit, ale přednější teď bylo najít Louise a pokusit se mu to vysvětlit.

Rozběhl jsem směrem, kterým utekl a podíval se do každého kouta, okolo kterého jsem běžel. V budově nebylo moc míst, kam by se mohl schovat. Leda tak společná místnost v přízemí nebo záchody. Na ty jsem si vsadil první. Seběhl jsem dolů a zamířil rovnou tam. On tam však nebyl. A nebyl ani ve společenské místnosti. Díval jsem se všude. Všechno jsem kontroloval raději dvakrát, aby mi neutekl žádný potemnělý koutek. Nakonec jsem však vyběhl do té temné zimy před dům.

A že tam byla vážně kosa. Několik stupňů pod nulou a zrovna se tam muselo rozchumelit jako na Vánoce. Skoro nebylo vidět ani na metr před sebe. Sníh mě bodal do očí jako ostří tisíců nožů. A přesně tohle jsem si taky zasloužil. Možná to teď nebylo tak, jak to Louis viděl, ale rozhodně jsem Tima předtím podpořil v tom, ať se to stane. Byť jen na krátko. Avšak i za malé věci se muselo pykat.

A já na svou slabost k tomu grázlovi konečně dojel.

Rozhlédl jsem se kolem dokola, ale neviděl jsem ho. Jediný člověk, který široko daleko byl k vidění, jsem byl já a taky zahalený muž v kapuci procházející po silnici kolem našeho domu. „Hej ty," křiknul jsem na něj. Otočil se na mě a sundal si z uší sluchátka. Byl to nějaký kluk. Vůbec jsem ho neznal, ale důležité bylo, že se jako jediný v tuhle dobu rozhodl procházet po venku. „Neviděl jsi náhodou někde kolem kluka v teplákách a tričku?"

„Jo," odpověděl a mě jeden kámen s tříštivým cinkotem ze srdce spadl, ale druhý – větší – tam narostl. „Běžel tudy, magor. A jak tak koukám, ty jsi ještě větší," zasmál se mému skromnému úboru v tomhle mrazivém chladu. Důležité však bylo, že mi ukázal směr, kterým se vydat. Bohužel nějak jsem zjistil, že to takhle opravdu nepůjde. Stál jsem tam bosky, jenom v boxerkách a tričku a už jsem mrznul. S takovou bych při jeho hledání určite daleko nedošel.