Best Win of All [Larry]

Chapter 13

„Jestli se dáš do kupy a uvědomíš si svou chybu, tak přijď. Víš, kde mě najdeš. V tom druhém případě - už mi nechoď na oči," řekl otočený zády ke mně a pak odešel.

Nějakou dobu jsem jen bezmocně ležel na posteli a brečel do polštáře. Bylo mi děsivě. Cítil jsem, jak se rozpadám. S každou další slanou kapkou ze mě odcházel život. Neměl jsem pro co žít. Má práce mě sice bavila, ale nenaplňovala můj život tak, aby mi stačilo žít pro kariéru. Já potřeboval žít pro lásku. Pro tu jsem se narodil. Jenže té se mi nedostávalo. Ani jsem neměl komu dát tu svou.

Všichni mě opustili.

Byl jsem na světě úplně sám. Možná se zdálo, že kolem sebe mám lidi - svou rodinu, známé... ale byl jsem sám. Nebyl nikdo, kdo by mě vyposlechl. Žádná náruč, která by mě chlácholila. Ani ústa, jenž by mi řekla vlídná slova pro útěchu. Možná... možná tu pořád byl jeden člověk, ale ani ten už o mě možná nestál. Nevěděl jsem, jak na tom s ním jsem. Hádal jsem, že se to dozvím, až ho příště potkám.

Po dlouhé chvíli se mi zatočila hlava a udělalo se mi zle. Tak tak jsem se stihl dobelhat do koupelny. Když jsem vyzvracel všechno, co jsem měl v žaludku, odplazil jsem se do sprchového kouta, usadil se na podlaze a pustil na sebe horkou vodu. Pořád jsem zvyšoval její teplotu, a když už to nešlo vydržet, kohoutek jsem pootočil zpět na normální teplotu.

To by nebyla příliš pěkná smrt, pomyslel jsem si a zároveň jsem si nebyl jistý, zda by mě to vůbec dokázalo zabít. Tak jsem toho raději nechal a jen tam dál seděl, objímal svá kolena a kymácel se tam a zpět.

Přemýšlel jsem, kde v životě jsem udělal tak zásadní chybu, že jsem byl odsouzený k tomuto a nakonec jsem skončil u toho, že chyba byla ve mně. Vždy byla chyba ve mně. Ne v Timovi, ale ve mně. Jeho slova mi pořád zněla v uších jak dělové výstřely a donutila mě tomu věřit.

Uklidnil jsem se a umyl. Na má bolavá místa jsem musel být obzvlášť ohleduplný. Omyl jsem si i tvář, která byla výrazně červená a na některých místech už začala i modrat - hlavně v oblasti oka. Oblékl jsem si první tepláky a triko, které jsem našel, lehce si profénoval vlasy a rozhodnul se, že se mu zajdu omluvit, dokud je to čerstvé a můžu se vymluvit... já nevím, třeba na konstelaci hvězd. Bylo mi úplně u prdele, co všechno budu muset udělat, abych ho získal zpět.

Vyšel jsem z pokoje ven a dal se chodbou doleva. Byl jsem pevně rozhodnutý se mu omluvit za všechno, co jsem mu udělal. Za své pochybnosti, které vyvolalo jedno neškodné malé pobláznění. Opravdu jsem věřil tomu, že já byl ten špatný. On přece nic neudělal. To já začal koketovat s tím klukem. To já políbil jiné rty než Timovy. Já byl ten, který všechno zvoral.

Když jsem tak procházel chodbou, trochu mě zarazily povzdechy z pokoje, který skoro sousedil s tím mým. Dělil ho ode mě jen jeden pokoj. A proč mě to vůbec tak zaujalo? Obvykle mi bylo jedno kdo s kým, kde spí. Byla to věc každého a zároveň to bylo normální a člověku přirozené. A já ani neznal tu holku, co v tom pokoji bydlela, tudíž by mi nevadilo, že tam někoho má a ani si neumí zavřít dveře, aby nebyla slyšet až na chodbu. Jenže více než ona, mě zaujaly povzdechy jejího partnera.

Já je totiž poznával.

Naprosto bezhlavě jsem pootevřel už tak pootevřené dveře a vkročil do předsíně malého pokojíku, který jsme tu měli všichni. Ostražitě jsem se blížil k rohu a poznával ten hlas čím dál víc. Až nakonec jsem ho spatřil, jak klátí tu rychlobruslařku.

Chvíli se nic zvláštního nedělo. Oni pokračovali ve svém juchání a já jen bez dechu a s otevřenou pusou zíral na scénu před sebou. Až po chvíli mě ta ženská zaregistrovala a začala ječet. To bylo mým signálem pro okamžitý odchod. Snažil jsem se zapudit obrázek, jenž jsem právě viděl, ale nešlo to. Bylo to moc reálné. A já tomu věřil. Už jsem si ani nechtěl nic nalhávat. Prostě to tak bylo. Podvedl mě hned o pár metrů dál, když já mu nedal, co chtěl, čímž mi jasně dokázal, že jsem se ohledně něj nepletl.